Lauren Oliverová: Pandemonium (Delirium 2)

Tehdy

Na začátku je oheň.
Oheň v mých nohou a plicích, oheň, který spaluje každý nerv a každou buňku v mém těle. Bolest – tak přicházím znovu na svět, znovuzrozená z dusivého žáru a temnoty. Prodírám se temným, vlhkým prostorem plným podivných zvuků a pachů.
Běžím, a když už nemůžu, kulhám. A když nejde ani to, tak se plazím, centimetr po centimetru, zarývám nehty do hlíny, plazím se jako červ podivným porostem této neznámé divoké krajiny.
Také krvácím.
Nejsem si jistá, jak daleko do Divočiny jsem se dostala, jak dlouho jsem pronikala hlouběji a hlouběji do lesa, než jsem si uvědomila, že mě postřelili. Jeden z regulátorů mě musel zasáhnout, když jsem šplhala přes plot. Kulka mě škrábla na boku, těsně pod podpažím, tričko mám nasáklé krví. Přesto jsem měla štěstí. Rána není hluboká, ale pohled na krev a chybějící kus kůže mi připomene, že je to všechno skutečné. Tohle nové místo, ten děsivý, masivní porost všude kolem, to, co se stalo, to, co jsem nechala za sebou.
To, o co jsem přišla.
Žaludek mám sice zcela prázdný, ale přesto zvracím. Vykašlávám vzduch a na lesklé, ploché listy rostlin okolo sebe plivu žaludeční šťávy. Nade mnou cvrlikají ptáci. Nějaké zvíře přišlo prozkoumat, co se děje, ale rychle peláší zpátky do husté změti rostlin.
Mysli. Mysli. Alex. Mysli na to, co by udělal Alex.
Představuj si, že Alex je tady, že je přímo tady.
Sundám si tričko, utrhnu lem a jeho nejčistší část si pevně omotám kolem hrudi, tak, aby pomohla zastavit krvácení. Nemám ani ponětí, kde jsem nebo kudy jít. Ale vím, že musím jít dál, hlouběji a hlouběji, daleko od plotu a světa plného zbraní a psů –
Alex.
Ne, Alex je tady. Musíš si to představit.
Krok za krokem se prodírám dál. Trny, včely, ovádi, silné švihající větve, hejna komárů, mlha vznášející se ve vzduchu. V jednu chvíli se dostanu až k řece. Jsem tak zesláblá, že se v jejím proudu málem utopím. V noci bojuju se zuřivým a ledově studeným přívalovým deštěm, schovaná mezi kořeny ohromného dubu, zatímco kolem mě ve tmě řvou a funí a šramotí neviditelní tvorové. Mám strach usnout. Pokud usnu, umřu.
Nová Lena se nenarodila naráz.
Krok za krokem. Centimetr po centimetru.
Plíživě, srdce ztěžklé na kámen, v ústech pachuť kouře.
Centimetr po centimetru jako červ.
Tak přišla na svět nová Lena.

