Lelord, François – Hektorova cesta aneb hledání štěstí

Hektor není spokojený sám se sebou

Byl jednou jeden mladý psychiatr, který se jmenoval Hektor a který nebyl sám se sebou kdovíjak spokojený. Hektor nebyl spokojený sám se sebou, ačkoliv vypa­dal jako opravdový psychiatr: nosil malé brýle s kulatou obroučkou, jež umocňovaly jeho intelektuálský vzhled, uměl naslouchat lidem, tvářit se přitom zamyšleně a po­brukovat si „ehm, hm…“, a měl dokonce malý knírek, který si kroutil, když usilovně přemýšlel. Jeho ordinace se také podobala ordinaci opravdového psychiatra: byla v ní starobyle vyhlížející pohovka (dárek od maminky, když se zařizoval), repliky egyptských a in­dických sošek a velká knihovna zaplněná knihami, na čtení velice složitými, přičemž některé z nich byly nato­lik složité, že je Hektor vůbec nikdy nečetl. Mnoho lidí se chtělo k Hektorovi objednat, a to nejen proto, že vypadal jako a které se na fakultě naučit nedá: o lidi se doopravdy za­jímal.

Když jdou lidé k psychiatrovi poprvé, jsou často po­někud nesví. Bojí se, aby v nich neviděl blázny, a přitom si uvědomují, že je to u psychiatra normální. Nebo mají strach, aby jejich případ nepokládal za příliš vážný a aby jim neřekl, že se mají obrátit jinam. Ale jen co se objed­nají a přijdou, začnou vyprávět o svých kuriózních bláznivinkách, o podivných myšlenkách, které jim táhnou hlavou a o nichž dosud nikomu nic neřekli, ačkoliv jim působí neskutečné potíže, o velkých úzkostech nebo ve­likém smutku, znesnadňujících jim život. Popadá je také obava, že mu to všechno nesvedou dobře podat a že se s nimi bude nudit. Tu je třeba přiznat, že psychiatr vskutku někdy vyhlíží znuděně či unaveně. Pokud si na to člověk už nezvykl, může se zaobírat otázkou, zda ho psychiatr vůbec poslouchá.

Jenomže u Hektora k něčemu takovému prakticky ni­kdy nedošlo: hleděl na lidi, kteří mu vyprávěli své příbě­hy, pokyvoval hlavou, aby jim dodal kuráže, pobrukoval si své „ehm…, hm…“ a přitom si kroutil knír, a někdy je dokonce vybídl: „Počkejte, to mi vysvětlete. Tomu dobře nerozumím.“ Zkrátka, pomineme-li dny, kdy byl Hektor velice unavený, měli lidé pocit, že doopravdy poslouchá to, co mu vykládají, a že se mu jejich příběh zdá dokon­ce zajímavý.

A tak se lidé k němu vraceli, hojně se objednávali, předávali jeho jméno svým známým a hovořili o něm se svým rodinným lékařem, který pak k Hektorovi posílal další pacienty. Velice záhy se tak stalo, že Hektor trávil dlouhé dny posloucháním toho, co mu lidé vyprávěli a začal platit vysoké daně, ačkoliv si za návštěvy neúčto­val mnoho. (Jeho maminka mu stále připomínala, že by měl podražit, ale on se ostýchal.)

Za své konzultace žádal daleko méně peněz než na­příklad paní Irina, dosti slavná jasnovidka. Sama ho na­bádala:

„Pane doktore, měl byste si navýšit tarif.“ „Vidíte, to už mi někdo říkal,“ odpovídal doktor.

„Mluvím k vám jako matka, pane doktore, vidím, co by pro vás bylo dobré.“

„Mimochodem, jak v tuhle chvíli vidíte?“

Musím vám vysvětlit, že paní Irina přišla k Hektorovi proto, že se jí už nedařilo nahlédnout do budoucnosti. Velice se rmoutila kvůli jednomu pánovi, který odjel, a ona od té doby vůbec neviděla. Jelikož byla mazaná, přece jenom svým zákazníkům něco zajímavého pově­děla. Ale protože měla také trochu cti v těle, vadilo jí, že už nevidí jako dříve. A tak jí Hektor předepsal pilulky určené lidem, kteří jsou velice smutní, a ona začala zase trochu vidět.

Hektor byl na rozpacích a nevěděl, co si myslet o tom všem, co se dělo.

