John Powell: Jak funguje hudba

Co je ta hudba vlastně zač?

Když jsem v Birminghamu nastoupil na studia, zašel jsem první večer do místního bufetu a objednal si to, co mám cestou z hospody nejraději: hranolky, hrášek a UHO. Čí­ňanka za pultem se na mě nechápavě podívala a zeptala se: „Co je to UHO?“ Byl jsem z toho paf. V našem městečku se univerzální hnědá omáčka dávala na všechno a já neměl páru, jak ji mám popsat. „Taková řídká hnědá omáčka…?“ Naštěstí to dobře dopadlo – a mně se otevřel celý nový svět velkoměstské noblesy – protože se usmála a vyslovila ta kouzelná slova: „Šťáva z pečeně?“

Nevykládám to kvůli omáčce. Jde mi o to, že něco mů­žeme znát a mít to rádi, a přitom netušit, o co vlastně bě­ží. Takový vztah má většina z nás k hudbě – těší nás, ale nechápeme ji. Nerad přiznávám, že dodnes nevím, z čeho UHO udělat, zato některé ingredience hudby jsem rozpletl a doufám, že se mi podaří s minimem nudy vyložit, jak si hudebníci mohou hrát s našimi náladami jen za pomoci strun, opracovaného dřeva a různě dlouhého potrubí.

Tahle kniha se neopírá o mé názory nebo dohady. Vychází z ověřených informací, jak se tvoří tóny a co se stane, když se noty spojí do hudební skladby. Spousta lidí si myslí, že hudba je čiré umění, ale to není pravda. Její tvůrčí stránka se opírá o zákony logiky, techniky a fyziky. Vývoj hudby a hudebních nástrojů v posledních pár tisíciletích vždy zá­visel na souhře umění a vědy – a když už jsme u úspěchů lidského poznání, s radostí konstatuji, že univerzální hnědá omáčka školních jídelen stále více připomíná šťávu z pečeně.

Jistě rádi uslyšíte, že mé vysvětlování lze pochopit i bez muzikologických a přírodovědeckých znalostí, ačkoli i mu­zikanti a vědci tu najdou spoustu informací, které ještě nevěděli. Z hudby vám stačí umět zazpívat nebo zabroukat dvě písničky: „To ta Heľpa“ a „For He’s a Jolly Good Fel­low“ – a je jedno, jestli zpíváte potichu nebo falešně, já vás stejně neslyším. Pokud jde o matematiku, nebude od věci umět sčítat, odčítat, násobit a dělit, ale i bez počtů se obe­jdete. A protože píšu pro čtenáře bez hudebního vzdělání, každý použitý odborný termín hned vysvětlím. Hudebníci a vědci mezi vámi to možná neocení, ale raději budu některé otravovat, než bych ostatní odradil.

V textu občas uvádím skladby, které se mi hodí jako pří­klad. Většinu z nich si můžete najít na YouTube nebo jinde, ale nutné to není. Příklady jmenuji, protože by se vám mohly líbit a protože nikdy nebudu tak slavný, aby byl mé hudby plný internet. Kdybyste měli dojem, že jsem něco vysvětlil špatně, napište mi na howmusicworks@yahoo.co.uk a já zkusím přijít s lepší odpovědí. (Na uvedenou adresu se mi mohou ozývat i zazobané gramofonové společnosti, jejichž nahrávky mohu za patřičný bakšiš zmínit v dalších vydáních.)

Hudební věda pokrývá širokou škálu témat od milostné­ho života slavných skladatelů přes stavbu kytary po techni­ku hry na trubku. Dá se říci, že knihy o dějinách hudby řeší „kdy“, zatímco většina ostatních knih o hudbě otázku „jak“. Tahle ale odpovídá i na otázky typu „co“ a „proč“, třeba: Co se děje se vzduchem mezi nástrojem a uchem posluchače? A proč nám to dovede zvednout i zkazit náladu?

S trochou strpení v knížce najdete odpovědi na tyto dvě a mnohé další otázky, například:

 Jaký je rozdíl mezi tónem a šumem?

 Co je mollová tónina a proč zní smutně?

 Proč hraje deset houslí jen dvakrát silněji než jedny?

 Proč zní klarinet jinak než flétna?

