Jedna mírně praštěná a trochu bláznivá rodina a navenek obyčejný starší dům, to jsou vlastně hlavní hrdinové pohádkového příběhu. V domečku bydlí maminka s tatínkem, třemi dětmi a babičkou. To zní normálně, ne?

Co když vám prozradím, že tatínek nejčastěji usíná u seriálů typu Kobra 11, maminka kdykoliv a kdekoliv luští sudoku a jejich ratolesti – dvanáctiletý Miloš, o rok mladší Leoš a sedmiletá přebornice jízdy na koloběžce Oldřiška – stopují věčně mizející babičku… To už tak běžné není. Navíc, potrhlou babičku Hermínu potkáte zásadně v koupací čepici s bambulí, na kolečkových bruslích nebo na koloběžce, či případně šplhající na stromy v parku, avšak neustále posedlou honbou za knoflíky. A propos park, samozřejmě s tajemnou dračí kašnou, která prý umí záhadně měnit počasí, kde z javorů padají šišky a hemží se to množstvím zvláštních bytostí. Není divu, že bázlivějším jedincům zde není úplně dobře.

Johanka z parku

Vydává nakladatelství Albatros

Autorka: Ivona Březinová

Ilustrace: Markéta Vydrová
Počet stran: 88
Formát: 163×238 mm
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Vyšlo: 24.10.2012

Více o knize Johanka z parku si můžete přečíst zde

——————————————————————————————–

A to ještě neznáte prapradědečka Mojmíra, který sice už mnoho let nežije, ale občas o sobě dává vědět bouřlivým větrem a shazováním tří stejných tašek z neopravitelné střechy. Zdá se, že všechno souvisí s dávno ztraceným knoflíkem z prapradědečkova kabátu. Podaří se sourozencům za pomoci tajemné Johanky z parku vyřešit rodinné záhady?

O autorce:

Ivona Březinová (1964) absolvovala češtinu a dějepis. Pracovala jako učitelka, v letech 2008–2011 vedla katedru tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou více než padesáti knížek pro čtenáře nejrůznějších věkových kategorií a velké žánrové šíře; píše autorské pohádky, prázdninové a dívčí příběhy, fantasy. Kritická a čtenářská ocenění si vysloužila především tituly na sociálně ožehavá témata, jako hendikepovaní (Kluk a pes, 2011), drogově závislí, dívky s mentální anorexií (trilogie Holky na vodítku, 2002–2003) nebo onemocnění nejbližších (Lentilka pro dědu Edu, 2006, nové vydání 2012).

Ukázka z knihy:

V noci tekly z nebe proudy vody a byl velký vítr. Celým domem to fučelo a hučelo jako na strašidelném hradě při výročním sletu čarodějnic. Pak se zdálo, že běsnění na chvíli utichlo, jenže než se domem stačila rozlít klidná noční pohoda, bylo to zpátky.
„Já tyhle podzimní vichry tak nemám ráda,“ vzdychla maminka a obrátila se v posteli na druhý bok.
„Já je přímo nenávidím,“ pokýval tatínek souhlasně hlavou a taky se chystal obrátit na druhý bok.
Jenže vtom se ozval zvuk, jako když po šikmé střeše jejich domku sjíždí uvolněná taška z pálené hlíny. A opravdu, vzápětí bylo slyšet třesknutí, jak dopadla na dlážděnou terasu před domem a rozbila se. A hned za ní druhá a potom i třetí.
„Už je to tu zase,“ zavyl zoufale tatínek a štrachal se z postele jako vorvaň toužící se dostat z mělčiny na volné moře.
Když konečně stál na nohou, natáhl si přes pyžamo policejní uniformu a vklouzl do bačkor se znáčkem supermana. Vyšel na chodbu a s povzdechem stoupal po schodech k podkrovnímu bytu babičky Hermíny.
„Pojď dál,“ křikla na něj přes dveře a tatínkovi bylo jasné, že už ho čeká.
Když vstoupil do ložnice, seděla babička v květované noční košili na posteli, na hlavě měla červenou koupací čepici se schlíplou bambulí a na klíně lavor. Ten se zvolna plnil vodou, jak do něj dírou po uvolněných taškách vesele pršelo.
„Někdy si říkám, že kdyby na tomhle místě stála místo postele vana, byl by život mnohem hezčí,“ bručel tatínek.
„Bohumíre, o tom už jsme mluvili mockrát. Když můj děda Mojmír tenhle dům dostavěl, pozval si pana Vaňáska z Mokropes.
Ten přišel s virgulí a určil, kde je v domě nejvhodnější místo k spánku. A to místo je právě tady. Spal tu můj děda, spal tu můj tatínek a teď tu spím já,“ oddeklamovala babička Hermína a přitom poposedávala rozčileně na posteli, až trochu vody vyšplouchlo z lavoru na polštář. „No vidíš, co děláš,“ osopila se na syna. „Náhradní tašky jsou v prádelníku, tam, co vždycky.
Tak tu díru zadělej, ať můžeme zase spát.“
(Str:16)

Související knihy

Březinová, Ivona

Albatros, 2012