Do těchto vzpomínek jsou pak vetknuty i úvahy o smyslu a poslání herecké práce, rozjímání o vztahu s Karlem Čapkem, zážitky z druhé světové války  i z let následujících.

Olga Scheinpflugová se narodila v roce 1902 ve Slaném do rodiny spisovatele a dramatika Karla Scheinpfluga. Od sedmnácti let hrála v ochotnickém souboru ve Slaném, studovala herectví u členky Národního divadla Marie Hübnerové a v roce 1920 začala svoji profesionální dráhu ve Švandově divadle na Smíchově. Byla i členkou Městského divadla na Královských Vinohradech, ale od roku 1929 až do své smrti v roce 1968 byla přední herečkou souboru Národního divadla, na jehož prknech ztvárnila více než 130 rolí. Angažmá přerušila krátkou pauzou v roce 1930 a v letech 1945 – 1946, kdy byla propuštěna z politických důvodů.

Olga Scheinpflugová : byla jsem na světě

Vydává nakladatelství XYZ

Autor: Olga Scheinpflugová

Počet stran: 360 + 16 stran příloha
Formát: 145×205 mm
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Vyšlo: 28.11.2012

Knihu Olga Scheinpflugová : byla jsem na světě si můžete objednat například zde

————————————————————————————————–

V roce 1935 se Olga Scheinpflugová  po dlouhé známosti provdala za spisovatele a dramatika Karla Čapka. Také ona sama je autorkou řady románů, drobnějších próz, dramat, básnických sbírek i knih pro děti. Šedesátá léta objevila Olgu Scheinpflugovou také pro film a televizi.

Poslední třetinu jejího života zachytil v doslovu knihy její blízký přítel František Krčma v doslovu, který naposledy revidoval v roce 1993. Popsal její vleklé zdravotní potíže, které začaly asi 14 let před její smrtí zánětem lícního nervu, který jí ale dělal velké problémy při hraní. Přestože zároveň bojovala se srdeční tachykardií, dosáhla v závěru života vrcholů svého herectví. Její zdravotní stav nebyl poznat a ni na jevišti, ani v životě.

Ukázka u knihy:

Často mě znepokojuje, že si nedovedu připomenout tvář své matky.
Ztratila se mi z vizuální paměti brzy po doznění dětství, umřela, když mně bylo osm let, sestře ani ne deset a bratrovi dvanáct. Dva roky předtím proležela s těžkou nemocí, proti které tenkrát nebyl jiný lék než odolnost organismu. Otec i ona věděli, jak to dopadne, dorozumívali se o tom polekanými pohledy a marně se snažili klamat jeden druhého. Tatínek sedával bez řeči u jejího lůžka, narovnával jí polštáře a otíral studené čelo; když šel do kanceláře, vystřídávaly ho jeho dvě zamlklé sestry. Maminka se jim často omlouvala za to, že stůně. Několikrát se s námi chtěla rozloučit, děsila jsem se těchto návštěv v její ložnici. Přivedli nás vyděšené až k dosahu jejích horkých dlaní, s předběžným napomenutím, které nám dala teta na chodbě, že nesmíme maminku líbat, protože její nemoc je nakažlivá. Neotužilé city se v nás zmítaly jako v ní hasnoucí život. Vztahovala k nám ruce, jako by nás chtěla před něčím zachránit, odkazovala nás budoucnosti něžnými a zoufalými slovy. Mně vždycky přidržela své vyhublé dlaně na hlavě déle než sestře a bratrovi, a když hořekovala, její hlas se ztrácel jako vysýchající pramének. „Co s tebou bude, moje maličká?“ Oba sourozenci stáli vedle mne, jako by jim bylo o dvacet víc, a když je nemocná přestala hladit, okázale mě odvedli, aby viděla, že mě budou chránit. Snad by někdo řekl, že chudák maminka měla mít víc ohledu k vyděšeným dětem, ale stálá horečka vysvětlovala její upřímnost.
Bratrovi vždy ztuhl obličej, jak se přemáhal, sestra donesla své dojetí do dětského pokoje a tam se rozeštkala, a mě sevřela prudká kolika od břicha až do prsou, od té doby jsem začala mít špatné nervy a srdce.
Pak to skončilo, seznámili jsme se s absurditou smrti.
(Str.5)

Související knihy

Scheinpflugová, Olga

XYZ, 2012