 Proč západní nástroje ladí všechny stejně – a proč zrovna tak, a ne jinak?

 Co je to harmonie a jak funguje?

Některé z těchto otázek důkladněji rozebírají knížky, které v knihovně najdete v polici Fyzika – Hudební akustika. Jenže jde o natolik technickou problematiku, že k výkladu potře­bují spoustu výpočtů a složitých grafů. Knihy plné matema­tiky a grafů zajímají jen menšinu čtenářů, až se zdá, že o fun­gování hudby má nějaké ponětí pouze pár mizerně oděných akademiků (a já to musím vědět, protože jsem jedním z nich).

Když jsem začal studovat fyziku a psychologii hudby, mys­lel jsem si, jak to bude snadné. Kde saxofon nebo harfa tvoří zvuk a proč používáme stupnice, přece nejsou tak složité problémy. Tehdy jsem se pustil do čtení. Něco z toho, čemu jsem se domníval dávno rozumět, třeba hlasitost, se ukáza­lo překvapivě složitým a mnohem zajímavějším, než jsem čekal. Abych to sám lépe pochopil, skládal jsem informace do jednodušších vysvětlení. Nakonec mi došlo, že většinu z nich mohu snadno předat každému milovníkovi hudby bez muzikologického a technického vzdělání. Tak jsem si začal dělat poznámky, z nichž nakonec vyrostla tahle kniha.

Ani někteří špičkoví hudebníci nevědí o fyzikálních zá­kladech hudby vůbec nic. Hrají na nástroj, vyluzují z něj správné tóny ve správném sledu a příliš je nezajímá, jak a proč je jejich instrument vyrobený tak, že vydává prá­vě tyto tóny a ne jiné. Interpret se tady chová jako číšník, podává nám třeba večeři, ale jídlo z ingrediencí připravil kuchař (skladatel) a ani ten netuší, kde, jak a proč se su­roviny k přípravě jídla vlastně vzaly.

Podle mě je škoda, že něco tak oblíbeného, jako je hud­ba, obestírá tajemství. V téhle knížce jsem se obešel bez matematiky, bez grafů, bez not i bez suchých výkladů. Když se zamyslíte nad základními fakty – co jsou tóny, jak vás dovedou pohnout k slzám i vybídnout k tanci (nebo k líbání) – uvidíte, že spousta hudebních záhad je snadno pochopitelná – a nemějte strach, že by vám pochopení za­bránilo plakat, tančit (nebo se líbat).

Chci vám ukázat – vám s hudebním sluchem i bez – že hudbě lze porozumět zgruntu. Takové porozumění nám prohloubí požitek z hudby stejně, jako když se znalostí stínování a perspektivy lépe oceníme obraz. Někdo by se mohl bát, že pochopení a požitek se navzájem vylučují, ale opak je pravdou. Složité jídlo si vychutnáte víc, víte-li, jak se vaří, a chuť se přitom nijak nezměnila.

I když je tahle knížka o hudbě obecně, zaměřil jsem se v ní hlavně na všechny typy té západní, od Franka Sinatry přes U2 a Beethovena až po dětské popěvky a fi lmovou hudbu. Všechny styly, od punku po operu, se řídí stejnými zákony akustiky a psychologie.

Ocenit a pochopit hudbu lze na mnoha úrovních, které se navzájem překrývají. Na první pohled by vám přišlo, že in­terpret ví o hudbě víc než posluchač, který na nic hrát neumí, ale to neplatí vždy. Nadšený fanoušek může mít u oblíbené skladby lepší představu, jak má znít, než hudebník, který se s ní setkal poprvé. Jako posluchač už o hudbě víte hodně, ale většina vědomostí se ještě skrývá v podvědomí. Tahle knížka vám snad tohle všechno pomůže pochopit a občas vám i nad hlavou rozsvítí komiksovou žárovičku: „Tak takhle to je!“

Ale dost předmlouvání, je čas rozsvítit pár žároviček.

Co je hudba?               

