Po takřka nulové účasti na předchozím povídání se spisovatelkou Klárou Janečkovou jsem měla obavu, zda přeložení akce do větších prostor komorního sálu ve zdejší ZUŠce nebylo ze stran organizátorů chybným krokem. Ale moje obavy se brzy ukázaly liché. Bylo plno, židlí se málem nedostávalo. A jak by ne, vždyť Kateřina Tučková v Kuřimi prožila své dětství a dospívání, chodila tu do školy a stále zde žije její rodina. Přišli všichni – kamarádky ze školy, jejich rodiče, přátelé, známí i učitelky ze školy. A takřka každý měl pod paží Kateřininu novou knihu Žítkovské bohyně, za niž autorka počátkem listopadu obdržela prestižní Cenu Josefa Škvoreckého.

Úvod byl v režii zdejšího kulturního činovníka Jiřího moravského Brabce, který Kateřinu představil a poté jí spolu se starostou města Dragem Sukalovským předali mimořádnou cenu KUKUČ neboli za Kuřimský kulturní čin roku, protože u každého rozhovoru nezapomene zmínit, že v Kuřimi vyrůstala, ač dnes je její trvalé bydliště rozpolceno mezi Brno a Prahu, a tak šíří dobré jméno našeho města. Jako bonus dostala i nové CD Tomáše Kočka a jeho Orchestru, protože svojí poslední knihou inspirovala tohoto všestranného umělce k napsání písně „Poslední božec“.

Pak již podium patřilo jen spisovatelce a jejímu vyprávění a čtení. Do setmělého sálu zaznívala slova, která komentovala zrod románu samotného. Vše podtrhovaly dokumentární snímky promítané na zdi. Staré fotky krojovaných žen, které byly „bohyněmi“, tedy léčitelkami, vědmami a kouzelnicemi, se střídaly se záběry krajiny Moravských Kopanic i žen, které v současné době ukazují ve skanzenu, jak to asi vše probíhalo. Dokonce zazněla ze záznamu slova „milostného čarování“, které mělo k dívce přivést mládence, jehož si vysnila. Kateřina nám přiblížila i prostý život „kopaničářů“, jejich zvyky a morálku, která v odlehlých chalupách ukrytých ve svazích hor byla často diametrálně odlišná od toho, co se hlásalo v hustě osídlených nížinách.

Ještě do tajemného přítmí zazněly v podání autorky i ukázky z knihy. Záměrně zvolila dvě veselé příhody, aby trošku odlehčila atmosféru, a nekončila ponurým závěrem.

Pak následovalo několik dotazů ze strany posluchačů, bylo vidět, že není lehké sebrat odvahu k promluvení před tolika lidmi. Na otázku, proč si vybrala pro svoji tvorbu zrovna toto téma, odpověděla:

Nežiju příliš folklorem, ale už se mi po něm nějak stýskalo, když jsem z té Jižní Moravy. Navíc jsme kdysi žili v Moutnici, to už je kraj vinný. A tak jsem chtěla objevit její tradice, uvědomit si, co vlastně tradice a folklor na Jižní Moravě znamenají. A od kamaráda Davida Kovaříka jsem se dozvěděla o silném osudu žítkovských bohyní. A v té době to ve mně nějak rezonovalo – ta touha po folkloru a téma tradice, tak se to tak vlastně krásně spojilo, že jsem si uvědomila, že to je to, co mě zajímá. To téma a historie v rámci alternativní medicíny a silných ženských osudů mě provedlo staletími až do dneška. Navíc jde o kraj tak tradiční a folklorní, že jsem o něm prostě musela psát.

A jaké bude téma nové knihy?

Žádné, teď musím konečně napsat dizertační práci a pak se uvidí.

O to větší zájem byl o autogramiádu. Posluchači často přinášeli nejen poslední Žítkovské bohyně, kterým vlastně celý večer patřil, ale i předchozí knihu Vyhnání Gerty Schnirch, která je věnována poválečnému odsunu Němců z Brna.

Byl to velmi povedený a příjemný večer. Kateřina Tučková dokázala, že není jen oceňovanou spisovatelkou, ale i milou společnicí. Každému, kdo projevil zájem o podpis či fotografii, ráda vyhověla. Navíc nešetřila úsměvem, který jí tolik sluší. Jednoduše bylo vidět, že se tu stále cítí doma. Věřím, že i jí udělalo setkání se čtenáři a posluchači radost. Nás zase potěšila zprávou, že Žítkovské bohyně nezůstanou jen na papíře nebo v mluvené podobě audioknihy, která před několika dny vyšla, ale že ožijí i na filmovém plátně. Máme se tedy na co těšit!