Jeho úspěch netkvěl jednoduše v tom, že uměl lidem naslouchat. Uměl také dobře tahat za provázky své pro­fese.

Především tedy na otázku odpovídal otázkou. Když se ho například někdo zeptal: „Pane doktore, myslíte si, že z toho vyjdu?“, odpověděl mu: „A co podle vás znamená, ,vyjdu z toho?‘“ Lidi to okamžitě vybídlo k přemýšlení o svém případu a Hektor jim tak pomáhal nalézt způsob, jak z toho vyjít.

Hektor se vrací

„Dobře jste pracoval,“ řekl starý mnich.

Seděl za svým psacím stolem a četl Hektorův seznam. Nasadil si své malé brýle a vypadal ještě menší a ještě starší, než jak si ho Hektor zapsal do vzpomínky, ale i nadále z něho vyzařovala spokojenost.

Poté, co si Hektor zaznamenal ještě poslední pona­učení, k nimž dospěl, přepsal svůj seznam načisto, ne­boť významnému a milému mnichovi přece nebudete ukazovat šmírák s kaňkami a drobnými malůvkami, kte­ré nic neznamenají.

Z okna byly stále vidět krásné čínské hory, chvílemi celé ztemnělé ve stínu mračen, a hned nato opět zářící ve slunci, a Hektor si říkal, že má-li člověk takový po­hled na hory každý den, musí mu to alespoň trochu na­pomoci k moudrosti.

Starý mnich četl Hektorův seznam velice pozorně, až se Hektora zmocňoval podivný pocit, neboť starý mnich nutně musel prožít daleko více než Hektor. A v průběhu let, kdy byl mnichem, musel zajisté věnovat mnoho ča­su přemýšlení. A přesto četl Hektorova drobná ponauče­ní o štěstí velice pozorně. Hektor se zeptal sám sebe, zda je schopen vyvinout tolik pozornosti při čtení dopisů, které mu posílají jeho pacienti, nebo při čtení dopisů od lidí, jež má rád.

Možná jsme u dalšího ponaučení: Věnovat velkou pozor­nost ostatním.

Starý mnich dočetl. Požádal Hektora, aby mu ukázal také svůj notýsek, protože chtěl vidět i šmírák. Hektor zaváhal, začal namítat: „opravdu si myslíte…“, ale starý mnich měl stále ruku napřaženou a přitom se smál, až mu Hektor svůj notýsek podal.

Starý mnich začal zkoumat šmírák. Co chvíli se po­usmál, ale ne tak, že by se vysmíval, jak už jsme dříve řekli, ale spíše proto, že byl opravdu spokojený. Hektor si pomyslel, že starý mnich musí na věci nahlížet opravdu skvělým způsobem, jedním z těch, které zaručují štěstí.

Konečně přestal číst a zeptal se Hektora, které že to bylo ponaučení, co úplně přeškrtal. Hektor se cítil ne­svůj, dvakrát se mu nechtělo s pravdou právě k mnicho­vi, ale starý mnich se nepřestával dotazovat, a tak Hektor řekl:

„Ponaučení č. 18: Štěstí by bylo moci milovat více žen na­jednou.“

Starý mnich smíchem vybuchl: „Vida, totéž jsem si myslel, když jsem byl mladý!“

Dočetl notýsek, ještě se podíval do seznamu a pak řekl:

„Opravdu jste dobře pracoval. Všechna vaše ponauče­ní jsou správná. Nemám co dodat.“

Hektor byl spokojený, ale současně byl také trochu zklamaný. Čekal, že mu k jeho ponaučením přidá starý mnich nějaká nová, a případně nějakou krásnou teorii o štěstí.

Starý mnich, ještě celý usměvavý, na něj znovu pohlé­dl a dodal: „Je krásné počasí. Pojďme se projít.“

Krajina venku byla nádherná. Bylo vidět hory, moře, nebe.

Hektor se cítil poněkud rozpačitě, že se v ní ocitl sám s tímto starým a významným mnichem, a nevěděl, co by řekl. Ale současně cítil, že starý mnich od něho neče­ká, že řekne něco inteligentního nebo moudrého, že se s ním chce jen podělit o dojem z oné velké krásy.

