Luboš Valerián, Viktorín Šulc – Bratrstvo tajných hrobů

KAPITOLA I: ODSOUZEN K DOŽIVOTÍ

Byla hluboká noc. Jedno z oken tichého domku svítilo do tmy matnou modří.

Obrazovka televize, už jen zrnící, bez programu, nezářila proto, že by neklidně spící mladík zapomněl před usnutím přístroj vypnout.

Televize svítila schválně. Mladík se totiž bál tmy. Měl strach, že se před ním zjeví pomstychtivý duch zabitého muže. Muže, jehož tělo odpočívalo kdesi ve sklepě a mělo být jednou provždy zapomenuto.

„Že vy jste ten kriminalista? Ten detektiv? Co mluvil v televizi o tý vraždě?“

Jo, je to tak. Občas člověk narazí na podobnou přitroublou otázku v obchodě nebo na ulici. Stačí se v souvislosti s nějakými případy párkrát ukázat na obrazovce – a rázem je z něj mediální „hvězda“!

Nezbývá, než neurčitě přikývnout hlavou a raději zmizet. Tuším, jaká otázka by nejspíš následovala…

Ale někdy se jí stejně nevyhnu. Často přednáším na různých odborných seminářích, většinou následuje diskuse. Taky mi volají novináři. Když jim nechci na kameru ani do telefonu sdělit horké novinky z toho či onoho falu, mívají zájem téma rozhovoru rozšířit.

STALO SE NĚKDY NĚCO PODOBNÉHO?

NA KTERÝ PŘÍPAD SI NEJČASTĚJI VZPOMENETE?

Zajímavá otázka. V podstatě mi to zní jako parafráze slavné věty cimrmanologů pánů Smoljaka a Svěráka:

Můžete nám vyprávět nějakou veselou historku z natáčení?

Přemýšlím.

Znám spousty historek, ale ani jedna není veselá. Já a moji kolegové se při nich smějeme jenom proto, abychom zahnali i po letech nepříjemnou pachuť špíny a bolesti. Jejich poměr vůči humoru bych spočítal na takových 99:1… Ale smějeme se.

NA KTERÝ PŘÍPAD SI NEJČASTĚJI VZPOMENETE?

„Třeba na karvinské horké léto roku 1993,“ připouštím neochotně.

„To byl nějakej případ? A proč zrovna ten vám utkvěl v hlavě?“

Proč? opakuji si v duchu. Proč? Že jsem byl o třináct let mladší a má kariéra u mordparty se začala rozjíždět na plné obrátky? Nebo že se jednalo o mého prvního doživoťáka?

„Co se vlastně tenkrát stalo?“

Tak na to si vzpomínám úplně přesně. Během šesti neděl došlo na relativně malém prostoru měst Karviná a Orlová ke třem vraždám, přičemž první oběť byla nalezena teprve dva měsíce od spáchání zločinu! Třebaže vraždy nebyly dílem stejného pachatele, jejich objasnění se proplétalo ještě dlouho potom, co jsme oba podezřelé muže zadrželi a obvinili.

28. června 1993 jsme objevili 44letého muže, zastlaného v posteli a ubitého sekerou.

Jen o dva dny později stáli naši lidé nad tělem 55leté ženy, ubodané asi patnácti ranami nožem.

8. července, při prohlídce domu dva měsíce nezvěstného muže, jsme našli jeho mrtvolu politou zkysaným vínem a zaházenou hadry. Kdosi mu rozmlátil obličej a rozdupal krk, na kterém jsme našli i sečné rány po sekeře.

„No jo,“ říkám. „To léto bylo tenkrát opravdu horký.“

Knihu Bratrstvo tajných hrobů vydalo  nakladatelství Epocha.

Související knihy

Valerián, Luboš - Šulc, Viktorín

Epocha, 2012