Lee Harrisová – Vražda v Hell´s Kitchen

Sedm dní se ten obrázek objevoval na titulních stranách novin a na obrazovkách televizí. Děsivý výjev z centra New Yorku; na trávníku obklopen převalující se mlhou během nevlídného zataženého podzimního odpoledne stojí opuštěný invalidní vozík. Na sedačce malé nehyb­né tělo, které nejeví známky života. Ta fotograf e se stala symbolem nebezpečí ve městě, které je natolik zaujato vlastními potřebami a nezbytnostmi, že si nevšímá nebo dokonce ignoruje zabíjení přímo v srdci sebe sama, že projde kolem smrti a nejenže se nezastaví, ale ani jedinkrát se neohlédne.
Všechno nasvědčovalo tomu, že vražda v parku u měst­ské radnice – vražda v parku, jak se jí začalo zkráce­ně říkat – bude jejím nejslavnějším životním případem, skutečným završením kariéry a tím nejpůsobivějším odchodem ze scény. To ovšem platilo před týdnem. Dnes byl život Jane Bauerové převrácený doslova vzhůru nohama a ona si nevzpomněla na drobnou postavu na in­validním vozíku minimálně osm hodin. Znovu se podívala na hodinky.
„Za chvíli jsme tam,“ uklidňoval ji detektiv Martin Hoagland.
„Já vím. Jenom to nemůžu vydržet, abych se nepodívala.“
Ujížděl směrem na sever po Riverside Drive, aby se vy­hnul dopravním komplikacím na Henry Hudson Parkway, která vedla podél řeky stejného jména kousek na západ od nich. Na semaforu blikla červená, pomalu se sunul dopředu a pak vystřelil přes křižovatku. Projížděli kolem západní hranice dvacátého šestého okrsku, dva-šestka, její první zařazení po ukončení akademie. Téměř dvacet let uplynulo od okamžiku, kdy si poprvé oblékla modrou uniformu, „pytel“, jak ji s oblibou nazývá větši­na policistů, a hlásila se na oddělení v centru Harlemu. Před promocí, ještě v šedé uniformě kadeta, vyjížděla týden jako třetí člen posádky ve voze silniční policejní hlídky, která monitorovala okrsek dva-šest, takže pří­tomný seržant mohl posoudit, jestli zvládne tuto náročnou práci. Počínala si skvěle a zanechala výborný dojem, takže po promoci dostala nabídku nastoupit v tomto okrsku nastálo. Její otec zářil radostí a byl na ni jaksepa­tří pyšný; matka naopak tuto skutečnost vzala na vědo­mí beze slova a se zjevnými obavami.
Minuli ulici, kde viděla svou první mrtvolu. Ve čtyřposchoďovém domě bez výtahu během služby od dvanácti do osmi, přesně řečeno od půlnoci do osmi ráno. Bylo to hned na začátku kariéry a musela si při tom od kolegy vyslechnout spoustu nepříjemných žvástů. Jenom tady zůstaň, dítě, poučoval ji starší policista na místě činu, zatímco ona cítila, že se jí zvedá žaludek, a současně se snažila ovládnout třes, který jí opakovaně projížděl celým trupem. Neodcházej odtud, dokud neodvezou tělo, nebude zajištěno místo činu a nevyplní se všechny potřebné papíry. Kdyby se ti z toho smradu udělalo špatně, zapal si doutník. Pak se svému vtipu chraplavě zasmál a popřál jí příjemnou službu.
Jane se dívala z okýnka a uvažovala o tom, že by mo­hla celou svou kariéru znovu prožít projížděním naho­ru a dolů ulicemi Manhattanu. Kdo by si pomyslel, že je tak snadné podlehnout nostalgickým náladám?
„Vyložím tě u vjezdu pro naléhavé případy a počkám tam na tebe.“ Martyho hlas prořízl její tiché rozjímání. Dva-šestku už nechali daleko za sebou.
„Nemusíš na mě čekat, Marty. Můžu jet zpátky metrem.“
„Počkám na tebe.“
To byl přesně ten druh spolehlivého ujištění, které dokázalo navodit v člověku klid a utišit lehkou žaludeční neurózu. Nic víc by dnes odpoledne nefungovalo líp.
V duchu mu poděkovala. Nicméně její strach postup­ně narůstal, když se přiblížili k obrovskému komplexu nemocničních budov Columbia Presbyterian přímo na jih od George Washington Bridge, odkud byl nádher­ný výhled na řeku Hudson a na New Jersey na protějším břehu. Marty zatočil a pak znovu a zastavil, jak slíbil, kousek od vjezdu pro naléhavé případy.
„Tak utíkej,“ řekl, když auto se škubnutím zastavilo před dveřmi na zastřešenou rampu, kde zrovna nestály téměř žádné vozy záchranky.