Starý mnich řekl:

„Být opravdu moudrý by znamenalo umět žít bez této krajiny a nezměnit se ani na dně nějaké studny. Ale je nutno přiznat, že tam to jde hůře.“

A Hektor pochopil, že tohle už poznal, dno nějaké studny.

Chvíli se dívali, jak si mraky, slunce a vítr pohrávají s horami.

Hektor si říkal, zda by se nenašlo ještě další ponauče­ní: Udělat si čas pro pozorování krásy světa.

V tom okamžiku k nim po malé cestičce došel je­den mladý mnich. Řekl starému mnichovi něco čínsky a znovu sestoupil k zahradám kláštera, kde ostatní mni­ši zahradničili (zahradničili ale zvláštním způsobem, na pohled dosti jednoduchým, ovšem poněkud složitým, pokud bychom ho měli vysvětlit).

„Takže,“ řekl starý mnich, „čeká mě jeden návštěvník. Ale jsem rád, že jsme spolu mohli strávit trochu času.“

Od samého počátku měl Hektor nutkání položit jed­nu otázku, a proto již neváhal:

„Když jsme se viděli poprvé, řekl jste mi: je mylné myslet si, že štěstí je cíl. Nejsem si jistý, zda tomu dobře rozumím.“

„Chtěl jsem říci cíl v tom smyslu, který mu připisu­jete ve své civilizaci a který vás ostatně vede k uskuteč­nění tolika zajímavých věcí. Ale štěstí není téhož řádu. Jestliže se k němu zaměříte, máte mnoho šancí ho nedo­sáhnout. Ostatně jak budete vědět, že jste ho dosáhli? Samozřejmě se nesmíme zlobit na lidi, zejména na ty ne­šťastné, že chtějí být šťastnější a že si stanovují cíle, jak k tomu dospět.“

„Chcete tím říci, že nejlepší ponaučení nemají stejnou platnost u všech lidí?“

Starý mnich na Hektora pohlédl a otázal se: „Cožpak všem svým pacientům vyprávíte totéž?“

Hektor se na okamžik zamyslel a pak řekl, že ne, že to záleží na jejich charakteru, na tom, zda jsou mladí nebo staří, zda zažili opravdové neštěstí nebo ne.

„A tak to je,“ dodal starý mnich. „Jde o stejnou věc.“

Hektor se ještě trochu zamyslel a řekl, že všem lidem nevypráví totéž, že jsou přece jen určité zásady, které se často vracejí, zvláště s lidmi příliš smutnými nebo s tě­mi, kteří mají velký strach; jde o to, pomoci jim, aby si uvědomili rozdíl mezi tím, co si myslí o sobě a o ostat­ních a co skutečně existuje, protože jsou náchylní věřit, že to, co si oni myslí, je reálné, zatímco mnohdy tomu tak není.

„Je to tak,“ přikývl starý mnich, „je to stále totéž. Ale teď se vraťme.“

Sestupoval ke klášteru a Hektor šel za ním a kladl si přitom otázku, copak tím mnich chtěl asi říci.

Když vešli do klášterní chodby, starý mnich ho požá­dal, aby chvíli počkal, že mu chce něco dát. Byl tam také jeden čínský pán, který čekal, a Hektor pochopil, že je to návštěvník, o němž před chvílí mluvil mladý mnich. Ale ten pán nebyl oblečený jako mnich, spíše jako městský Číňan, v obleku a s kravatou.

Hektor si v průběhu svého cestování zvykl mluvit s ne­známými lidmi. A tak se začal seznamovat s čínským pá­nem, který mluvil anglicky lépe než Hektor. Domluvili se, že jsou oba doktoři a že čínský lékař je odborníkem v té oblasti, o níž jsme hovořili na začátku s tím, že její jméno neprozradíme, abychom vás neznepokojili.

Starý mnich se vrátil, držel v ruce dva překrásné čín­ské poháry, jeden modrý a druhý bílý, oba pomalované hezkými obrázky. A řekl Hektorovi:

„To jsou manželské poháry. Můžete je někomu daro­vat… nebo si je ponechat.“

A znovu se dal do svého chichotání a pak řekl Hekto­rovi na shledanou.

Na prahu dveří se Hektor otočil a spatřil, jak se za ním starý mnich i čínský doktor dívají a jak mu starý mnich posílá úsměv na rozloučenou a jak mu kyne rukou na po­zdrav, a to gesto ruky připomnělo Hektorovi Džamilu.

