Lesk a bída Nairobi

dc49bti-nikoho-5-12
Hlavní město africké Keni, nejhustěji zabydlené sídlo východní Afriky, to je Nairobi. Žije v něm třikrát více obyvatel než v Praze. Má své lákavé čtvrti i chudinské slumy.

A toto místo si vybrala jako dějiště svého románu Děti nikoho Hana Hindráková (*1982). Knihu vydalo nakladatelství Alpress v roce 2012.

Autorka Keňu několikrát navštívila a byla oslovena zdejší kulturou a hlavně lidmi. Natolik, že se jim rozhodla pomáhat. Založila občanské sdružení Fair a v rámci jeho projektů se do nitra Afriky vrací. Ráda putuje i do jiných koutů světa a své dojmy tříbí v psaní knih o svých cestách.

Děti nikoho však nejsou cestopisem. Jde o román, díky němuž má čtenář šanci poznat skutečnou tvář černého kontinentu. Dílo inspirované autentickým příběhem vypráví o osudu Davida, kluka, který přijde o rodiče a tak se dostane i se sourozenci Johnem a Susanou k tyranskému strýci. Kluci se rozhodnou utéci do velikého Nairobi, protože si myslí, že tam na ně čeká štěstí. Sestru na nebezpečnou výpravu džunglí nevezmou, avšak netuší, že ji tak nevědomky odsoudí k smrti. Nairobi je však nepřivítá s otevřenou náručí. Stanou se členy gangu dětí nikoho a bojují každý den o přežití. Když se David dozví o smrti Susane, podlehne výčitkám svědomí, které se rozhodne utopit v drogách. Dostává se na dno, ale jak se ukazuje, je to jen proto, aby se z něj za pomoci své budoucí ženy odrazil.

Podle knihy je Keňa zemí s obrovskými rozdíly. Na jednu stranu ukazuje svět bohaté vládnoucí vrstvy, žijící v nadbytku a luxusu, řídící se bezohledně jen svými potřebami. Na straně druhé existují děti rodičů, kteří zemřeli na nemoc AIDS, chudinské slumy s jejich obyvateli, kteří levnou pálenkou zapíjí beznaděj. Nezapomíná však ani na venkov s jeho chatrčemi, ženskou obřízkou a duchovnem zastoupeným šamankou Wanjou. Afrika má mnoho tváří.

Děti nikoho jsou nejen sondou do obyčejného života lidí v Keni, ale také poukazují na projev skutečného lidství. Ve chvíli, kdy bohatá modelka neodvrátí svou tvář od bídy osiřelé dívky a přes odpor své marnivé matky se rozhodne jí pomáhat, získají obě strany. Zrodí se přátelství napříč společenským žebříčkem. Čtenář je nucen zamyslet se, jak reaguje na nataženou ruku žebráka na ulici…

Autorka upozorňuje i na problém ženské obřízky. V našem civilizovaném světě je sklon v ní vidět pouze násilí páchané na malých dívkách. Hana Hindráková však moudře objasňuje důvody, kvůli kterým tento rituál stále přetrvává. Nezamlčuje však, že takto poznamenané ženy často umírají u porodu a mají i další potíže.

Celkově se dá říci, že navzdory svému nevelkému obsahu kniha přináší beletristickou formou dostatek informací, aby si čtenář mohl udělat ucelený obrázek o lesku a bídě života v nám tak vzdálené Keni. Autorka si při líčení brutálních scén nebere servítky, kupodivu to však nevyznívá vulgárně, ale naopak to dodává dílu na autentičnosti. Jediné, co působí neskutečně, je šťastný konec. Ten bych ovšem hrdinům po všem tom utrpení přála. Vždyť: „Vždycky existuje naděje. Světlo na konci tunelu,“ jak uzavírá v epilogu autorka.

Pokud máte chuť ronit slzy beznaděje i štěstí nad osudy afrických obyvatel, určitě mohu knihu Děti nikoho doporučit. O její čtivosti svědčí i fakt, že se dostala do úzké nominace 20 knih, ze které vzejde Knihu roku 2012 na serveru DatabazeKnih.cz. Přesvědčete se tedy sami.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeDěti nikoho

Hindráková, Hana

Alpress, 2012

Lesk a bída Nairobi - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. JanaKveton JanaKveton napsal:

    Knihu jsem vyhrála v nějaké soutěži Naše Praha a obdržela ji i s podpisem autorky, za což moc děkuji. Jsem už důchodkyně a čtu zásadně v autobuse, když jedu z Odoleny Vody do Prahy a opačně. Musím říct, že tato knížka se čte opravdu sama! Nakonec jsem ji dorazila během jednoho dne, nevadí mi, že dopadla šťastně, spíš by mi vadilo, kdyby nedopadla šťastně, ale vadí mi vždycky, když si autoři popletou nějaké údaje nebo jména. Třeba na s.141 se praví, že David jezdil na skládku matátem a vybíral plasty, na nedaleké straně 158 chodil hodinu a půl pěšky a hledal předměty z kovu. No, dobře. Mohla se koneckonců změnit situace. Ale jak by mi autorka vysvětlila, že otec Joy byl už od strany 17 Charles a najednou ho dcera shání na s. 165 na ministerstvu a žádá „svého otce Johna Makaua“? Snad existují nějací placení korepetitoři, kteří to mají pořádně přečíst, aby jim takové chyby neunikaly! A jinak si myslím, že by stálo za úvahu udělat na konci knihy z těch afrických výrazů nebo přímo slovíček takový malý slovníček, že by to třeba i někdo ještě jiný než jenom já přivítal.

Napsat komentář