Dirigent sir Thomas Beecham se vždycky rád podělil

o své názory, například: „I dechovka má v hudbě své místo – pod širým nebem a pěkných pár mil daleko!“ Takový výrok je k dechovkám dost nespravedlivý, ale budiž nám důkazem, že hudba nemusí vzbuzovat jen příjemné pocity. Každý ví, jakou hudbu má rád a jakou nesnáší, takže defi nice hudby nemůže obsahovat slova jako „krása“ nebo „libost“. Bez­pečně můžeme říci tolik, že hudba je zvuk uspořádaný tak, aby někoho pohnul – což je dosti slabé. Tím „někým“ může být jen skladatel a pohnutím lze rozumět cokoli od radosti po slzy. Definovat jednotlivé stavební kameny hudby, třeba tóny, rytmus, melodii, harmonii a hlasitost, je naštěstí mno­hem jednodušší. Všemi se budeme dále zabývat a začneme tím nejzákladnějším – tónem.

Hudební tón určují čtyři vlastnosti: hlasitost, trvání, barva a výška. Jednu z nich vyřídíme hned a zkrátka, zbylé tři si ale vyžádají každá minimálně vlastní kapitolu. Ta snadná je „trvání“ neboli délka, tak do toho: některé tóny znějí déle než jiné.

Nejdůležitější vlastností tónu je výška, začneme tedy od ní.

Co je výška?

Výškou se tón odlišuje od šumu. Podrobněji to rozeberu v následujících kapitolách, ale pro začátek se hodí krátké vysvětlení.

Když si broukáte nějakou melodii, dáváte každému tónu délku, hlasitost a výšku. Drobné změny hlasitosti a délky not v průběhu písně značně působí na emoce, ale o to se nemusíme nijak zvlášť starat, protože si broukneme jen první tři tóny „To ta Heľpa“. Zkuste si tedy zabroukat první tři slabiky písničky stejně hlasitě, všechny stejně dlouho. Mění se tudíž jen výška. První nota má jednu výšku, druhá a třetí („ta Heľ-“) jinou.

Každý hudební tón je tvořen opakujícím se pravidelným kmitáním vzduchu. Když jste si broukali tón, vytvářeli jste hlasivkami pravidelné kmity, které se opakovaly mnoho­krát za sekundu. Brouknu „To“ a moje hlasivky vibrují asi stokrát za sekundu. Brouknu „ta“, což je vyšší tón, zvýším tedy i rychlost kmitání.

Ať už tedy tón vydává rozkmitaná struna nebo rozkmi­tané hlasivky, vyšší tóny potřebují rychlejší kmitání. Každá melodie sestává ze sledu tónů různé výšky.

Pojmenovávání tónů

Noty pro piano nebo pro jakýkoli jiný nástroj se jmenují podle prvních sedmi písmen abecedy: a, b,^* c, d, e, f, g. Mezi některými písmeny je nota navíc (černá klávesa). Například nota mezi f a g se jmenuje buďto fis (to znamená „půl tó­nu nad f “) nebo ges (to znamená „půl tónu pod g“). Tohle praštěné názvosloví používáme už stovky let, v kapitole 9 si vysvětlíme, proč. Prozatím vám stačí vědět, že noty se jmenují podle písmen a že k písmenu můžeme připojit -is nebo -es. Na obrázku pianových kláves používám místo přípon ještě kratší tradiční symboly „♭“ pro snížený tón a „♯“ pro zvýšený.

Všechna křídla i pianina se ladí stejně. Když stisknete klávesu v Helsinkách, nahrajete si tón a srovnáte jeho výšku s nástrojem v New Yorku, bude stejná. Podobně jsou všude na světě jednotně laděné i všechny klarinety a saxofony. Řek­nete si, že se to rozumí samo sebou, ale není to tak dávno, co se výška jednotlivých not lišila nejen v různých zemích, ba dokonce i v různých městech. Noty, které dnes všichni používají, byly pečlivě zvoleny – ale kdo je vybral? A proč?

Proč máme všichni stejné tóny?

Když hrajete na strunný nástroj, třeba na housle nebo na kytaru, můžete struny povolit nebo přitáhnout a tím změnit

* Proč se ve střední Evropě nota b jmenuje h probereme v Pominutelných podrobnostech na konci knihy (pozn. překl.).

