Víte, když si člověk zkusí vyhledat na internetu něco o Vladimíru Kafkovi, naskočí mu dvě možnosti: léčitel nebo malíř. Co nyní děláte?

Momentálně si dělám skici, kreslím krystaly. Chci z nich udělat výstavu „Anatomie vody“ nebo „Krystaly života“. Ještě nevím, co vyberu.

Proč „Anatomie vody“?

Voda dává život, třpytí se, je to tekuté světlo. Takže „Anatomie vody“ se mi líbí, je to taková sluneční hra.

Přejděme k vaší knize. Kdo přišel na nápad ji sepsat?
Nejdůležitější inspirací je moje žena Irena, která mě při práci povzbuzuje a je přímo součástí této knihy. Další pokyn přišel od klientů s onkologickým onemocněním, se kterými pracuji již přes 20 let. Často mi říkali, proč své znalosti nesepíšu. Pořád jsem to odsouval, až v červnu tohoto roku jsem potkal kamaráda podnikatele. Řekl mi, ať si nedělám starosti a pustím se do knihy. Podmínkou bylo, že do 16. září mu ji odevzdám. Začal jsem 21. června, v den slunovratu. Psal jsem každý den od rána do večera. Ale když jsem mu ji odevzdal, řekl mi, že nemá peníze a shodil to ze stolu. Takže jsem pak sháněl nakladatele a moje žena mě seznámila s nakladatelkou Metafory paní Magdalenou Feldekovou, se kterou jsme se dohodli na vydání a kniha pak vyšla 15. listopadu.

Bylo pro vás psaní obtížné, vzhledem k tomu, že jde o prvotinu?

Nebylo. Vždy jsem si psal a stále píšu, co jsem prožíval. Baví mě to, i čtení. Bylo to jako malování. Chtěl jsem knihu napsat tak, aby byla formou obrazu. Rozdělil jsem ji na dvě části, stejně jako jsou dvě hemisféry v mozku. Citová a racionální. Proto je první část taková autobiografická, aby to zapadlo. Doplnil jsem text barevnými reprodukcemi z doby, kdy jsem o tom psal.

Vaše kniha pojednává o změnách. Věříte, že 21. prosince k nějaké dojde. Nejrůznějších teorií vztahujících se k tomuto datu je bezpočet, proč je správná ta vaše?

Celá kniha je upřímnou snahou odpovědět právě na vaši otázku. Několikrát jsem se zde zmínil o tom, že každý jedinec si ve svém vlastním životě tvoří svoji unikátní pravdu, která se vymyká všeobecnému hodnocení. Týká se to samozřejmě i mne. Přímo v knize také varuji před jednostranným přijímáním „pravd“ pocházejících od kohokoliv a přitom zdůrazňuji, jak to může být nebezpečné. Kniha ovšem není o 21. prosinci. Pojednává v první řadě o zásadní přeměně vědomí na přelomu tohoto století, o tom, proč to tak v současnosti je a co pro změnu – budeme-li ji chtít – můžeme udělat.

Změna vědomí tedy nastane jen u toho, kdo o ni bude usilovat?

Tak to bývá vždycky. Když se člověk dobrovolně vnitřně mění, navrací se k sobě a ke svému srdci, vnímá svět kolem jinak. Láska věci mění.

Komu byste knihu doporučil?

Všem lidem, kteří jdou za krásou a za citem srdce. Když už nevím kudy kam, jdu vždy za krásou. Nechci, aby to vypadalo, že je to pouze pro duchovní a nábožensky orientované čtenáře, což je teď v módě. Je pro hledače krásy. Každý máme svoji cestu a svoji krásu.

Při psaní jste vycházel ze svých životních zkušeností?

Ano. Z osobních zkušeností léčitele, malíře, cestovatele, muže, bezdomovce, pacienta, manžela, otce… Psal jsem ji na základě vlastních životních prožitků, nesčetných vzestupů i pádů, a pevně věřím, že i díky tomu bude sloužit jako možný ukazatel směru mnoha lidem právě v této náročné době.

To jsou velmi protikladné zážitky. Kdy jste byl bezdomovcem?

Zhruba před třemi lety. Měl jsem autonehodu a v nemocnici mi amputovali postupně prsty na nohou. Když byly všechny pryč a já byl v horečce, přišla zdravotní sestra a natáhla mi na nohu pytel s označením bioodpad. Řekla, že mi druhý den amputují nohu a já doslova zběhl nedoléčený z nemocnice zpátky ke své přítelkyni.  Měl jsem bolesti, hádali jsme se a nakonec mě vyhodila, čemuž se nedivím. Přátelé mi nepomohli a tak jsem skončil na nádraží.

Jak dlouho jste byl venku?

Necelé tři neděle. Narazil jsem tam na vysokoškoláky, lidskou spodinu, na různé gaunery. Ti mě zaučovali v žebrání, ale nenaučil jsem se to.

Potkáváte dnes někde tyto lidi?

Když na ně někde narazím a poznám je, podělím se a padám pryč.

Sám o sobě tvrdíte, že jste býval bohém a fracek a nyní lidem představujete knihu, ve které jim chcete ukázat cestu za duchovními zákony. Jak u Vás došlo k tak radikální změně?

V radikální změně se momentálně nacházíme úplně všichni a ani já bohužel nejsem výjimkou.

Vy tedy usilujete o změnu?

Ano. Nemám pocit, že bych něco dělal špatně, ale baví mě změny, baví mě tvořit. Tvorba je o tom, jak žijete.

Takže hodláte napsat ještě další knihu?

Plánuji to. Poslední kapitola je o krystalizaci života. Každá věc totiž krystalizuje od svého středu a tvoří tím vlastní okolnosti života. Chci o krystalizaci v nás a v přírodě psát a malovat. Chci napsat knížku o kráse, která bude k přečtení. Nechci kázat, nechci nudit, chci povzbudit a vlastním způsobem probudit vědomí v každém čtenáři.