Venku bylo stále nádherně, ale Hektor byl trochu smutný.

Zastavil se, aby si vložil čínské poháry do tašky. Ne­chtěl, aby se mu rozbily. Mezi poháry spatřil malý kou­sek papíru. Bylo na něm napsáno: 21 – 13 – 10.

Hektor rychle vytáhl svůj malý notýsek a četl

…

V Hektorově ordinaci to bylo jiné než v nemocnici: pánové a dámy, kteří k němu chodili, měli za sebou dos­ ti dobré školní výsledky, vychovávali je tatínek s mamin­ kou a měli svou práci. A pokud ji ztratili, často se jim povedlo najít si práci jinou. Byli také povýtce dobře oblečení a uměli vyprávět příběhy a nedělat přitom gra­ matické chyby, a dámy byly často velice hezké (Hekto- rovi to někdy ztěžovalo situaci).

Některé z těchto lidí nicméně postihla opravdová ne­moc nebo prožili skutečné neštěstí, a tehdy je Hektor vcelku dobře léčil pomocí psychoterapie a léků. Ale bylo také nemálo takových, kteří netrpěli opravdovou nemo­cí, alespoň žádnou z těch, jež se Hektor učil léčit ještě za studií, a rovněž neprožili žádné skutečné neštěstí, jakým je například ta okolnost, že máte málo laskavé ro­diče nebo že ztratíte někoho, koho jste měli velice rádi. A přesto tito lidé nebyli šťastní.

K Hektorovi například často přicházela Adelina, mla­dá a značně okouzlující dáma.

„Jak se vám daří?“ ptá se Hektor.

„Děláte si naději, že vám jednoho dne řeknu: Velmi dobře?“

„Proč si myslíte, že si dělám takovou naději?“

„Musíte už mít jaksi nad hlavu mých historek, nebo snad ne?“

V tom se Adelina zase až tolik nemýlila, ačkoliv ji Hektor měl v podstatě rád. Adelina byla ve své práci ve­ lice úspěšná, byla, jak se říká, dobrá obchodnice, což znamená, že uměla prodávat věci za daleko větší peníz, než za jaký ve skutečnosti stály, a její šéfové byli nadmí­ ru spokojení a dávali jí tučné odměny.

Přesto si stále stěžovala – v prvé řadě na muže. Jelikož byla značně okouzlující, měla ve svém životě muže vždy, ale nikdy to neklapalo: buď byl hodný, a v tom případě ji příliš nevzrušoval; nebo ji vzrušoval, ale nebyl hodný; nebo ji nevzrušoval ani nebyl hodný, a tehdy si kladla otázku, proč s ním je. Vynalezla způsob, jak učinit hod­né muže z mužů, kteří ji vzrušovali: opustila je. Násled­ně ji, jak lze pochopit, přestali vzrušovat. Šlo nadto o pá­ny dosti významné, protože pokud jste významný nebyl, nemělo vůbec smysl si s Adelinou začínat.

Toliko v rovině otázek, které jí kladl, se Hektor Ade-lině pokoušel dát na srozuměnou, že vrcholné štěstí ne-tkví nutně v pocitu nejsilnějšího vzrušení s nejvýznam­nějším a nejhodnějším mužem (zejména pomyslíte-li na kombinaci velice významného a velice hodného – ta se tedy opravdu snadno hledá!). Ale šlo to ztuha, Adelina byla vskutku velice náročná.

Takových Adelin měl Hektor mezi svými pacientkami požehnaně.

Přicházeli k němu také muži, jimž to myslelo vícemé­ně jako Adelině: chtěli ženu nanejvýš vzrušující, ale zá­roveň velmi hodnou a v životě úspěšnou. S prací to bylo podobné: chtěli práci velice významnou, která by jim zá­roveň ponechávala volnost k „seberealizaci“, jak tvrdili někteří z nich. A i když se jim v práci dařilo, zaobírali se otázkou, zda by nebyli bývali mnohem šťastnější v ji­ném zaměstnání.

Zkrátka, všichni tito ponejvíce dobře oblečení lidé vy­právěli, že se jim nelíbí život, jaký vedou, pochybovali o své práci, kladli si otázku, zda si vzali nebo už skoro vzali tu správnou osobu, přicházeli na to, že právě teď se jim v životě něčeho důležitého nedostává a že čas běží, že nedosáhnou toho, co chtěli.