Když už nemůžu dál, ani o metr, lehnu si na zem, položím hlavu a čekám na smrt. Už jsem moc unavená na to se bát. Nade mnou je černá tma, kolem dokola je černá tma a zvuky lesa jsou symfonie, jež doprovodí můj odchod ze světa. Jsem na svém vlastním pohřbu. Klesám do úzkého, temného prostoru, je tu teta Carol, je tu Hana, moje matka, moje sestra, a dokonce i můj dávno zesnulý otec. Všichni sledují, jak moje tělo klesá do hrobu, a zpívají.
Jsem v temném tunelu plném mlhy, ale nebojím se.
Na druhém konci na mě čeká Alex, stojí na slunci a usmívá se.
Alex. Natahuje ke mně ruku a volá –
Hej. Hej.
Probuď se.
„Hej. Probuď se. No tak, no tak, no tak.“
Cizí hlas mě vytáhne z tunelu a já jsem na chvilku strašlivě zklamaná, když otevřu oči a místo Alexovy tváře vidím ostré rysy neznámého obličeje. Nemůžu přemýšlet, svět se roztříštil na kousky. Černé vlasy, špičatý nos, jasně zelené oči – kousky skládačky, které nedokážu poskládat dohromady.
„No tak, dobře, přesně tak, podívej se na mě. Brame, kde jsi s tou zatracenou vodou?“
Něčí ruka pod mým krkem a pak spása. Ledový chlad tekutiny, jež mi plní ústa, klouže do krku, teče mi po bradě, rozpouští prach a pachuť ohně. Nejdřív se zalknu, kašlu, skoro pláču. Pak polykám, zalykám se, saju, dokud cítím ruku pod svým krkem a slyším, jak mě cizí hlas šeptem povzbuzuje. „Přesně tak. Správně. Dej si, kolik potřebuješ. Budeš v pořádku. Te ď už jsi v bezpečí.“
Černé vlasy, rozpuštěné kolem mě jako opona. Je to žena. Ne – je to dívka, s úzkými, sevřenými rty, vráskami v koutcích očí a dlaněmi drsnými jako kůra stromů, velkými jako koše. Díky, pomyslím si. Matka, pomyslím si.
„Jsi v bezpečí. Jsi v bezpečí. Jsi v pořádku.“
Takhle se rodí i miminka, bezmocně sající v něčím náručí.
Pak mě horečka opět připraví o vědomí. Probouzím se jen zřídka a mé dojmy jsou velmi nesouvislé. Další ruce a další hlasy; někdo mě zvedá; kaleidoskop zeleně nade mnou, roztříštěné obrazce na nebi. O něco později cítím vůni táborového ohně a něco chladného a mokrého na kůži. Kouř a tlumené hlasy, pronikavá bolest v boku, pak chlad a úleva. Něco měkkého kolem mých nohou.
A mezitím sny, jaké jsem nikdy předtím neměla. Plné výbuchů a násilí. Sny o škvařící se kůži a zuhelnatělých kostrách.
Alex už se ke mně nevrací. Kráčel dál přede mnou a zmizel na druhé straně tunelu.
Vždycky, když procitnu, černovlasá dívka je u mě, nutí mě, abych se napila, nebo mi tiskne studený ručník na čelo. Její ruce voní kouřem a cedrovým dřevem.
A pod tím vším, pod tím rytmem spánku a probouzení, horečky a zimnice, je to slovo, které stále opakuje, znovu a znovu, až si najde cestu do mých snů a začne zatlačovat temnotu, která v nich panuje, zachrání mě před utonutím. Bezpečí. Bezpečí. Bezpečí. Teď už jsi v bezpečí.
Nakonec horečka poleví, ani nevím, po jak dlouhé době, a mně se konečně vrací vědomí. Pomalu, něžně vplouvám do tohoto nového světa, jako by mě k pobřeží přinášela jedna jediná vlna.
Ještě než otevřu oči, slyším tlumený hovor a cinkání talířů, cítím pach něčeho smaženého. Jako první mě napadne, že jsem doma, v domě tety Carol, a že mě jako v jakékoli jiné ráno zavolá dolů na snídani.
Pak mě ale plnou silou zaplaví vzpomínky – na Alexe a náš útěk, náš nepovedený útěk – a já prudce otevřu oči a pokusím se posadit. Moje tělo mě však neposlouchá. Povede se mi jen zvednout hlavu, připadá mi, jako by mě někdo zahrabal do písku.
Černovláska, která mě našla a pravděpodobně mě nechala donést sem – ať už jsem kdekoli – stojí v rohu místnosti, vedle velkého kamenného umyvadla. Když mě slyší šramotit v posteli, s trhnutím se otočí.
