Kryštof Kozák, Tomáš Weiss, Helena Schulzová a kol.: Dopady krize v euroatlantickém prostoru

Úvod 

(Tomáš Weiss a Kryštof Kozák)

Finanční krize, jejíž první náznaky se objevily v roce 2007 a která naplno propukla v USA v říjnu 2008, je jedním z fe­noménů, které není úplně snadné interpretovat, a přesto má zcela zásadní důsledky pro různorodé aspekty ekonomické­ho, sociálního i politického fungování společnosti jak v sa­motných Spojených státech, tak i v Evropě. Tato kolektivní monografie si klade za cíl představit hlavní dopady fi nanční krize v jednotlivých oblastech a odvětvích formou případo­vých studií. Na jejich základě je pak možné konfrontovat obecnější relevantní otázky, které se důsledků fi nanční krize týkají.

Publikace za přispění odborníků na daná specifi cká té­mata přispívá k širší debatě ohledně interpretace a významu finanční krize. Mezi otázky, na které se pokouší odpovědět, patří zejména: Znamenala finanční krize spíše přechodný problém finančního sektoru, nebo je symptomem mnohem širších strukturálních potíží, kterým společnost v USA i Ev­ropě čelí? Ovlivnila finanční krize významným způsobem i dlouhotrvající koncepční debaty ve specifi ckých odvětvích (energetika, vzdělávání, role státu v ekonomice)? Existují vý­raznější kvalitativní rozdíly mezi dopady krize ve Spojených státech a v Evropě? Pokud ano, čím jsou zejména způsobeny? Ve kterých odvětvích se ukázalo, že krize je opravdu příle­žitostí k prosazení důležitých změn a reforem? Ve kterých naopak krize způsobila zhoršení dlouhotrvajících problémů? Tyto otázky jsou důležité, neboť nám umožní lépe uchopit fe­nomén, který měl bezpochyby ničivé následky nejen na úrov­ni abstraktních čísel a indikátorů, ale především pro celou řadu konkrétních lidí. Pouze na základě přesnějšího chápání celého procesu i jeho souvislostí je pak možné začít uvažovat

o tom, jak negativním důsledkům do budoucna předcházet.

V této úvodní části se kromě vytyčení výzkumných cílů budeme zabývat také stručnou charakterizací fi nanční krize a jejího průběhu v USA a v Evropě, neboť jednotlivé příspěv­ky v tomto ohledu předpokládají základní znalosti čtenáře. O nejdůležitějších příčinách se dodnes vede živá diskuse, která bude krátce představena níže, nicméně nejprve je dobré uvést některá základní fakta.

Finanční krize ve Spojených státech

Finanční krize začala ve Spojených státech amerických, které mají z celosvětového hlediska zřejmě nejrozvinutější i nej­komplexnější finanční systém, jenž navíc nepodléhal příliš přísným regulacím státních úřadů. Motorem tohoto systému je snaha vlastníků kapitálu získávat každý rok co nejvyšší procento z uložených peněz při zachování co nejnižší míry rizika. Kvůli základním zákonitostem fungování volného trhu tedy kapitál míří do finančních produktů, které nabízejí nejvyšší zhodnocení a zároveň nízké riziko.

Už od 90. let 20. století začaly ve Spojených státech výrazně vzrůstat ceny nemovitostí. Tento trend byl posilován lehkou dostupností půjček i optimistickými výhledy pro americkou ekonomiku. V některých lokalitách (Los Angeles, Phoenix, Las Vegas) stoupaly ceny o desítky procent ročně, a stejně se pořád nacházeli ochotní kupci. Ti zpravidla neměli problém získat od bank půjčku. Nízká úroveň úrokových sazeb pro banky, udržovaná Federálním rezervním systémem, napomá­hala snadnému půjčování i pro koncové zákazníky bank, kteří žádali o hypotéky. Díky dlouhotrvajícímu trendu zvyšování cen nemovitostí se banky nebály, že by o půjčené peníze při­šly, neboť hypotéky byly jištěny konkrétními nemovitostmi, které by v případě problémů se splácením připadly bance.

Kromě snadno dostupných hypoték poskytovaly banky na­víc také tzv. home equity loans, což byly v podstatě úvěry na spo­třebu, které byly kryté zvýšenou cenou nemovitosti. Pokud si rodina pořídila dům na hypotéku za 200 000 dolarů a pokud se odhadní cena domu v následujícím roce zvedla na 300 000 do­larů, byla banka ochotna poskytnout další půjčku ve výši např. 80 000 dolarů. Tato další půjčka byla jakoby krytá zvýšenou cenou domu. Banky si nechávaly pouze malou rezervu pro případ poklesu cen (v tomto případě 20 000 dolarů). Tímto způsobem se zvyšovala jak celková spotřeba, protože lidé najednou měli další peníze na utrácení, tak i zadluženost do­mácností, která činí v současné době cca 13 bilionů dolarů. Zvyšovalo se ale zároveň i HDP počítané podle spotřeby, což přispívalo k optimistickým předpovědím o hospodářském růstu.

