Hana Lasicová – O dcerách a milenkách

1. kapitola V níž se dozvíme něco o rodinných vztazích, o plynovém topení a o tom, jak se dělá dobrý skutek

V den, kdy jsem se dozvěděla, že můj otec má milenku, se mi zdálo tohle:

Po mírném kopci jsem se skrz výpary kanálů dostala před velkou žlutou budovu zvláštního koloniálního stylu. Propletla jsem se sloupovím a už přede mnou livrejovaní služebníci otvírali velké skleněné dveře a úslužně se mi klaněli. Někdo mi chtěl vzít kabát, který jsem neměla, a tak nade mnou jen lítostivě ohrnul nos. Někdo jiný ke mně kvapně přicupital a nabízel mi šampaňské ve skleničce na nožce. Kolem mě se rozmazávaly odrazy zrcadel, podivuhodné štukatury a schodiště potažená červeným sametem. Proplouvala jsem malými místnostmi, v nichž vyhrávala smyčcová hudba z reproduktorů. Vyšňořené dámy ve večerních róbách s dorty na hlavách a páni v elegantních smokinzích na mě shovívavě hleděli, někteří, které jsem znala z televizních obrazovek, mi dokonce blahosklonně pokynuli. Před vstupem do hlavního sálu na mě jedna paruka v livreji úkosem pohlédla z výšin své historické funkce a ohlásila mě. Irma Sobolská, administrativní pracovnice, neslo se nablýskaným prostorem. Vstoupila jsem a pocítila na sobě trochu posměšné pohledy tanečníků. Pán, kterého jsem identifikovala jako playboyského moderátora večerních zpráv, nade mnou navzdory řevu orchestru udělal slyšitelné pch. Náhle hudba ustala. Povýšený dav se přede mnou zvědavě rozestupoval jako moře před Mojžíšem a já jsem kráčela po poškrábaných parketách až k malému ostrůvku v oceánu taneční plochy. A tam uprostřed pohrdavých obličejů bratislavské smetánky jsem ho uviděla. Svého otce.

Ve špinavých montérkách tancoval na motiv písně Kolo, kolo, mlýnský. Mladičké fi nalistce loňské SuperStar právě oduševněle naznačoval rukama „vezmeme si hoblík, pilku…“

Vzbudila jsem se celá zpocená, několik vteřin zírala do tmy pouličního osvětlení a netušila, kde se nacházím. Postupně dezorientace ustoupila a mně se zahanbující úlevou došlo: Kde bych asi tak měla být? Jsem doma ve svém bytě na Račianském mýtu, v širším centru Bratislavy – jak se říká – a všechno je tak, jak má být. Až na to, že odněkud se linuly zvuky suity Pas de deux z baletu Louskáček a budík na nočním stolku ukazoval ospalých 2:30. Po chvíli jsem pochopila i tuhle zvukovou kulisu, omámeně jsem se zvedla z postele a dopotácela se na chodbu, kde jsem ze skleněného příručního stolku, který kdysi patřil mojí matce, vzala mobil s novým vyzváněcím tónem.

Z telefonu se ozývalo „lááááá, lalalalalá, la, lalala… a princ podle všeho zrovna zvedal svou Cukrovou panenku, když jsem přerušila romantiku a zmáčkla 7 zelené tlačítko. Dokonce jsem se v tom zmatku zapomněla podívat na displej, takže mě prostoupila jakási zimomřivá hrůza z dlouho očekávaného telefonátu uprostřed noci, který oznámí, že někde hoří, někdo se utopil ve vaně nebo spadl s letadlem. Rychle jsem uvažovala, jestli neznám někoho, kdo cestoval letadlem, ale vzpomněla jsem si jen, že matka před několika lety letěla na Tahiti, kde už zůstala, a že já jsem před sedmi měsíci využila leteckou dopravu při cestě na Ischii.

„Haa… hmhm… lóó??“ zachraptěla jsem do telefonu zastřeným hlasem i s těmi dvěma otazníky, i s tím hmhm uprostřed – to bylo odkašlání.

„Čau, tak jak? Sobota večer – mejdan v plném proudu?“ ozvalo se z telefonu podnapilým hlasem. Možná normální otázka, která se klade nezadané třicátnici v neděli nad ránem, ale já jsem zaváhala. Hlas mi sice zněl povědomě, ale nepasoval k situaci.