Vystoupila.
Srdce jí bušilo, když se proplétala mezi nemocnými a znuděnými pacienty k ženě na recepci. „John Bauer. Jsem jeho dcera.“
„Ano, paní Bauerová. Vašeho otce jsme přijali na lůž­kovou část. Můžete jít nahoru a navštívit ho.“ Na kou­sek papíru napsala číslo pokoje a poschodí a stručně a přesně jí popsala cestu, jak se tam dostane.
Jane se rozběhla. Šipky na poschodích a na zdích ji spolehlivě vedly kolem rohů a chodbami k výtahům a kolem hojně navštěvovaných oddělení. Duhová paleta barevného kódování naznačovala jednu specializaci za druhou. Trvalo celou věčnost, než přijel výtah. Pak za­stavoval v každém poschodí. Pak se znovu rozběhla.
Pistoli měla ve velkém pouzdře pod ramenem, které si pevně tiskla k tělu, když se rozhlížela po číslech po­kojů. Ještě dva. Zpomalila a snažila se uklidnit, nechtěla, aby svou úzkost přenesla i na otce.
Dveře byly otevřené a ona do nich vešla. Jedna postel oddělená závěsem stála u okna, její otec, trochu pobledlý v obličeji, ležel na té bližší.
„Janey,“ zvolal, když ji uviděl, a tvář se mu rozzářila. „Nemusela jsi sem jezdit, drahoušku. Je mi fajn.“
„Vypadáš dobře,“ zalhala se sebezapřením. Přistou­pila k posteli.
„Jak říkám, je mi fajn. Zítra odtud vypadnu.“
„Co se stalo? Zapomněl sis vzít léky?“
„Ne. Bral jsem si pilulky přesně podle toho, jak jsi mi je připravila. Jednu z těchhle, jednu z tamtěch a jednu z těch dalších.“
„Tak co se tedy stalo?“
„Naordinovali mi jich příliš mnoho, to se stalo. Předávkovali mě,“ řekl, přičemž si dal záležet na zřetelné výslovnosti. „Doktor se na mě přijde podívat, můžeš si s ním promluvit.“
Váhavě se posadila. „Ty sis vzal příliš mnoho léků?“
„Tak mi to aspoň vysvětlil. Srdce mi bušilo jako spla­šené. Točila se mi hlava. Udělalo se mi špatně od žalud­ku. Napadlo mě, že bych měl radši zajet sem, a oni se rozhodli, že mě tu nechají přes noc. Nic to není, Janey. Věř mi.“
Začala znovu dýchat. „Vypadáš opravdu dobře.“
„Líp než ty.“ Zasmál se. „Jako bys viděla ducha. Neměla jsi sem jezdit takovou dálku. Jsem v pořádku. Opravdu.“
„Kdo je tvůj doktor?“
„Swinson. Swenson. Tak nějak.“
„Nebude ti vadit, když za ním zajdu?“
„Jak je libo. A dávej na sebe pozor. Vypadá to, že bys noc v nemocnici potřebovala spíš ty.“
A také se tak cítila. Vyhledala sesternu a požádala, aby jí zavolali doktora. Seděl tam a něco psal.
„Jsem dcera Johna Bauera.“
„Těší mě. Doktor Swenson.“ Natáhl k ní útlou bledou ruku. „Je dobře, že se tu váš otec objevil včas. Snižujeme mu medikaci. To by mělo problém vyřešit. Vy pracuje­te u policie?“
„Vsadím se, že o mně mluvil.“
„Popravdě, nemluvil o ničem jiném. Nic mu není, sleč­no Bauerová. Důstojníku. Jakmile mu upravíme medikaci, bude zase v pořádku.“
„Řekl mi, že bral léky přesně podle toho, jak měl předepsáno.“ Chtěla to slyšet přímo od něho. Chtěla, aby jasně prohlásil, že chybu udělali oni a ne její otec, že ohrozili jeho život, protože mu předepsali nesprávnou dávku léků.
„Pravděpodobně to tak bylo,“ připustil doktor a hle­děl jí přímo do očí. Byl to štíhlý, možná až příliš vyhub­lý muž se světle šedýma očima za tlustými čočkami vel­kých brýlí. „Občas bývá nutné dávkování léků poněkud vyladit. To by mělo problém vyřešit,“ zopakoval.
„Děkuju.“ Vracela se chodbou k pokoji, kde ležel její otec.
„Tak teď už víš všechno?“ zeptal se. Zdálo se, že má výbornou náladu, jenom postrádal svou obvyklou zdra­vou barvu.
