Patricia Briggs: Loviště (Alfa & Omega 2)

„Miluju Seattle.“ Krissy se objala pažemi a zatočila se. Vzhlédla, nasadila dobře nacvičený úsměv malé holčičky a její milenec se na ni usmál.
Natáhl se a zastrčil jí za ucho zlatou kudrnu. „Přestěhujeme se sem, princezno? Mohl bych ti sehnat byt s výhledem na vodu.“
Zvážila to a nakonec zavrtěla hlavou. „Chyběl by mi New York, však víš. Nikde se nedá nakupovat jako v New Yorku.“
„Dobrá,“ zapředl shovívavě. „Jestli ale budeš chtít, můžeme si sem občas zajet a pohrát si.“
Krissy zaklonila hlavu, aby nachytala do úst déšť, a rychle chňapla po kapkách jako netopýr po hmyzu. „Můžeme si jít hrát hned teď?“
„Napřed práce, potom zábava,“ prohlásila Hannah, ta otrava. Byla Ivanovou holkou před Krissy. Krissy zaujala její místo jak v Ivanově posteli, tak v jeho srdci, a to Hannah namíchlo.
„Ivane,“ zakňourala Krissy, položila mu ruce na košili, přitáhla si ho blíž a olízla si rty. „Můžeme si jít hrát? Dneska večer přece nemusíme pracovat, že ne?“
Nechal se políbit, pak zvedl hlavu a v očích měl žhavý pohled. „Hannah, odveď ostatní do hotelu a kontaktuj našeho zaměstnavatele. S Krissy dorazíme za několik hodin.“

Zase pršelo, ale Jody vyrostl v Eugene, kde pršelo jednou ročně – od ledna do prosince. A kromě toho se narodil ve znamení ryb; voda byla jeho živel.
Zvedl tvář k nebi a nastavil ji dešti. Zkouška se protáhla a slunce zapadlo dřív, než se dostal ven. Dneska večer hráli dobře; všichni to cítili. Ze zadní kapsy si vytáhl paličky a bubnoval do vzduchu v rytmu, který slyšel jen on. V posledním úseku by měl něco změnit…
Domů to vzal zkratkou – šerou uličkou dost širokou sotva na auto a půl. Nebylo ještě pozdě, v okolí ale viděl jen staršího muže a děvče, které vypadalo asi na šestnáct. Oba byli promočení a spěchali jeho směrem.
„Promiňte,“ oslovil ho muž. „Jsme tu na návštěvě a zabloudili jsme. Nevíte, kde je tu nejbližší restaurace?“ Na sobě měl drahý plášť – Jody hádal, že vlněný – a na zápěstí lesklé zlaté hodinky, které musely stát jmění. Dívka – a jak se blížili, Jody zjistil, že staršího muže od ní musí dělit víc než jedna generace; možná to byla jeho vnučka – měla obuté lodičky na deseticentimetrových podpatcích, díky nimž působily její nohy drobně.
Všimla si, že si ji prohlíží, a užívala si jeho obdivu. Nemohl si pomoct a oplatil jí úsměv.
Položila mu ruku na zápěstí a řekla: „Potřebujeme najít něco k zakousnutí.“ Její úsměv se rozšířil a on si všiml jejích špičáků.
Divné, pomyslel si, nevypadala na to, že by patřila k lidem, se kterými se tahala jeho bývalá a kteří nosili umělé špičáky a hráli tu pitomou hru… ne D&D, ta byla bezva… něco s upíry.
Dívka měla vlasy stažené do culíku a vypadala spíše jako Britney Spears než Vampirella. Její lodičky měly ostře růžovou barvu a ani jediný kousek jejího oblečení nebyl černý.
Nelíbilo se mu, že se mu hrdlo stáhlo strachy jenom proto, že měla nasazené umělé špičáky.
„Nejbližší restaurace je několik bloků odsud,“ řekl a zkroutil zápěstí, aby ji donutil pustit ho. „Podávají tam italské jídlo. Mají výbornou červenou omáčku.“
Olízla si rty a nepustila ho. „Miluju červenou omáčku.“
„Podívejte,“ řekl a znovu se jí pokusil vyškubnout, „nechte toho. Není to legrační.“
„Ne,“ vydechl muž, který se, zatímco Jody mluvil s dívkou, dostal za něj. „Vůbec to není legrační.“ Jody ucítil na krku ostrou bolest.
„Kde tu budeme mít soukromí?“ zeptal se stařec po chvíli. „Kde si budeme moct hrát, aniž by nás u toho někdo viděl?“
A Jody zavedl své nové přátele na místo vzdálené několik kilometrů, kam, jak dobře věděl, nikdo nechodil.

„Dobře,“ pochválil muž. „Velmi dobře.“
Dívka zavřela oči a usmála se. „Provoz přehluší křik.“
Muž se naklonil k Jodymu a pošeptal mu do ucha: „Teď se můžeš bát.“
Jody se bál hodně, hodně dlouho, než ho nakonec hodili do vody, aby se jím nakrmily ryby.

„Kamení ho udrží pod vodou dost dlouho na to, aby nepoznali, jak zemřel,“ řekl Ivan.
„Pořád si myslím, že jsme ho měli nechat viset nahého na stromě jako tu holku v Syrakusách.“
Ivan jí promnul vršek hlavy. „Drahé dítě,“ řekl a vzdychl si. „To byl zvláštní případ; byla vzkazem pro svého otce. S tímhle jsme si jenom pohráli, a kdybychom dovolili, aby se ti hloupí lidé dozvěděli, že jsme ho zabili, narušilo by to naši práci.“
Zadívala se na krvavé paličky, povzdychla si a hodila je za tělem. „A práce má vždycky přednost.“
„Díky práci máme střechu nad hlavou a můžeme cestovat, kamkoli se nám zachce,“ řekl jí Ivan. „Musíš si umýt obličej a znovu se obléct, princezno.“

Knihu Loviště (Alfa & Omega 2) vydalo nakladatelství FANTOM Print.

Související knihy

Briggs, Patricia

Fantom Print, 2012