Co to bylo za odvážnou ženu, která jen na zmínku o nedostatečném prozkoumání tropických chorob reagovala způsobem, který se tehdy nenosil? – Rozhodla se nejen přikyvovat, že přednášející má pravdu, ale chtěla pro to i něco udělat. Byla to tedy vpravdě průkopnice. Psal se rok 1924 a ta statečná se jmenovala Vlasta Kálalová (1896–1971), narozena v malé jihočeské obci Bernartice.

Měla pozoruhodný, ale tvrdý život, a víme o ní jen díky knize Doktorka z domu Trubačů, která prvně vyšla již v roce 1978. Napsala ji Ilona Borská (1928–2007), autorka knih pro děti, básní i životopisných románů. Jejími hrdiny povětšinou nebyly známé osobnosti, ale spíše obyčejní lidé, velcí v tom, co v tichosti vykonali ne pro svoji slávu, ale pro ty kolem sebe. Právě proto romány Ilony Borské vychází i dnes a oslovují čtenáře napříč generacemi. Vždyť Doktorka z domu Trubačů vyšla v nakladatelství Motto závěrem loňského roku již po páté!

Vlasta Kálalová našla podporu své touhy studovat tropické nemoci v zahraničí u Alice Masarykové a finančně jí pomohl sám Tomáš Garique Masaryk. Ona přispěla tím, že uměla bezpočet cizích jazyků, k nimž přidala turečtinu, arabštinu a perštinu. Osamocena se tedy vydala na troufalou expedici a povedlo se jí založit československou nemocnici v dalekém Bagdádu. Jako žena-chirurg si tam vydobyla usilovnou prací velké renomé – vždyť žádný muž, i když lékař, nesměl v této zemi spatřit či se dotknout cizí ženy. Dokonce se tam provdala za Itala, ovšem narozeného v Orientě, Giorgia Di Lottiho, a porodila mu dvě děti. Léta práce ve vražedném podnebí však vykonala i na ní své dílo, a aby přežila, musela se vrátit do Čech. Těšila se na klidný život, ale do těchto představ vpadla druhá světová válka. Stačil jeden zbrklý výstřel 8. května 1945 na stahující se německé jednotky a Vlasta, sama postřelená, zůstala jediná z rodiny naživu.

Podařilo se jí s touto rodinnou tragédií vůbec někdy vyrovnat? Zbavila se výčitek svědomí, že kdyby před válkou přijala pozvání své přítelkyně Marry, mohli všichni žít? Sice v Americe, ale žít? Kolika lidem ovlivnila život? A proč ještě na penzi studovala nové jazyky, když jich už asi čtrnáct uměla?

Papír má jen omezenou možnost, jak seznámit s člověkem – několik fotografií, stovky úryvků z osobních dopisů – přesto si myslím, že autorka udělala vše, aby portrét neobyčejné ženy byl kompletní. Od narození po poslední výdech poznáváme skrze řádky houževnatou a nezlomnou osobnost. Pravda je tvrdohlavá a má velké nároky nejen na ty kolem, ale zejména na sebe. Vlastenectví a touha obohatit svoji vlast je pro ni nade vše, málem i víc než její život.

Ilona Borská píše strhujícím způsobem. Upoutá nás na začátku, dojme a rozpláče uprostřed a neušetří rozčarování v doslovu, dopisovaném po letech, kdy doplňuje nové skutečnosti a odhaluje čtenářům své pátrání po osudech paní doktorky. Je důkazem toho, že román může mít svižný děj i bez dialogů a že životopis nemusí být nuda, ač nejde o curiculum vitae žádné z dnešních pop star. Čtivé a rozhodně svěží dílko vonící Orientem a dálkami má své místo i v knihovnách dnešních čtenářů. Nevěříte? Okuste sami a nebudete zklamáni!

Související knihy

Borská, Ilona

Motto, 2012