Promnula jsem si oči a nevěřícně jsem se zeptala: „Tati?“

Opravdu, bylo to tak. Na lince byl můj otec a z jeho nesouvislého vyprávění jsem pochopila, že se buď opil, nebo dočista zbláznil. Dosud jsem ho znala jako abstinenta, takže jsem se přiklonila k druhé možnosti.

„Jo, hohohó, jsem to já, Irmuško moje, připrav se na velké věci, juchuchú!“ hulákal otec do telefonu a já jsem z té spleti vět vyrozuměla, že považuje za nesmírné zadostiučinění pro své mužské ego, že si jako pětašedesátiletý divoce a svému věku, postavení a stavu absolutně nepřiměřeně užívá. Pochopila jsem to ještě jasněji, když vykřikl:

„Hm, ta Maša, to je ale kus! Ta ví, co chce! Myslím, že byste se měly seznámit. Dala by ti pár rad.“ Poslední větu vyslovil bůhvíproč s ruským přízvukem. Znělo to asi takhle: Dolla bü tie paer road.

„Tati, co to má znamenat? Proč mluvíš rusky? Doufám, že to, kvůli čemu mě budíš, je důležité!“ řekla jsem důrazně a do věty se mi podařilo zakomponovat i přísnost, i nedůvěru, i pohrdání (to pro jistotu).

„Charašó…,“ protáhl otec, náhle se zasmál a začal zpívat něco, co znělo jako „patamu, patamu, što my piloti“.

V údivu jsem vzala telefon, který vždycky nechávám na chodbě, aby mi jeho záření nevytvořilo přes noc nádor na mozku, odebrala jsem se do ložnice, sedla si na postel a hodlala rozřešit záhadu otcova veselého blábolení a zpěvu. Proklínala jsem zvyk nechávat v noci mobil zapnutý. Dělám to proto, abych mohla zavolat záchranku, až se začnou projevovat symptomy toho nádoru.

„Irino, poslouchej mě, a nechceš jít s námi dneska dopoledne do Sheratonu na brunch?“ zeptal se otec, a přestože už nemluvil rusky, stále se mi zdálo, že má nějaký cizí přízvuk.

Přeskočila jsem mlčením pojmenování „Irina“. Odkdy však chodí můj otec na brunch do pětihvězdičkových hotelů? A odkdy ví, co to brunch je? A co myslí tím „s námi“?

„Co myslíš tím ‚s námi‘? A proč mi vlastně voláš?“

„No se mnou a s Mašou! Abys šla na ten brunch!“ odpověděl otec na obě otázky popořadě.

Maša. To jsem už dneska slyšela.

„S jakou Mašou?“ zeptala jsem se.

Neměla jsem to dělat. Ihned jsem se dozvěděla, že Maša je přece jeho milenka, je jí třiadvacet let, pochází ze Sovětského svazu a scházejí se už týden. A že prý teď spí v ložnici po bouřlivém fyzickém a metafyzickém setkání. To řekl otec, já bych na něco takového nikdy nepřišla.

„Tati, co mi to tady povídáš?“ vyjela jsem na něj rozhořčeně. „Sovětský svaz neexistuje už dvacet let!“

„Ty vždycky musíš každého chytat za slovíčko. Proto sis doteď nenašla žádného chlapa, který by s tebou zůstal,“ využil otec příležitosti zavést řeč na svoji nejoblíbenější písničku a dodal: „Vždyť ty už ani nejsi stará panna. Ty jsi prastará panna.“

Vysvětlila jsem otci trpělivě už asi podesáté, že s Maťem jsem se rozešla já, protože jsem s ním já už nechtěla žít. A že to tak je lepší.

„A to je důvodem tvého nočního telefonátu? Abys mi to předhazoval nebo abych tě chválila, že sis našel přítelkyni z minulosti?“ dodala jsem naschvál učitelsky, dokonce jsem i použila větu účelovou.

Nezlobila jsem se na něj, že mě vzbudil téměř vzápětí, co jsem po tříhodinovém zírání do stropu usnula. Chudák starý pán, vždyť je to pořád můj otec, ať se chová jakkoli. Kromě toho jsem mu nevěřila ani slovo. Vždycky měl dost divný smysl pro humor. Jako dcera jsem měla mnoho příležitostí se o tom přesvědčit.