„Pomalu,“ osloví mě. Pak vytáhne ruce z umyvadla, má je mokré až po lokty. V ostře řezané tváři má velice ostražitý výraz; jako vystrašené zvíře. Její zuby jsou malé, moc malé na její ústa, a trochu křivé. Přejde místnost a dřepne si vedle mého lůžka. „Byla jsi v bezvědomí celý den.“
„Kde to jsem?“ zasípám. Můj hlas zní tak skřehotavě, že ho skoro nepoznávám.
„Na základně,“ odvětí dívka a zkoumavě mě pozoruje. „Tak tomu aspoň říkáme.“
„Ne, chci říct –“ snažím se poskládat si v hlavě, co se stalo potom, co jsem přelezla plot. Všechny moje myšlenky se ale točí kolem Alexe. „Chci říct, je tohle Divočina?“
Po tváři jí přeletí zvláštní výraz – nedůvěra? – než mi ostražitě odpoví. „Jsme ve svobodné zóně, ano.“ Pak se postaví a beze slova odchází, až nakonec zmizí potemnělým východem z místnosti. Odněkud z nitra budovy nejasně slyším hlasy. Na chvíli mě bodne osten strachu, přemítám, jestli zmínka o Divočině nebyla chyba, zda tito lidé nejsou nebezpeční. Ještě jsem nikdy neslyšela, že by někdo neregulované území nazýval „svobodnou zónou“.
Ale ne. Ať už je to kdokoli, ti lidé musí být na mé straně. Zachránili mě a v bezvědomí jsem jim byla vydaná na milost a nemilost.
Podaří se mi vytáhnout se napůl do sedu; opřu se hlavou o kamennou zeď za sebou. Celá místnost je z kamene: nerovná kamenná podlaha, kamenné stěny, na nichž místy vyrůstá tenká vrstva černé plísně, zastaralé kamenné umyvadlo se zrezivělým kohoutkem, který zjevně už řadu let nefunguje. Ležím na tvrdém, úzkém lůžku, přikrytá omšelou přikrývkou. Lůžko je spolu s několika plechovými kbelíky v rohu pod umyvadlem a osamocenou dřevěnou židlí jediným vybavením pokoje. Nejsou tu žádná okna ani světla – jen dvě pohotovostní svítilny na baterky, které místnost plní slabým, namodralým světlem.
Na jedné zdi visí malý dřevěný kříž s postavou muže přibitou uprostřed. Ten symbol poznávám – je to kříž jednoho ze starých náboženství, z dob před léčbou. Jen si nemůžu vzpomenout jakého.
Najednou se v duchu vracím do třeťáku, do hodin amerických dějin. Paní Dernlerová na nás nasupeně zírá zpoza svých ohromných brýlí a prstem píchá do otevřené knihy: „Vidíte to? Vidíte to? Tato stará náboženství jsou úplně poskvrněná láskou. Přímo čpí amor deliria, jen to z nich teče.“ V tu dobu mi to pochopitelně připadalo strašlivé a věřila jsem, že je to pravda.
Láska. Nejstrašnější ze všech smrtících věcí.
Láska. Zabije tě.
Alex.
I když ji máš…
Alex.
I když ji nemáš.
Alex.
„Když jsme tě našli, byla jsi polomrtvá,“ prohlásí černovláska věcně, když znovu vejde do místnosti. V obou rukou opatrně nese hliněnou misku. „Vlastně skoro úplně mrtvá. Nevěděli jsme, jestli se z toho dostaneš. Myslela jsem, že to aspoň zkusíme.“
Pak se na mě pochybovačně podívá, jako by si nebyla jistá, jestli za tu námahu stojím, a mně se na okamžik vybaví moje sestřenice Jenny, jak stojí s rukama založenýma v bok a zkoumavě mě pozoruje, až musím spěšně zavřít oči, aby mě zase nezalila vlna vzpomínek – záplava výjevů a dojmů ze života, který je už pryč.
„Děkuju,“ řeknu.
Černovláska pokrčí rameny, ale nakonec opáčí „není zač“ a zdá se, že to myslí upřímně. Přitáhne si k mé provizorní posteli dřevěnou židli a posadí se. Dlouhé vlasy má zapletené nad levým uchem, za kterým má značku po prodělané proceduře – trojcípou jizvu – stejně jako Alex. Ale vyléčená být nemůže – je přece tady, na druhé straně plotu, je Nežádoucí.
Snažím se napřímit do sedu, ale po několika málo vteřinách snahy se musím zase vyčerpaně opřít. Připadám si jako napůl obživlá loutka. Bolí mě dokonce i oči a všimnu si, že mou kůži zdobí síť protínajících se řezných ran, škrábanců, odřenin, komářích štípanců a strupů.

Knihu Pandemonium (Delirium 2) vydalo nakladatelství CooBoo.

Související knihy

Oliver, Lauren

CooBoo, 2013