Dan Černý – Kejda

Kapitola první

Markéta byla tak nějak normální studentkou, ale neboj, milej čtenáři, nebude to ta klasika ve stylu debilních existenciálních trág, kdy mladý (někdy už jenom duchem) autoři řešej vztahy, postmoderní společnost a nejvíc ze všeho sami sebe. Jen dočkej, ono se to rozjede.

Tak tedy… Markéta byla normální studentkou, táhlo jí na jednadvacet a bydlela na privátě v jednom velikým rodinným baráku s několika dalšíma studentama a studentkama. Ten barák nebyl v kdovíjakym stavu, defakto z něj akorát ždímal peníze za pronájem takovej jeden páprda, co ho kdysi dostal v restituci a žil vlastně jenom z činže a strašně chlastal. Ale to není důležitý, poněvač o něm tenhle román rozhodně není.

Je o Markétě, která se právě vrátila ze školy na privát a shledala, že zeje prázdnotou. Včetně ledničky! Peníze od rodičů prochlastala už v pondělí a teď se hlásil hlad.

„Ježišmarjá, co si dám? Dyť tu nic není!“ řekla pro sebe nahlas, ať tu máme taky nějakou přímou řeč.

Z lednice na ni koukala jenom fotka nějaký tlustý bestie, která kdysi byla člověkem a kterou tam vystavila její spoluprivátnice Mařena; vystřihla ji z jednoho debilního časáku pro slepice, aby nelezla tak často do lednice a netloustla. Mařena byla tlustá, proč si to nepřiznat, a mívala taky největší zásoby kalorií, ať už ve stavu paštik nebo tučnejch čokolád. Jenže tentokrát Mařenu skosila chřipka, a tak si válela špeky doma a nebyl nikdo, kdo by doplnil škrundající lednici.

„Hergothiml!“ přihodila Markéta ještě trochu přímý řeči do začátku našeho příběhu a vztekle práskla lednicí.

Měla hlad. A protože hlad dělá z lidí zvěř, začala jako krysa prolejzat všechny skříně a šuplíky v kuchyni, aby vyčmuchala cokoliv, co by se dalo třeba i za cenu menších zdravotních potíží pozřít.

Po chvilce hrabošení se smutně dívala na výsledek svýho úsilí: skoro prázdnej balíček těstovin, hrst mouky plný molů, nějaká kostka, co by snad mohla bejt masoxem (ale taky nemusela, to je právě to), fůra koření, hlt rumu, plesnivej sejra, co tedy původně plesnivej bejt neměl, pár stroužků česneku, něco fazolí a tak dále… zkrátka všelijaký podivnosti, který ovšem, kdyby se daly dohromady, pomyslela si naše hrdinka, mohlo by se z nich třeba něco slušnýho ukuchtit a dokonce snad i pozřít. Přiskočila k plotně, naházela to do hrnce, zalila vodou a během několika minut se místností linula vůně, o který by leckdo nevěděl, co si má myslet. Rádio vesele hrálo nějakej sračkoidní popík a kuchyně vesele ožila. Markéta po nějaký době dirigování událostí v hrnci seděla za stolem před talířem zelenohnědý kejdy a žaludek, kterej (na rozdíl od jeho paní) prožil zatraceně nudnej den, se už nemoh dočkat. Tím si taky můžeme vysvětlit otupělost chuťovejch pohárků.

Ovšem podstatný bylo, že se naše drahá studentka konečně najedla. Inu, hlad je nejlepší kuchař, a i když se tentokrát moc nepředved, Markétu uspokojil v plný míře.

Na závěr se dorazila panáčkem rumu, svlíkla se donaha a šla do koupelny.

„To byl zase den!“ povzdychla si před usnutím, když už ležela na pryčně.

A jak vcelku rychle upadala do spánku, ani ji nenapadlo, že ten den, co právě prožila v porovnání s těma, který na ni čekaj za rohem, byl hotovou oázou klidu a míru s růžovejma králíkama kolíbajícíma ji na houpačce z peří uprostřed rozkvetlý louky. Kejda v zažívacím traktu začala pracovat.

Knihu Kejda vydalo nakladatelství Epocha.

Související knihy

Černý, Dan

Epocha, 2012