Kniha Domov je místo, odkud tě nevyhodí … ani, když vyrosteš, vydaná nakladatelstvím Smart Press, na předchozí otázky dává odpovědi prostřednictvím autentických příběhů z jedné obyčejné pěstounské rodiny. Její autorka Dagmar Zezulová se v letos vydaném druhém vydání nespokojila pouze s přetiskem toho prvního, které vyšlo již v roce 2006, ale doplnila je o nová zamyšlení. Stejně jako se i její rodina rozrostla za tu dobu o nového syna, přibylo i kapitol zachycujících lásku, ale i boje, s nimiž se setkala.

Dagmar Zezulová (*1964) je lékařka, primářka oddělení zobrazovacích metod ve svitavské nemocnici, maminka dvou synů a pěstounka čtyř přijatých dětí, zakladatelka občanského sdružení Děti patří domů a propagátorka pěstounské péče.

Dát domov dětem, které ho z nějakého důvodu nemají, se s manželem, jenžje učitel, rozhodli ve chvíli, kdy si splnili společné cíle – dostudovat, mít dům, práci i vlastní potomky. Měli dva kluky, když v nich začalo zrát odhodlání přijmout k nim z dětského domova nevlastní sourozence. A jejich Dominik a Daniel to komentovali slovy: „Hlavně, aby to byla holka!“ Přes mnoho počátečních překážek, které do cesty staví zákony této republiky, nakonec dosáhli svého – a nezůstalo jen u jedné dívky. Po Gábince, která byla první, k nim přišla postižená Sašenka a poloromská Šárka. Každá z nich si přinesla s sebou kufr plný problémů – uzavřenost, citovou deprivaci, tedy následky ústavní výchovy a nedostatku láskyplných mateřských doteků, ale i krádeže a lži. Přesto rodinu svojí přítomností obohatila, stmelila a podnítila její rozvoj.

Jednotlivé kapitoly pravdivě líčí, jak v těchto konkrétních případech byli rodiče schopni unést tuto obrovskou zátěž, zda někdy neměli touhu to vzdát a ode všeho utéct. Rozhodně nejde o nasazování růžových brýlí, že děti s neznámou minulostí přináší jen pozitivní vklad do rodiny a že jsou-li přijaty s láskou, nastane v jejich psychice změna jako mávnutím kouzelného proutku. Autorka nezastírá obtížnost kroku, k němuž se dobrovolně rozhodli, ale snaží se vybrat i to kladné, co jim jejich snaha přinesla. Líčí vtipné zážitky, i to, jak jejich kluci pomáhali děvčatům pochopit věci, které pro člověka vyrůstajícího mimo rodinu nejsou samozřejmostí. Také podotýká, že bez ostatních pěstounů, s nimiž se kontaktovali, by určité věci byly ještě těžší. Druhá část již vypráví o tom, jaké to je, když se z vcelku milých a rozumných dětí začnou stávat dospělí lidé a odcházejí z domova.

Kniha Domov je místo, odkud tě nevyhodí …ani, když vyrosteš je určitě přínosem pro širokou veřejnost. Rozhodně bych ji doporučila všem, kteří zvažují tento způsob péče o děti dosud žijících v dětských domovech. Tato zařízení mají být totiž v nadcházejícím roce zrušena a jejich malí obyvatelé umístěni do náhradních rodin. V závěru knihy jsou připsány i důležité informace (odlišnost pěstounské péče, adopce, poručnictví apod.) a odkazy na stránky různých sdružení a nadací, které v této oblasti působí. Může vám tedy být názorným příkladem i rádcem pro chvíle rozhodování, zda se také zapojit do této bohulibé činnosti. A vy, kdo tuto touhu nemáte, alespoň poznáte, jak to v takovýchto rodinách chodí.

Související knihy

Zezulová, Dagmar

Smart Press, 2012