Nové svědectví bude vyřčeno asi jen obtížně, očití svědci vymírají, ale je možné dát dohromady útržky zachycené již před lety takovým způsobem, aby jako celek působily nově, objevně? Alespoň se o to snaží autor nové publikace s názvem Čekání na smrt, s podtitulem rodinný tábor českých Židů v Osvětimi, Milan Hes (*1976). On sám je absolventem oborů dějepis a základy humanitní vzdělanosti Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem a své práce publikuje v odborných časopisech. Zabývá se právě tématem holokaustu i regionálními dějinami Slánska, kde žije.

Kniha Čekání na smrt na základě již dříve uveřejněných vzpomínek přeživších lidí dokumentuje cestu Židů žijících převážně na našem území. Od vytvoření židovského ghetta v Terezíně, přes transporty do Osvětimi, kde po půl roce nadějí takřka všichni ukončili svoji pouť v plynových komorách. Proč právě oni měli výsadu, že mohli šest měsíců žít v rodinném táboře, když za plotem byly podmínky k životu úplně odlišné?

Speciální oddělení určené pro Židy z Terezína vzniklo v Osvětimi v září roku 1943. Pevnost nedaleko Bohušovic nad Ohří byla napěchována v té době 44621 lidmi, což bylo třeba rychle upravit, aby se tábor mohl předvést delegátům Mezinárodního výboru Červeného kříže jako vzorové židovské sídliště. Proto bylo přistoupeno k velkým transportům do pracovního tábora v Osvětimi. Kdyby se ovšem někdo z členů delegace pídil po osudu odvezených, bylo třeba je nechat ještě nějakou dobu naživu. Všichni měli ve svých papírech napsáno „šest měsíců karantény se speciální péčí“, přičemž se výrazem „speciální péče“ označovalo zplynování v komorách. To oni ovšem nevěděli a drželi se naděje, že to přežijí, jako tonoucí, jenž se chytá stébla. Bohužel, z 17517 mužů, žen a dětí převezených sedmi transporty z Terezína do Ovětimi-Birkenau, přežilo pouhých 1167 vězňů. Paradoxně někteří z nich vděčili za svůj život tomu, že si je „vyreklamoval“ doktor smrt Josef Mengele, který na nich dělal své pokusy a měření.

Tato otřesná svědectví by měla být stále znovu připomínána, aby nebylo zapomenuto na miliony zmařených životů. Stále je hodně těch, kteří věří svědectví oné komise Červeného kříže či propagačních nacistických filmů, těch, kteří popírají existenci plynových komor a holokaustu samotného. Už kvůli těmto „popíračům“ se musí stále znovu vydávat literatura obnažující historické skutečnosti.

Publikace Čekání na smrt mě hodně zasáhla. Jsem mladá generace, narozená dlouho po skončení druhé světové války, proto pro mne některá fakta ohledně rodinného tábora v Osvětimi byla novinkou. Jistě, již ve škole jsme se učili o Terezíně, o koncentračních táborech. Četla jsem mnohá svědectví o pochodech smrti, o přesunu vězňů do jiných, skutečně pracovních táborů, ale toto bylo první ucelené pojednání, které mi vrhlo světlo na souvislosti, které mi unikaly. Autor dovedně seskládal známá fakta, osobní vzpomínky přeživších tak, aby zdokumentoval cestu českých Židů. Využil různé prameny, aby z nich vybral to podstatné a zaujal čtenáře, kterému není historie lhostejná. Své dílo nesměřuje pouze do odborných řad. Je dobře čitelné, pochopitelné i úplnému laikovi. Vysvětluje tehdy užívané výrazy, nastiňuje souvislost s děním v celé Evropě. Celý text je podtržen i fotografickým materiálem. I přes autorovo pedagogické vzdělání kniha nepůsobí jako strohá učebnice, jde o vskutku zdařilý dokument obtížného období našich dějin.

Dílo Milana Hese, Čekání na smrt, rodinný tábor českých Židů v Osvětimi, vydalo nakladatelství Epocha v edici Magnetka v letošním roce.

Související knihy

Hes, Milan

Epocha, 2012