Kolektiv autorů: Ti, kteří kradou mango

Helena Šilhánková: Kočka, která krade mango

Krátký medailonek autorky: Má ráda majáky, skalnaté pobřeží, vítr a povídky s otevřeným koncem. Nikdy neplula po moři a neuzavřenými příběhy se někdy dlouho trápí. Ráda píše o tom, že mnohé není tak, jak se na první pohled zdá.

„Místní neříkají maminko jen vlastní matce, ale všem ženám, které jsou jí podobné.“ Průvodkyně se odmlčela, aby síla toho sdělení došla všem, ale Hynek už ji párkrát přistih při faktografických nesrovnalostech a měl podezření, že si ty místní zvyky a pověsti vymejšlí, aby je ohromila. I když příběh o obrovskym údu rohatýho náčelníka byl výbornej. Taky se dost bavili tajemnou šelmou, která tu krade ze sadů ovoce. Slepice by ještě chápal, ale velká kočka a ovoce?  Každopádně to dělala ve velkym a dost obratně, spatřit ji bylo téměř nemožný. Komu se to ale podaří, ten prý už se do konce života bude mít krásně. První týden se o to snažili a spekulovali, že by bylo dobrý si šelmu ochočit, pak zapomněli a ovoce si radši kupovali.

Podíval se na Kláru. Komu dalšímu by tady Tomáš s Alenou říkali maminko? Přemejšlí teď o tom samym? „Tvoje žena s tebou jezdí na dovolenou?“ divil se před lety někdo v práci. Slyšel v tom: „Skoro se nebavíte a pak jedete spolu?“ Chvíli mu trvalo, než pochopil, jak to bylo myšlený: „Copak má cenu, aby slepá jezdila do ciziny?“ „Ano,“ manželka je jakoby nevidomá, „jakoby“ slyšel ale jen on sám. Hysterická slepota, i když už se tomu dneska říká jinak. Ne moc častý případ, lékaři bezradní, po všech těch operacích všechno vypadalo v pořádku, nebyl důvod, aby neviděla. Jenomže. Když vyšla bez hůlky, vrátila se občas potlučená. Přece by si sakra schválně nevyrazila zub. A druhej den se automaticky podívala na hodiny a řekla, že musí běžet. Nepřišlo jí to divný. On běsnil. Řval a prosil. Co po něm sakra chtěla? „Máma někdy vidí a někdy ne,“ komentoval to tehdy Tomášek. „Někdy ne“ se postupně změnilo na „skoro nikdy“. V odborných článcích se dočet, že záchvaty slepoty přicházejí v okamžicích nervovýho vypětí, stresu, ve chvílích, který pacientovi připomenou traumatický okamžiky z dětství. Pracovala jen pár hodin, s dětmi nějaký velký potíže nebyly, chodila plavat, jezdili na výlety, co věděl, nic strašnýho jako malá neprožila.

Dost se hádali. Pak to vzdal, děti mu byly vděčný. Snad potřebovala vedle tmy i ticho, co si chtěli říct, si řekli kdysi, novýho nebylo moc. Tma, ticho a dusno. Zbyly jen společný dovolený, zvyk, spořádaný manželský pár, ona mu někdy popisuje, jak si to místo představuje, on odpovídá ano a ne.

Jak dlouho už postává u tohodle stánku s blbostma pro turisty? „Poslední příležitost koupit něco domů. Smlouvejte, i když vám to bude připadat levný.  A za dvě hodiny u autobusu,“ zněly instrukce. Opitý barvama a vůněma si připadal za chvilku, ochutnávat ho nelákalo, chtěl se dívat a poslouchat a nefotit, neptat se, co je tohle a za kolik támhleto. Klára na všechno sahala, oblý tvary ovoce, korále mezi prsty, zaklapnutí vyřezávaný krabičky. O kus dál stříbrný šperky, šála přiložená na tvář. Vůbec si nevšimnul, že už vedle něho nejde. Nakonec si přece jen koupil vývar, prý se v něm skrývá obrovská síla. Nedojí ale, hlas průvodkyně zní dost naléhavě. „Pane Dúbravský, kde máte ženu?“ Kde je Klára, neví. Před chvilkou ještě… Vyděšený, vyčítavý pohledy ostatních. Jak moh? „Kde jste ji viděl naposledy?“ Dost k ničemu informace, i kdyby dokázal odpovědět, manželka není turistický batůžek – kams ho odložil, tam ho najdeš. Klidným krokem s nepřítomným pohledem dojde na kraj tržiště a sedá si na zem.  Sklání hlavu a opírá si ji do dlaní. Nic z něj nedostanou, rozprchnou se po tržišti, neodvažují se vyslovit, k čemu všemu mohlo dojít. „Takhle bezmocná žena, podle čeho se má orientovat?“ zoufají si, točí se a volají, vymýšlejí nejlepší strategii. S nikým se tu nedomluví, ale obracejí se na trhovce a kupující, ukazují si na oči. Akorát že sám tu slepců viděl spoustu. Chápou jeho hrůzu, chápou, že jim teď nemůže pomoc. Ne, ne, nechce, aby s ním někdo zůstal.

Za clonou z dlaní se usmívá. Tak že by přeci? Kolikrát ho to napadlo. Poprvý se lek. Kdykoli se ta myšlenka objevila znovu, urputně se snažil soustředit na něco jinýho. Všechno by bylo lehčí, kdyby nebyla. Kdyby jeden z nich nebyl. Detaily nepromejšlel, jeden by prostě zmizel, zemřel, ztratil se. Nemuseli by nic řešit. Nepřemejšlel by o rozvodu, nic by si nemuseli dělit, skončilo by nekonečný nežití, zmizely otázky, co vidí a co ne, i děti, a tim si byl jistej, by se s tim časem vyrovnaly. A teď to bylo tak blízko. Třeba to udělala schválně, třeba taky už roky myslela na to samý, čekala na příležitost. Odešla ode mě žena uprostřed tržiště, zmizela mezi stánky s manioky, mangem, sušeným masem a lesním medem, nemohla vidět, kam jde, nenašli jsme ji, stát se mohlo cokoli. Vzpomněl si, co říkala průvodkyně před několika dny, a málem se začal smát nahlas. Moh by se tu pak porozhlídnout – „máma se ztratila, děti, ale přijela se mnou jiná, je jí docela podobná, ne?“

Našli ji ani ne za půl hodiny na druhý straně městečka. Jak se tam dostala, neví, chtěla pryč z toho blázince. Tomu rozuměli. Díval se na ni s úlevou a výčitkami. Ta ostuda. Tvářila se provinile. „Takže rychle do autobusu, teď musíme dohnat ten skluz.“ Seděli vedle sebe a nic neříkali. Pak mu z ničeho nic položila hlavu na rameno. „Viděla jsem ji. Kočku, co krade mango,“ zašeptala.

Ze sbírky povídek Ti, kteří kradou mango, nakladatelství Young Books, 2012 – editor sbírky René Nekuda. Kniha vznikla z kurzů tvůrčího psaní Reného Nekudy.