 

Část klávesnice se jmény tónů. Směrem doprava (nahoru) použijeme všechna pís­mena od a do g a na každé třinácté klávese začneme znovu. Mezi a a g je jen sedm písmen, zbytek not tedy označují písmena s příponou (-es a -is). Tento způsob označování not vysvětlím v kapitole 9. Protože se jména not opakují, označujeme je čísly, přesněji počtem čárek.

jejich výšku. Hned na jedné z prvních hodin se naučíte tím­to utahováním nástroj naladit. To znamená přimět struny k tomu, aby jejich tóny byly od sebe vzdáleny v patřičných intervalech. Například rozdíl výšky tónu dvou sousedních strun na houslích je stejný jako vzdálenost mezi „To“ a „ta“.

Představme si, že ladíme housle. Jako první asi naladí­me nejsilnější strunu na správnou notu g a potom ostatní struny podle rozdílu „To“ a „ta“ mezi dvěma sousedními strunami. První g naladíte třeba podle ladičky^* nebo dobře naladěného klavíru. Ale co bude, když nemáte po ruce ani ladičku, ani klavír?

* To je ohnutý kus železa, který vydává jediný tón, když do něj ťuknete.

Když hrajete sólo, můžete si nejsilnější strunu naladit na jaký tón chcete a ostatní pak doladit podle ní (aby roz­díl výšky mezi sousedními strunami byl vždy stejný jako mezi „To“ a „ta“. První strunu vám stačí napnout dost, aby vydávala jasný tón, ale ne tolik, aby praskla. Tón, na který ji naladíte, nebude g (pokud nemáte absolutní sluch, k němuž se brzy dostaneme), pravděpodobně se ale dosta­nete někam mezi dvě noty, s trochou štěstí se trefíte plus minus mezi a a f.

Dokud bude rozdíl mezi sousedními strunami stejný jako mezi „To“ a „ta“, vaše hudba bude znít, jak má, a další hráči na strunné nástroje se mohou naladit k vám a přidat se. Kdyby si s vámi ale chtěl zahrát flétnista, nepůjde to. To proto, že noty na flétně (a na ostatních dechových nástro­jích) jsou pevně dané a vy si nemůžete hrát libovolné tóny. Kamarád flétnista může zahrát e nebo f, ale ne „plus minus e“.

Řekněme, že s kolegy na strunné nástroje hrajete melo­dii na tónech „e a kousek – f a kousek – c a kousek“. Bude to znít úplně stejně dobře, jako když fl étna zahraje e – f – c, ale kdyby se k vám chtěla přidat, vznikne hrůza. Známe jen dva způsoby, jak hrát spolu:

1                    Houslisti podrží flétnistu a vy mu z konce nástroje upilujete pár milimetrů. Kratší flétna bude potřebovat převrtat i otvory a přeletovat klapky, nebo

2                    si všechny housle naladíte podle flétny. Potom se může připojit i jakýkoli jiný nástroj, protože máte naladěno standardně.

 

Standardní tóny nejsou o nic libozvučnější nebo mu­zikálnější než jiné. Správné jsou jen díky tomu, že někdo musel rozhodnout, jak dlouhá má být správná flétna i další dechové nástroje. (Na délce trubice totiž záleží výška vy­dávaného tónu.) Za starých časů v tom byl velký zmatek – flétny z různých zemí měly o chlup odlišnou délku – což znamenalo, že si německý flétnista nezahrál s anglickým, pokud si nekoupil anglický nástroj. Po spoustě štěkání, která délka že je nejlepší, se rozhodlo, že banda odborní­ků v mizerných oblecích sestaví výbor a shodne se jednou provždy na tónech, které se budou nadále používat. Po dlouhých odborných diskusích (jiným slovem štěkání) se roku 1939 při schůzi v Londýně shodli na notách, které teď používáme. Dnes tedy na celém světě flétny i ostatní západní nástroje, jako housle, klarinety, kytary, klavíry a xylofony, ladí na stejných standardních tónech.

Když teď někdo řekne: „Mám absolutní sluch,“ myslí tím, že má standardní výšky tónů uložené v dlouhodobé paměti. Tato schopnost je předmětem následující kapitoly.

 

Knihu Jak funguje hudba vydalo nakladatelství Dokořán.

Související knihy

Jak funguje hudba
Průvodce posluchače vědou a psychologií krásných zvuků

Powell, John

Dokořán, 2012