Michael Ondaatje: Stůl v koutě

Nemluvil. Celou cestu autem se díval z okýnka. Dva dospělí na předních sedadlech se spolu tiše bavili. Mohl by poslouchat, kdyby chtěl, ale on nechtěl. Chvíli, na tom úseku silnice, který občas zaplavovala řeka, slyšel, jak kola rozstřikují vodu. Vjeli do přístavní čtvrti Fort. Automobil neslyšně klouzal kolem budovy pošty i věže s hodinami. Touhle noční dobou byly silnice v Colombu skoro prázdné. Jeli po Reclamation Road, minuli kostel svatého Antonína a potom uviděl poslední stánky s občerstvením, každý osvětlený jedinou žárovkou. Pak vjeli na obrovské otevřené prostranství přístavu. Jen v dálce svítila řádka světel podél mola. Vystoupil a stál u zahřátého auta.
Ze tmy slyšel štěkat toulavé psy, kteří v přístavu žili. Skoro všechno kolem něj bylo neviditelné, krom toho, co bylo vidět pod sprškou světla od několika bledých lamp: přístavní dělníci, jak táhnou řádku vozíků se zavazadly, pár rodin schoulených k sobě. Všichni se pomalu dávali do pohybu směrem k lodi.

Tu noc, kdy se bez sebemenších zkušeností se světem nalodil na první a poslední loď v životě, mu bylo jedenáct. Připadalo mu, jako by k pobřeží přidali celé velkoměsto, lépe osvětlené než kterákoli vesnice či městečko. Kráčel po přístavním můstku a díval se jenom pod nohy, nic před ním neexistovalo, a tak šel, dokud před sebou neměl jen tmavý přístav a moře. V dálce vystupovaly obrysy dalších lodí, na kterých začínali rozsvěcet světla. Stál tam sám a nasával do sebe vůně, potom se vrátil a prodral se skrze hluk a davy na druhý bok lodi přivrácený k pevnině. Žlutá zář nad městem. Už teď mu připadalo, jako by se mezi ním a tím, co se tam odehrávalo, tyčila zeď. Stevardi začínali roznášet jídlo a likéry. Snědl několik sendvičů a pak sešel do své kajuty, svlékl se a vklouzl do úzké postele. Ještě nikdy nespal pod dekou, jen jednou v Nuwara Eliyi. Byl úplně bdělý. Kajuta byla pod úrovní vln, takže neměla okénko. Našel vedle postele vypínač, a když ho zmáčkl, osvětlil náhle jeho hlavu i polštář kužel světla.

Nevrátil se na palubu, aby naposledy pohlédl na pevninu nebo zamával příbuzným, kteří ho přivezli do přístavu. Slyšel zpěv a představoval si, jak se rodiny nejdřív pomalu a pak dychtivě loučí v nočním povětří, nabitém vzrušením. Dodnes nevím, proč se rozhodl pro tohle odloučení. Odjeli snad už ti, kdo ho na Oronsay přivezli? Ve filmech se od sebe lidé s pláčem odtrhávají a loď se odlepí od pevniny, zatímco pozůstalí se zoufale drží pohledem mizejících tváří, až už se nedají rozpoznat.

Snažím si představit, kdo byl ten chlapec na lodi. Snad vůbec nemá pojem o vlastním já, v nervózním nehybném tichu na úzkém kavalci, tenhle luční koník nebo mrňavý cvrček, jako by ho omylem, aniž by si to uvědomoval, propašovali do budoucnosti.