Necítili se šťastně – a to nebylo k smíchu. Někteří čas od času pomýšleli na sebevraždu a Hektor byl nucen ve­lice se jim věnovat.

Jednoho dne se sám sebe zeptal, zda nepřitahuje prá­vě lidi tohoto ražení. Možná bylo v jeho způsobu pro­mluvy něco, co se jim obzvlášť líbilo? Nebo to vězelo v tom, jak se na lidi díval a jak si přitom kroutil knír, nebo to byly jeho indické sošky? Lidé si mezi sebou pře­dávali jeho adresu a do ordinace se hrnuli ve stále vět­ším počtu. Aniž by dal na sobě cokoli znát, začal se vy­ptávat kolegů praktikujících déle než on. Jestlipak léčí jen pacienty opravdu nemocné? Kolegové na Hektora pohlédli, jako by vyslovil poněkud pitomou otázku. Jistěže ne, nevěnují se jen lidem opravdu nemocným! Také k nim přichází mnoho lidí, kteří nejsou spokojeni se svým životem a kteří se cítí nešťastní. A z toho, co ří­kali, Hektor pochopil, že si s tím rozhodně neporadí o nic lépe než on.

A ještě podivnější bylo, že v těchto čtvrtích, kde měla většina lidí více štěstí než ostatní lidé, kteří bydleli jinde, bylo více psychiatrů než ve všech zbývajících čtvrtích dohromady, a každý měsíc si tu otevírali ordinace psy­chiatři noví! A podíváte-li se na mapu světa zakreslující rozmístění psychiatrů (ani ji neshánějte, těžko se dosta­ne), ukáže se, že v takové zemi, kde žije Hektor, je více psychiatrů než v celém ostatním světě, ačkoliv v něm žije nepoměrně více lidí.

Tohle všechno bylo nesmírně zajímavé, ale Hektorovi se neulevilo. Měl pocit, že těmto nešťastným lidem nepomáhá. Sice se k němu znovu rádi vraceli, ale jeho to tížilo čím dál více. Všiml si, že se cítí daleko unaveněj­ší po konzultaci s lidmi, kteří vyjadřovali nespokojenost se svým životem, než po konzultaci s pacienty, jako byl Roger. A protože viděl stále více nešťastných lidí nezasa­žených opravdovým neštěstím, protože byl stále unave­nější a pomalu i on sám trochu nešťastný, začal přemýš­let, zda si vybral vhodné povolání, zda je ve svém životě šťastný, jestli mu právě teď něco neschází. A dostal na­prosto vážně strach, neboť si položil otázku, zda tito lidé nejsou nakažliví. Napadlo ho, že si sám bude brát pilulky (věděl, že někteří z jeho kolegů je užívají), nicméně pře­mýšlel dále a dospěl k názoru, že to není dobré řešení.

Jednoho dne mu paní Irina řekla: „Pane doktore, vidím, že jste unavený.“ „Ach, to je mi líto, že je to vidět.“ „Měl byste si vzít dovolenou, ta by vám udělala dobře.“

Hektor si pomyslel, že je to velice dobrý nápad: Což takhle odjet na dovolenou?

Ale protože se měl za hocha, který bere věci vážně, napadlo ho, že si zorganizuje dovolenou tak, aby mu po­mohla stát se lepším psychiatrem, neboli vytkne si cosi na způsob úkolu, jaký se zadává na prázdniny.

Bude to znamenat, že podnikne cestu kolem světa a že všude, kam přijde, se vynasnaží pochopit, co dělá lidi šťastné nebo nešťastné. Řekl si, že je-li štěstí opřede­no nějakým tajemstvím, mohl by ho právě tímto způso­bem konečně odhalit.

…

Hektor vynalézá hru na pět skupin

„Kalifornské, francouzské, nebo chilské?“ „Co ty máš raději?“

Hektor a Eduard se znovu ocitli v oné krásné restaura­ci, odkud bylo vidět celé zářící město a světla lodí v pří­stavu, a hovořili spolu, jako by spolu mluvili bez přestá­ní každý den, a právě tohle je to pěkné, co se najde jen mezi opravdovými kamarády.

Čekali na čínského sommeliera a Eduard se Hektora zeptal, zda přišel na něco, co by mohlo být k užitku je­mu, Eduardovi.