„Potvrdil mi každé tvé slovo. Zítra dopoledne jsem tady a vezmu tě domů.“
„Nedělej si s tím starosti, Janey. Madeleine pro mě přijede. Stejně nemá nic lepšího na práci. Ty běž radši dělat něco pořádného. Máš přece velký případ, který je třeba vyřešit.“
Přemýšlela, jestli se mu má svěřit. Byl tak nadšený, když ji vybrali do týmu, který vyšetřuje vraždu v parku. Mohla by mu to říct jindy, ale on byl vnímavý a pozorný; určitě by si zpoždění všiml a dotklo by se ho, že mu tu novinu zamlčela. „Už na tom případu nedělám, tati.“
Zíral na ni a pomalu vrtěl hlavou, jako by chtěl ten fakt vypudit z hlavy. „Co jsi to říkala?“
„Z toho případu mě odvolali. Dověděla jsem se to včera. Stačil jeden telefonát a od dnešního rána mám ji­nou práci. Prý kšeft na třicet dní. Přidělili mě do nové speciální jednotky.“
Ten výraz upoutal jeho pozornost, vytřeštil na ni oči. „Do jaké speciální jednotky?“
„Starosta se chce konečně zbavit starých nevyřešených vražd. Dneska kvůli tomu máme informativní schůzku. A zítra už budu studovat složky případu.“
„To je strašný, Janey. Taková ztráta času. Potřebují tě přece u vraždy v parku. Koho zajímá nějaká stará vraž­da, která se stala někdy v dávnověku? Některé případy už jsou tak vousaté, že si na ně nikdo nepamatuje.“
„Existuje spousta nevyřešených případů, tati. Někdo se jim musí věnovat a podívat se na ně z jiného úhlu. A pokud možno zvýšit procento úspěšnosti.“
„Oni vědí, že to balíš?“ S oblibou používal policejní hantýrku.
„Pravděpodobně jo.“
„Neměla jsi nic říkat. Měla sis to nechat pro sebe. Jako bys na případu pořád dělala.“
Asi měl pravdu. „Nedělej si s tím hlavu. Jenom si od­počiň a dobře se vyspi. Marty na mě čeká dole, aby mě odvezl domů.“
„Díky, že jsi přišla, zlato.“
Usmála se, pak se k němu naklonila a políbila ho na zarostlou tvář. Asi se ráno necítil dobře, tak se neoholil. „Zítra ti zavolám. Dávej na sebe pozor.“
„Ty taky, drahoušku.“
Požádala Martyho, aby ji vysadil u jejího nového bytu. Jednak to bylo blíž místu, kam jel, a navíc se tam chtěla znovu podívat. Stala se jeho majitelkou teprve před dvěma dny a klíč měla u sebe. Bylo to v dolní části West Village, jižně od Čtrnácté ulice kousek od Abingdon Square. Budova byla stará; typ, který se stále nazýval „předválečný“ více než půl století potom, co válka skon­čila. Uvnitř byly nádherné zachovalé podlahy, které se ale musí nejdřív přebrousit a znovu nalakovat, než se koncem měsíce nastěhuje. Tlusté zdi tvořily výbornou obousměrnou zvukovou bariéru, na mnoha místech zů­staly tvarované lišty a ozdobné římsy, ale zdaleka největ­ší radost měla z funkčního krbu.
Když vystoupila z auta, ještě jednou Martymu podě­kovala. Nešlo jen o to, že mu svěřila do rukou svůj ži­vot; bylo to o tom, že od okamžiku, kdy oba dva vytáh­li poprvé revolver, uplynula už zatraceně dlouhá doba. A bylo to také o tom, že když na ni padla obyčejná mi­zérie, jak to v životě občas chodí, vždycky jí podal po­mocnou ruku. Tak by se k sobě parťáci měli chovat.
Otočila klíčem v zámku, opřela se do těžkých dveří a vešla dovnitř. Slyšela zvuk kroků rozléhající se prázd­nými místnostmi, cítila vůni čerstvě vymalovaných zdí. Bylo tu čisto, jenom podlahu bude ještě potřeba nala­kovat. Kuchyně nedávno prošla kompletní rekonstrukcí, veškeré zařízení bylo téměř nové a dokonale vyplňovalo prostor, jako by bylo navrženo právě sem. Všechny čty­ři hořáky plynového sporáku fungovaly, takže se jí bude vařit pohodlněji a rychleji než ve starém bytě, kde mo­hla použít pouze tři plotýnky. Až ušetří nějaké peníze, možná tady vymění podlahu nebo doplní nějaké barev­né dlaždičky. Bylo jí skoro jedenačtyřicet. Pravý čas na to žít jako dospělá.
Byt měl dvě ložnice, ta menší byla jako stvořená pro kancelář, pracovnu nebo pokoj pro hosty. Táta tady jis­tě rád občas přespí, pomůže jí pověsit záclony a obráz­ky. Přešla k oknům, vysunula je nahoru a pak stáhla zpět dolů a zajistila.