Probudil se. Slyšel, jak po chodbě běhají cestující. A tak se zase oblékl a vyšel z kajuty. Něco se dělo. Nocí se ozývaly opilecké výkřiky důstojníků. Uprostřed paluby B se námořníci snažili chytit lodivoda. Poté co bezchybně vyvedl loď z přístavu (mnoha trasám bylo třeba se vyhnout kvůli potopeným vrakům a bývalé přístavní hrázi), to trochu přehnal se zapíjením svého úspěchu a teď se očividně zdráhal odejít. Ještě ne. Možná tak za další hodinku dvě strávené na lodi. Ale Oronsay chtěla vyplout úderem půlnoci a lodivodův remorkér čekal u čáry ponoru. Posádka se ho snažila dostat dolů po provazovém žebříku, ale jelikož hrozilo nebezpečí, že spadne a zabije se, chytili ho teď do sítě jako rybu a tak ho dostali bezpečně dolů. Nezdálo se, že by to lodivoda jakkoli uvádělo do rozpaků, zato rozhořčeným zástupcům společnosti Orient Line postávajícím v bílých uniformách na kapitánském můstku byla celá tato epizoda navýsost trapná. Když remorkér vyplul, cestující hlasitě povzbuzovali. Potom bylo slyšet zvuk dvoutaktu a lodivodův unavený zpěv, jak remorkér mizel do noci.

Odjezd

Co bylo v mém životě před takovouhle lodí? Vydlabávaná kánoe na řece? Křest v trinkomaleeském přístavu? Vždycky tu byly rybářské lodi na obzoru. Ale v životě bych si nedokázal představit velkolepost tohohle hradu, který měl přeplout přes moře. Nejdelší cesty, které jsem kdy podnikl, byly jízdy autem do Nuwara Eliyi a na Horton Plains nebo vlakem do Jaffny. Nastoupili jsme v sedm hodin ráno a vystoupili pozdě odpoledne. Tuhle cestu jsme podnikali s obloženými chleby s vajíčkem, trochou kuliček thalaguli, balíčkem karet a dobrodružnými časopisy pro chlapce.

Ale tentokrát jsem měl plout na lodi do Anglie, a měl jsem cestovat sám. Nepadla ani zmínka o tom, že to snad bude neobvyklý zážitek nebo že by to mohlo být vzrušující či nebezpečné, a tak jsem k tomu nepřistupoval ani s radostí, ani se strachem. Nikdo mě předem nevaroval, že bude loď mít sedm poschodí a vejde se na ni přes šest set lidí včetně kapitána, devíti kuchařů, strojníků a veterináře a že tam bude i malé vězení a chlorované bazény, které s námi poplují přes dva oceány. Teta datum odjezdu jen zakroužkovala v kalendáři a oznámila ve škole, že na konci pololetí odjíždím. O tom, že strávím jednadvacet dní na moři, se mluvilo, jako by o nic nešlo, takže mě překvapilo, že se příbuzní vůbec obtěžovali doprovodit mě do přístavu. Domníval jsem se, že pojedu sám autobusem a na Borella Junction přestoupím.

Došlo jen k jednomu pokusu uvést mě do situace. Ukázalo se, že jistá dáma jménem Flavia Prinsová, jejíž manžel se znal s mým strýcem, podniká tu samou cestu, a jednou odpoledne ji pozvali na svačinu, aby se se mnou seznámila. Měla cestovat první třídou, ale slíbila, že na mě dohlédne. Potřásl jsem jí rukou, opatrně, protože ji měla pokrytou prsteny a náramky. Potom se ode mě odvrátila a pokračovala v rozhovoru, který jsem přerušil. Skoro hodinu jsem strávil tím, že jsem poslouchal několik strýčků a počítal, kolik snědli trojúhelníkových sendvičů.

Poslední den před odjezdem jsem si našel čistý školní sešit, tužku, ořezávátko a obkreslenou mapu světa a sbalil si je do kufříku. Šel jsem ven a rozloučil se s generátorem a vyhrabal kousky rádia, které jsem kdysi rozebral, a když jsem ho nedokázal složit zase zpátky, zakopal jsem ho na zahradě. Rozloučil jsem se s Narayanem, rozloučil jsem se s Gunepalou.

Když jsem nastoupil do auta, vysvětlili mi, že až přepluji Indický oceán, Arabské moře a Rudé moře a propluji Suezským průplavem do moře Středozemního, zakotvíme jednoho rána u malého mola v Anglii a tam na mě bude čekat máma. Netrápilo mě, jaká nebo jak dlouhá bude plavba, ale lámal jsem si hlavu, jak bude máma vědět, kdy přesně do té druhé země přijedu.

A jestli tam bude.

Knihu Stůl v koutě vydalo nakladatelství Plus. 

Související knihy

Ondaatje, Michael

Plus, 2013