Hektorovi neušlo, že Eduard vypadá spokojeně, pro­tože se spolu opět vidí, ale také mu neušlo, že nevypadá šťastně, přesně jako při posledním setkání. Řekl si, že by mu snad mohl pomoci dobrou radou.

„Takže, dospěl jsem ke zjištění, že jsou různé způso­by štěstí. Jakési skupiny štěstí.“

„To jsem si mohl myslet,“ řekl Eduard. „Ale jaké?“

„Lze říci, že je to pět skupin. Nejprve dvě skupiny vzrušujícího štěstí a pak dvě skupiny štěstí pokojného. Štěstí vzrušující: radost, oslavovat, cestovat, být v poste­li se ženou, kterou máš rád.“

„No ano, to znám! A tohle tam patří také?“ zeptal se a ukázal na láhev, s níž přicházel čínský sommelier.

Hektor mu řekl, že ano, že samozřejmě, a vyprávěl mu o tom, jaký mozek měli Japonci, když vypili saké, a jak se dalo rozeznat, že se jejich mozek usmívá. Eduard nic neřekl, ale bylo vidět, že se zamyslil.

„Druhá skupina vzrušujícího štěstí: dělat to, co máme rádi, chtít dosáhnout cíle. Může to být povolání člověka, ale také sport nebo zahradničení, nebo přemýšlení nad složitými výpočty, pokud to člověk dělá rád.“

Vyprávěl Eduardovi, jak Alan rád běhá a jak se rád za­bývá výpočty, nebo jak Jean-Michel má rád svou práci, jak léčí matky a děti, nebo jak byl pan profesor celý roz­paráděný, když se pokoušel pochopit štěstí.

„Hm,“ zamumlal Eduard, „já zakouším podobné štěs­tí, když se zaberu do nějaké pěkné obchodní záležitosti a podaří se mi přesvědčit zákazníka. Ale už mě to moc nerozparádí…“

„Dobrá, a teď tu máme dvě skupiny štěstí pokojného. Cítit se prostě jen šťastný a jenom si přát, aby to tak vy­drželo. To je tehdy, když porovnáváš a jsi šťastný jen tak, z toho, že se porovnáváš s lidmi, které znáš, anebo se svou vlastní minulostí. Nebo když se neporovnáváš vů­bec s ničím!“

Vyprávěl mu o Agnes, která se porovnávala sama se sebou z doby dřívější a došla přitom k názoru, že nikdy nebyla tak šťastná, třebaže její dnešní štěstí není bez mráčku. Také mu vyprávěl o dětech ze země Marie-Loui-sy které nebyly ještě dost velké na to, aby začaly porov­návat.

„U mě to neplatí,“ řekl Eduard, „já se bez přestání po­rovnávám s ostatními.“

„S lidmi, kteří vydělali tři miliony dolarů?“

„Ano, a až je budu mít, budu se porovnávat s lidmi, kteří jich vydělali pět.“

„Jde stále o způsob, jak na věci nahlížíme. Neporov-náváš se s malými ženičkami na ubrusech z voskované­ho plátna?“

„Bohužel ne, porovnávám se s lidmi, kteří se mi podo­bají.“

Ochutnal víno a řekl:

„Není špatné, ale lepší byl rok 76, který jsme pili po­sledně. A to zbývající pokojné štěstí?“

„Jde právě o onen způsob, jakým na věci nahlížíme. Odolat a zůstat vyrovnaný, ať se stane cokoliv. I tváří v tvář své vlastní smrti, která přijde.“

Eduard celý zbledl. „Myslíš, že brzy umřu?“

„Ale ne, chtěl jsem říci, která jednou přijde ke každé­mu z nás.“

A vyprávěl mu o Džamile v letadle a o starém mnicho­vi z vysokých hor.

Eduard Hektorovi naslouchal velice pozorně. A pak řekl, že už chápe, proč se necítí příliš šťastný:

„Oslavy mě už nebaví tolik jako dříve, moje práce mě tu a tam vzrušuje, ale doopravdy ji rád nemám, jak už jsem ti řekl. Neustále se porovnávám s těmi, kdo mají více než já. Jinak se vůbec necítím vyrovnaný, snadno se rozčílím, když věci nejdou, jak já chci.“

„Je ještě pátá skupina štěstí.“ „Hurá, možná to bude moje poslední šance…“

„Jde o štěstí prožívané spolu s ostatními: přátelství, opětovaná láska, pozornost vůči štěstí nebo neštěstí dru­hých lidí, cítit se pro ně užitečný.“

„To je také setsakramentský důvod k neštěstí!“ řekl Eduard. „Lidé tě zklamou, přátelé tě mohou zradit. A pokud jde o lásku, člověk si může leckdy pěkně ublí­žit.“

To Hektorovi připomnělo, že se Eduard asi zamilo­val, ale že to nejspíš nedopadlo dobře.

