Čeští fanoušci science fiction čekali dlouhých dvacet let, ale dočkali se. Do České republiky dorazil překlad Knihy posledního soudu, nejlepšího žánrového románu Německa, Španělska a Itálie.

Příběh Knihy posledního soudu tvoří dvě časové linie, budoucnost a minulost, obě zápasící se smrtí. Ve středověku čelí studentka historie Kivrin událostem, jež se už dávno staly, v roce 2054 postihne Oxford zcela nový druh chřipky, na který postupně umírají lidé. Profesor Dunworthy se spolu s doktorkou Mary Ahrensovou snaží zjistit původ zákeřné nemoci a současně dostat svou studentku zpátky domů, neustále však naráží na tupost byrokracie, která jim svazuje ruce, a na neochotu a sobeckost svého okolí.

Connie Willisová vytvořila precizně propracovanou sci-fi, jejíž hlavní myšlenkou je nezlomnost člověka navzdory beznaději a nepřízni osudu. Jak Kivrin, tak Dunworthy přes všechnu zkázu zkouší bojovat, Kivrin navíc pod tíhou hrozných zážitků morálně roste. Do minulosti přichází jako umíněná naivní dívka, které se splnil sen cestovat v čase. Ani zdaleka si nedokázala představit realitu, s níž se bude muset potýkat. Postupně jí však začíná docházet, že nic není tak, jak si vysnila. Situace se zhoršuje s tím, jak kolem ní začínají umírat první lidé. Všechna logická vysvětlení se rozpadají, statistiky z budoucnosti jsou mylné. Zůstává jen otázka proč a snaha zvrátit nezvratitelné.

„Ty grázle! Nedovolím, aby sis ji vzal. Je to teprve dítě. Ale to je tvoje specialita, co? Vraždění neviňátek?“ (str. 460)

Je dopředu jasné, že Kivrin se minulosti vzepřít nemůže, ví to ona a ví to i čtenář, protože autorka vysvětlila zákony cestování časem již na začátku. Sítí nemůže projít nic, co by mohlo změnit běh dějin. Toto pravidlo neustále zdůrazňuje prostřednictvím Dunworthyho a o to více vyniká Kivrinin boj za záchranu přátel. Boj, ve kterém nelze zvítězit.

Každá z částí má vybudovanou svou vlastní atmosféru a je propracovaná do nejmenšího detailu. Linie Kivrin je brutálnější a detailnější ve svém popisu znetvořených lidí a jejich pomalé smrti, kterou Kivrin prožívá spolu s nimi. Vše je pečlivě promyšlené, melancholickou atmosféru dokresluje sníh, mráz, rozkutálená jablka i osamocená kráva, kterou už nemá kdo podojit. Naproti tomu v roce 2054 smrt působí poněkud méně hrozivě, protože Dunworthy se především snaží dostat Kivrin zpět domů a utrpení ostatních se přímo neúčastní. Jednadvacáté století skvěle zachycuje zmatek, nepochopení a ignoranci. Uvědomělý Dunworthy je doslova obklopen panoptikálními figurkami, které neumí čelit realitě, nepřipouští si ji a starají se jen o své vlastní záležitosti.

„To je strašné,“ řekla paní Taylorová. „Co když to jednu z nás schvátí uprostřed vyzvánění? My jsme tradicionál, víte, ne kolegium. Pravidla jsou naprosto jednoznačná.“

„Pravidlo třetí,“ vysvětlovala paní Taylorová. „,Každý musí bez přerušení setrvat u svého zvonu.‘ My zkrátka nemůžeme nasadit v průběhu vyzvánění někoho jiného, když jedna z nás náhle zkolabuje. A narušilo by to rytmus.“ (str. 267, 268)

Nezodpovědnost, sobeckost, povýšenost a nedostatečná míra tolerance a pochopení, to vše vytváří všudypřítomný chaos.

Rozdílné pojetí lze postřehnout rovněž v zoufalé snaze obvinit druhé za vzniklé problémy, která je stále stejná napříč všemi stoletími. Zatímco urážky a osočování lady Imeyne stupňují napjatou atmosféru středověké pohromy, v budoucnosti stojí v dešti pár smutně komických demonstrantů s transparenty.

„Hospodin trestá cizoložníky a celý jejich rod,“ pokračovala Imeyne, „tak jako teď trestá tebe.“ Mávala jí před obličejem modlitební knížkou. (str. 400)

I když se od sebe přístupem obě linie příběhu liší, jsou skvěle podané a strhující. Na románu není ani příliš poznat doba vzniku, rok 1992. Connie Willisová příběh vystavěla na lidských charakterech, bez nutnosti vypomáhat si zastarávající technikou.  Jediné, co dnes v době internetu a mobilních telefonů může trochu zarazit, je neustálé hlídání pevné linky a omezené možnosti komunikace. Co ale knize opravdu škodí, je vyzrazení pointy už samotnou anotací. Connie Willisová si totiž hraje. Dává čtenáři jasně tušit, kde se stala chyba, s problémem koketuje a neustále na něj naráží. Ale to, co je špatně, naplno připouští až v poslední třetině knihy.

Knihu posledního soudu Connie Willisové vydalo nakladatelství Triton v roce 2012.

Související knihy

Willisová, Connie

Triton, 2012