Kateřina Tučková (*1980) vyrůstala v jihomoravské vesnici Moutnice, která zůstala téměř nezasažena minulým režimem a udržela si silné sepětí s církví, hospodářským životem i přírodou. Později se už jen s matkou a sestrou přestěhovala do Kuřimi. Vystudovala gymnázium na třídě Kapitána Jaroše v Brně a poté dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

V roce 2001 přesídlila do Brna a posléze do Prahy. V současné době je doktorandkou Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na české umění druhé poloviny dvacátého století, především na problematiku tvůrčích skupin, v jejímž rámci píše disertační práci o „Skupině Radar“. Při příležitosti autorského čtení v takřka rodném městě Kuřimi nám poskytla exkluzivní rozhovor pro Klub knihomolů.

Letos vydaná kniha Žítkovské bohyně získala Cenu Josefa Škvoreckého. Jak pohlížíte na udělení tohoto významného ocenění?

Nečekala jsem ho, protože mezi pěti vybranými kandidáty byly mnohem známější a respektovanější osobnosti, než jsem já. I proto mě udělení ceny tolik potěšilo. Jsem na ni moc hrdá.

Pokud vím, není to zdaleka váš první úspěch. Již za knihu Vyhnání Gerty Schnirch jste posbírala řadu nominací (Cena Jiřího Ortena a Cena Josefa Škvoreckého), ale obdržela jste nakonec čtenářskou cenu Magnesia Litera za rok 2010. Dají se tato dvě různá ohodnocení vaší práce nějak porovnat? Kterého z nich si vážíte více?

To porovnání je vlastně těžké – není cena jako cena. Magnesii Literu jsem dostala od čtenářů, což mě moc potěšilo, obzvlášť proto, že přišlo za knihu, která rozhodně neholduje všeobecnému vkusu. Vyhnání československých Němců je dodnes spornou otázkou, která rozdmýchává nevraživost. A druhá cena, cena J. Škvoreckého mi byla udělena odborníky, což je také velice potěšující – když navíc připustím, že se i hojně čte, pak mám všechno, co bych si za výsledek své práce mohla vůbec přát.

Oba vaše romány vypráví o historických tématech a jejich dopadech na současnost. Je možné, že v sobě máte potřebu vyrovnávat se s minulostí a děláte to prostřednictvím svých postav? Nebo tu potřebu cítíte z nás, čtenářů?

Rozhodně mám potřebu vyrovnávat se s minulostí, jde to ze mne. Během hledání námětu, shromažďování materiálu i psaní se nikdy nepřestávám ptát sama sebe, jak bych se při historických milnících chovala já. Na jaké bych byla straně? Propadla bych šílenství davu, nebo bych stála v opoziční menšině? Jak dalece bych pak za to byla ochotná zaplatit? Mám respekt k věcem minulosti, které zdaleka nelze interpretovat černobíle? – O takový pohled se ve svých knihách právě pokouším. A doufám, že to zajímá i jiné osoby, než jsem já.

Podle všech článků a komentářů to vypadá, že jste napsala pouze tyto dva ceněné romány. Já ale vím, že to vůbec není pravda. Přibližte našim čtenářům i své předchozí knihy.

Debutovala jsem lehkou novelou ze studentského prostředí Brna, jmenovala se Montespaniáda. Víc si ale cením dalších beletristických knih – obou zmíněných románů a také beletrizovaného životopisu Kamila Lhotáka, který jsem zpracovávala s jeho synem. Ta kniha se jmenuje Můj otec Kamil Lhoták a kvůli zavádějícímu názvu mě řada lidí považuje za nemanželské dítě tohoto geniálního malíře. Což nejsem. A pak jsem publikovala ještě řadu odborných textů, většinou v katalozích výstav, protože pracuji jako kurátorka umění.

Povídky, novela, monografie, životopisy, odborné publikace z oblasti umění – to je docela rozsáhlé dílo na mladého člověka, jako jste vy. Pokud vím, nezabýváte se jen psaním. Jak ale vše zvládáte skloubit dohromady?

Různě. Naštěstí všechny věci, které dělám, jsou flexibilní, nejsem většinou vázaná žádnou časovou ani místní povinností, takže je jen na mě, jak si práci zorganizuji. Někdy to jde dobře, jindy padám pod tlakem nahromaděných uzávěrek. Nicméně, naštěstí všechno, co dělám, dělám ochotně, protože ráda.

Jak a kde sbíráte náměty pro svoji tvorbu?

Především z historie. Zajímají mě zatajené nebo nekomunikované kauzy, které si žádají o rozkrytí. Některé zaslechnu, o jiných mi píší čtenáři, o některých mi řeknou přátelé historici.

Co Vás právě teď nejvíce zaměstnává?

Práce na výstavním programu městské Výstavní síně Chrudim, kde budu v příštím roce realizovat několik výstav s nejmladší generací umělců.

Na co se těšíte?

Na to, až si budu moct napustit vanu a lehnout do ní na dvě volné hodinky s knížkou. Tuším, že se mi to letos zase splní jen párkrát.

Nebudete se bát pustit do psaní nového románu, když jste těmi vydanými nasadila tak vysokou laťku?

Laťky jsou od toho, aby se přeskakovaly. Já se na další téma i na psaní vyloženě těším. Mám ráda ten pocit, kdy nejsem sama, kdy mi v hlavě žije několik dalších postav (byť to zní trochu schizofrenně) a já sleduji jejich vývoj a zaznamenávám ho, tvořím jejich příběh. Svět má pro mě hned o jednu dimenzi navíc.

Děkuji moc za příjemný rozhovor a za všechny čtenáře přeji, aby se vám podařilo nalézt zajímavé téma pro nový román, na němž by si smlsli všichni milovníci knižních delikates.

Foto: Robert Hédervári