„To je pravda, ale stýkat se s ostatními a s jejich nedo­konalostmi tě také může dovést k vyrovnanosti, ke štěs­tí ze čtvrté skupiny. A pak se též můžeš cítit užitečný pro druhé a být z toho prostě štastný aniž bys nutně čekal vděk.“

Eduard se na Hektora podíval. „Mluvíš jako nějaký mnich“.

Hektora to rozesmálo. A náhle ho napadlo, zda se ne­směje jako starý mnich. Proto dodal:

„Dokážu ti, že ne, že ještě nemluvím jako nějaký mnich.“

A zeptal se Eduarda na novinky o Ying Li.

Určitě čekáte, kdy na tohle dojde. Hektor se přece ne­bude vracet do Číny jen proto, aby si pohovořil se starým mnichem a Eduardem a vůbec se nezabýval Ying Li!

Eduard mu vyprávěl, že Ying Li stále pracuje v příjem­ně osvětleném baru a že se s ní čas od času vidí. A že se ho jednou zeptala na Hektora.

Hektor získává povědomost o rodinném životě

Příštího dne se Hektorovi povedlo vstát natolik brzy, aby ho Agnes mohla zavézt k sobě do zaměstnání. Ten­tokrát nejeli po dálnici, neboť byla v danou hodinu po­někud přetížená. Hektor si tak mohl lépe všímat, čemu se podobá toto město, a ono se nepodobalo ničemu z to­ho, co až dosud viděl. Mělo bulváry s krásnými domy ve španělském stylu, které byly celičké bílé, nebo ve stylu anglickém s cihlami a malými dlaždicemi, nebo v pří­mořském stylu, celé z teakového dřeva, nebo ve stylu ra­kouských chalup, nebo ve stylu moderním, celoskleně-ném, a ještě v mnoha jiných stylech, jako by se architekti bavili tím, že si je tu vyzkouší všechny beze zbytku. A pak zde byla jiná místa, kde stály hypermarkety ga­ráže, parkoviště a benzinové pumpy jako na nějakém velkém předměstí. A také tam byly čtvrtě s moderními činžáky a davem lidí v oblecích, ačkoliv bylo teplo a ne­be neustále modré. A pak se uprostřed města otevíraly zóny s naftovými věžemi a dočista holé plochy, na nichž černošští chlapci hráli košíkovou.

Pochopitelně v autě se Hektor zeptal Agnes, zda je šťastná.

„Protože jsem věděla, že se mě na to zeptáš, přemýš­lím nad odpovědí od včerejšího večera. Myslím, že jsem šťastná. Mám povolání, které mě baví, manžela, kterého miluji, a šťastné děti. Ve skutečnosti si přeji jen tolik, aby to takhle zůstalo i nadále. Jediný mráček nad svým štěstím vidím v tom, že si někdy říkám, jestliže všechno tak dobře klape, nemůže to trvat věčně a přijde den, kdy to půjde hůř.“

„Říkáš mi: ,Myslím, že jsem šťastná.‘ Ale co tě oprav­ňuje k tomu, abys to řekla? To, že se porovnáváš s ostat­ními?“

„Nejen to. Člověk nikdy neví, jak ostatní prožívají své štěstí nebo své neštěstí. Ve skutečnosti se porovnávám sama se sebou! Myslím na jiná období ve svém životě a zdá se mi, že jsem nikdy nebyla tak šťastná.“

Hektorovi připadala zajímavá myšlenka o tom, že se člověk porovnává sám se sebou. Taková porovnávání mohou štěstí samozřejmě pokazit (ponaučení č. 1), ale současně mohou člověku pomoci, aby si uvědomil, že je šťastný. A také si pomyslel, jak to vše svědčí o tom, že se dnes Agnes cítí šťastnější než v době, kdy byla s ním, s Hektorem. Na jednu stranu dobře chápal, proč je tomu tak, ale z druhé strany mu to bylo kapánek proti mysli, neboť muži už jsou zkrátka takoví.