Druhá ložnice byla nezvykle prostorná místnost se skříní, kterou bude mít problém zaplnit. Nájemné za byt bylo poměrně vysoké, ale odpovídalo kvalitě. V novém zaměstnání si vydělá o dost víc, aby bez problémů všechno zaplatila. Byla to práce, o níž tu a tam snila, vlast­ní kancelář s dveřmi, které byly zavřené, asistentku na plný úvazek, každý den hodinovou přestávku na oběd, a ne že si ukradne minutku, aby zhltla sendvič nebo kousek studené pizzy. Soubor těžko postižitelných detailů, které dohromady vytvářejí takzvané důstojné pracovní podmínky.
Vešla do koupelny. Tady každý mohl poprvé zřetel­ně vnímat, jak je byt starý. Podlahu tvořila jednolitá bílá masa poskládaná z šestibokých dlaždiček, dvířka ke skříňce s léky byla během let tolikrát natřená, že už nešla zavřít. Vytáhla kus papíru a napsala na něj několik po­známek pro dělníky. Zrcadlo bylo lehce zvlněné a Jane si při pohledu na sebe připadala, jako by jím právě prošla a nestačila se ještě na druhé straně vrátit do původního tvaru. Usmála se a její ústa jí úsměv vrátila rozložený na dvě části. Byl čas vrátit se domů.
O jejím současném bytě se dalo říct, že je jen o něco málo víc než dostačující. Velkou starou budovu na Broadwayi na západní straně v oblasti osmdesátých ulic, v níž byl, bylo možno považovat za téměř srovnatelnou s tou ve West Village. Ale byt postrádal kouzlo toho „nového“. Byl prostě starý, s kapajícími kohoutky, které už nešly opravit, se čtyřplotýnkovým sporákem, u něhož ale fun­govaly jenom tři, s popraskanou podlahou a se skvrnou na jedné zdi v ložnici, která se čas od času zvětšovala. A pak tu byl ještě výtah. Člověk mohl pokládat za štěstí, když do něj nastoupil a on se s ním rozjel.
Když Jane pracovala na dva-šestce, stále žila u rodi­čů v Bronxu a ukládala si peníze stranou. Tímhle bytem obdarovala sama sebe. Jako všechny nové důstojníky i ji každý měsíc pravidelně kontroloval pověřený seržant. Jevila se nadějně a viditelně se zlepšovala, podařilo se jí dokonce i několik zatčení, ale pořád se nejednalo o nic výjimečného – drogy, násilné vytržení peněženky, ukra­dené auto. Vypisovala pokutové bloky špatně parkují­cím autům nebo za dopravní přestupky. Okrsek dva-šest byla první kategorie, oblast vysoké kriminality. Když se seznámila s prostředím důkladněji, zjistila, že není ob­tížné vytipovat místa, kde je vysoká pravděpodobnost, že se člověk nachomýtne k důležitému zatčení, k tako­vému, které v osobních papírech zazáří jako kometa. Začala přemýšlet o kariéře a o cestičkách, jež k ní vedou. Chce se stát šéfem nebo detektivem? Netrvalo dlouho, aby si uvědomila, že touží získat ocenění Zlatý štít. Uli­ce ji neděsila a zaměřila se na zatčení spojená s droga­mi v oblastech, kde ovlivňovala životy pracujících lidí. Postupně vešla do povědomí jako policistka, která před ničím nezavírá oči; většina lidí v okrsku ji respektova­la a milovala. Po dvou a půl letech ve službě požádala o změnu.
Přibližně o šest měsíců později, když jí bylo čtyřia­dvacet let, byla převelena do čínské čtvrti, neboli na bo­jiště pátého okrsku. Policejní stanice sídlila ve sto let staré budově a křivka zločinu v okrsku strmě stoupala závratnou rychlostí. Na ulicích se běžně užívaly a distri­buovaly drogy a čínské gangy se zcela vymkly policejní kontrole. Stupeň agresivity a násilí, které tito lidé bez­trestně páchali, postavil takzvané klasické mafiány do role nezkušených amatérů.
V té době se Jane přestěhovala od rodičů do tohoto bytu na Manhattanu.
V obýváku stály u stěny dvě kartonové krabice s věc­mi, což bylo spíš jenom gesto než skutečný začátek horlivého balení. To bude muset stihnout při práci jako většinu věcí ve svém životě, během dvacetihodinového pracovního maratonu, kdy nezbývá čas prakticky vůbec na nic kromě kávy a pár sendvičů.

Knížku Vražda v Hell´s Kitchen vydalo nakladatelství Motto

Související knihy

Harrisová, Lee

Motto, 2013