„Jaký rok teď mají v Sovětském svazu? Už je po perestrojce?“ zeptala jsem se uštěpačně. Nevěřila jsem ani sama sobě. Proč vedu absurdní telefonát s otcem ve tři v noci? Nemám zavolat záchranku?

„Poslouchej mě, rád bych tě s Mašou seznámil,“ přerušil otec tok mých myšlenek a změnil tón hlasu. „Nepřijdeš na ten brunch? Zvu tě.“

Navzdory ospalosti jsem vytřeštila oči. Slyšela jsem dobře? Můj skromný, šetrný otec, který se loni snažil jezdit na řepkový olej, zve? A navíc do drahé restaurace? Dosud jsem byla přesvědčená, že mi zavolal, jen aby mě rozčílil, a nic z toho, co jsem si vyslechla, se nezakládá na pravdě, ale najednou jsem si nebyla tak jistá. Do tohoto okamžiku jsem pozorně studovala budík, ale teď jsem se radši natáhla na postel, abych se mohla lépe soustředit.

„Pojď, Maša se na tebe těší, hodně jsem jí o tobě vyprávěl…“

„Hodně? Kolik jste toho za ten týden stihli?“

„Všechno ti povíme na brunchi.“

„Tati, co je to za výmysly? Očekáváš, že ti na to naletím? Vždyť ty ani nemluvíš rusky.“

„Víš, Irmuško, řeč lásky a tělesné přitažlivosti je univerzální,“ poučil mě otec, který při naší poslední schůzce před deseti dny mluvil o tom, jak je unavený, jak má všeho dost a jak se těší na důchod, až bude na zahrádce ve Vrakuni plít tu svou pohonnou řepku. V důchodu už technicky byl, protože pobíral penzi, ale zároveň pokračoval v podnikání.

A teď mi vzrušeně popisoval, jak včera večer hodoval s Mašou v jedné z nejzlodějštějších restaurací v centru města, kde dezert stojí dvacet eur, aby se potom odebral do elitního klubu, před nímž trpělivá řada vdavekchtivých zlatokopek a nadržených mladíků hledá spásu v mohutném vyhazovači.

Dost mě roztrpčilo, že já takovéhle podniky znám jen z televizních pořadů mapujících k zlosti závistivců noční eskapády hezčích a úspěšnějších členů této společnosti, zatímco můj otec, jak se zdá, se bez problémů v téhle společnosti pohybuje. Co tam vůbec hledá? Nemělo by to být opačně? Neměla bych já vyprávět svému vyděšenému rodiči o vyhlášených podnicích ve městě, líčit mu, jak jsem byla na párty, kde byli všichni zdrogovaní, a on by jen s hrůzou poslouchal a potom by se odbelhal koupit si rohlík a tresčí salát do Kauflandu? Opatrně jsem začala:

„Tati, a nejsi ty náhodou už trochu starý na to, abys chodil do barů, tancoval na diskotékách a vodil si domů třiadvacetileté holky? Nemluvě o tom, že jsi už čtyřicet let ženatý! Vždyť už jen to, že stále používáš spojení Sovětský svaz, o něčem svědčí. Není ti špatně? Vzal sis léky na srdce?“

„Neboj se, Maša se o mě stará i v tomhle směru, nejen v sexuálním… Ale mezi námi, naznačila mi, že mám gigantický…“

Nevím, jestli jsem ho přerušila křikem, který se mi už delší dobu dral z hrdla, nebo něco jiného dovedlo tenhle příšerný dialog ke konci. I nejtrpělivější a nejvíc milující dcera na světě, která nevynadá svému rodiči, když ji vzbudí v půl třetí v noci kvůli nesouvislým blábolům, má své meze. Se zoufalým „nééééé“ jsem bez dalších ceremonií ukončila hovor a přitiskla si polštář na obličej, abych smazala obraz, který se mi promítl na sítnici. Pozdě, už tam byl navždy vyrytý.

 

Knihu O dcerách a milenkách vydalo nakladatelství Motto.

Související knihy

O dcerách a milenkách

Lasicová, Hana

Motto, 2013