Protože přemýšlel a nic neříkal, Agnes v hovoru po­kračovala: „Všechny dny nejsou samozřejmě růžové. Byl jsi svědkem naší hádky kvůli dětem. Ale předpokládám, že takhle to normálně chodí u rodičů.“

Hektor se jí zeptal, zda člověka nečiní šťastnějším prá­vě skutečnost, že má děti. Agnes řekla, že mít děti zna­mená prožívat si chvíle velkého štěstí, ale že to přináší také nemálo starostí, na děti je třeba neustále pamatovat a pak, s ranním přispáním máš na dlouhé roky konec. Už sama ta myšlenka Hektora vyděsila.

Agnes se také obávala o budoucnost svých dětí, proto­že v této zemi vyrůstali z dětí tak trochu šílenci. Hektor jí řekl, že v jeho zemi je to podobné, i tam se z dětí stáva­jí šílenci, ale protože země, kde žije Agnes, je zemí Nej, dá rozum, že v ní musí být šílených dětí o něco více a že například vedle těch, které dennodenně bijí své slabší kamarády, dívky, a dokonce své učitele, podobně jako v Hektorově zemi, jsou zde i takové děti, které na ně rov­nou střílejí ze zbraní patřících výhradně dospělým.

„Právě proto jsem včera večer hubovala. Nechci, aby moje děti vychovávala televize nebo videohry. Jenomže právě tohle se děje s dětmi v bohatých zemích, nicméně v chudých koneckonců také. Kdekdo se zajímá o znečiš­tění ovzduší, ale vůbec ne o duševní znečištění dětí.“

A Agnes dál mluvila, protože právě pro ni to bylo té­ma důležité. Dokonce v tom směru podnikla výzkum. Předváděla malým dětem film, v němž nějaký muž bil panenku. A pak nechávala děti, aby si hrály, a počítala, kolikrát se mezi sebou udeří (naštěstí ne moc silně, byly přece malé). Výsledek ukázal, že se navzájem bily jedno­značně více poté, co zhlédly film, než kdykoliv předtím. Protože, jak Agnes vysvětlovala, děti se hodně učí tím způsobem, že napodobují, jsou prostě takto stvořené, a právě to je důvod, proč z vás vyroste člověk daleko hodnější, budete-li mít hodného tatínka a hodnou ma­minku.

Asi vás napadlo, že Agnes je psychiatryně, ale kde­pak, je psycholožka. Psycholog je člověk, který studoval, jak lidé myslí nebo jak se z nich stávají trochu šílenci, nebo jak se děti učí a proč se to některým nedaří, nebo proč bijí své kamarády. Na rozdíl od psychiatrů nemají právo předepisovat pilulky, ale mají právo zadat k vy­pracování testy či vybrat v tabulce vhodný obrázek nebo počítat s kostkami domina anebo se vás zeptat, na co myslíte při pohledu na inkoustovou skvrnu. A potom ví­ceméně vědí, jak funguje vaše myšlení (ale nerozumějí úplně všemu, to je třeba přiznat).

Hektor se zeptal Agnes, zda byla šťastná, když prová­děla s dětmi tento výzkum. Agnes řekla, že ano, protože se cítila pro ostatní užitečná (ponaučení č. 13, pomyslel si Hektor).

Přijeli k univerzitě, kde pracovala nejen Agnes, ale také Alan a kde se oba seznámili. Zábavné bylo, že byste o této univerzitě klidně řekli, že pochází ze středověku nebo z doby o něco pozdější: má krásné budovy ve sta­robylém stylu, s malými zvoničkami, sloupy, sochami, a všude kolem najdete plno zeleně. Ve skutečnosti není univerzita staršího data, než je věk jedné dámy v letech. Zdejší lidé totiž chtěli mít univerzitu přinejmenším tak pěknou, aby se podobala univerzitám v zemích, jako je ta Hektorova. A tak okopírováním tamějších univerzit objevili styl zvaný „nový středověk“. Něco takového se může přihodit rozhodně jen v zemi Nej.

Knihu Hektorova cesta aneb hledání štěstí vydalo nakladatelství Smart Press

Související knihy

Hektorova cesta aneb hledání štěstí

Smart Press, 2011