Banky ochotně poskytovaly půjčky a hypotéky i klientům s nízkými příjmy, nechaly si za to ale řádně zaplatit – úroky pro rizikové klienty mohly dosahovat v případě kreditních ka­ret až 25 % ročně, u rizikových hypoték 10–15 %. Tyto částky však byly často skryté v komplikovaných smlouvách, kterým klienti bank zpravidla pořádně nerozuměli. Vysoké úroky činily z rizikových půjček jednu z nejziskovějších investic na trhu (státní dluhopisy měly úroky cca 2,5 %) a výrazně přispěly k vysokým ziskům bank z doby těsně před vypuk­nutím krize.

Výnosnost rizikových půjček byla vysoká, nicméně pořád zůstával problém jejich možného nesplacení a ztráty celé in­vestice (proto ostatně banky požadovaly od rizikových klien­tů tak vysoké úroky). Řešení tohoto problému nalezly velké investiční společnosti v tom, že začaly obchodovat s tzv. deri­váty, což byly cenné papíry, jež v sobě obsahovaly celou řadu hypoték různých klientů. Zkombinováním různých hypoték dohromady se mělo zaručit, že i když dojde k nesplacení jen jedné z nich, tak to hodnotu derivátu jako celku nijak zásad­ně neohrozí. Prestižní ratingové agentury, jejichž hlavním předmětem činnosti je oceňování rizik, dávaly těmto derivá­tům vysoké hodnocení a de facto je prohlásily za bezpečné. Za pomoci tohoto mechanismu tedy mohly fi nanční instituce účtovat rizikovým klientům vysoké úroky a zároveň jejich rizikové půjčky smíchat dohromady a výhodně prodat dál jako deriváty s nízkou mírou rizika. Nějakou dobu se zdálo, že tímto krokem finanční instituce opravdu vstoupily do zla­tého věku vysokých zisků a nízkého rizika.

Tomuto vývoji dále napomáhaly federální agentury Fan­nie Mae a Freddie Mac, které byly vytvořeny již ve třicátých, respektive sedmdesátých letech právě za účelem rozhýbání hypotečního trhu, kdy nakupovaly a v podstatě garantova­ly hypoteční úvěry méně bonitních klientů. Jejich závazky bylo třeba po vypuknutí krize také sanovat ze státního roz­počtu. Někteří američtí komentátoři se ve snaze vyhovět své­mu ideologickému přesvědčení snažili hodit veškerou vinu za krizi právě na tyto vládní agentury, aby mohli získat další důkaz o škodlivosti státních zásahů do ekonomiky. Tuto interpretaci je však třeba odmítnout už s ohledem na ob­jem prostředků, za které tyto agentury ručily – problémy soukromých bank byly řádově mnohem vyšší. Schopnost soukromých firem odhadnout bubliny na trhu i rizika se ukázala jako nedostatečná, o čemž svědčí jejich bankroty či nucená převzetí.

V průběhu roku 2008 se začala projevovat bublina na rea­litním trhu. Řada klientů bank přestala být schopna svoje vy­soké hypotéky splácet. Zároveň však nemohli nemovitost dál prodat. Ukázalo se, že deriváty, které byly ohodnoceny jako téměř bezrizikové, jsou najednou téměř bezcenné. Banky, které do těchto vysoce ziskových derivátů investovaly, na­jednou o svoje investice přišly, a ocitly se tak na pokraji ban­krotu. Ten se nevyhnul jak bankovnímu domu Bear Stearns, tak obří investiční společnosti Lehman Brothers, která před krizí vydělávala na tom, že finanční deriváty pojišťovala proti případným ztrátám a de facto za ně tedy ručila. Nyní chtěli investoři svoje pojistky vyplatit, na což firma neměla dosta­tek prostředků.

Po pádu Lehman Brothers v září 2008 opravdu hrozil ko­laps finančního systému, neboť banky držely řadu derivátů, které najednou nebylo možné jasně ocenit, a hrozilo, že se stanou bezcennými. Ceny nemovitostí dále klesaly a při­bývalo klientů, kteří přestávali svoje půjčky splácet. Banky na tento krizový vývoj zareagovaly zastavením všech nových půjček, často totiž na ně neměly ani dostatek volných peněz. Nemožnost získat půjčku dále negativně působila na vývoj ceny nemovitostí, neboť vymizeli kupci, kteří si na koupi půjčovali právě od bank. Zhoršená dostupnost půjček také citelně zasáhla velké i malé firmy, které jsou často závislé na překlenovacích úvěrech.

Situace začala být politicky ožehavá, neboť řada Američa­nů si střádá na důchod v soukromých penzijních fondech, které investují na kapitálovém trhu. Pokles cen nemovitostí, který v některých lokalitách dosahoval až desítek procent, znamenal okamžitou obrovskou finanční ztrátu. Tu nesli buď majitelé, nebo právě banky, kterým tyto nemovitos­ti v případě nesplacení hypoték připadly. Případný krach dalších bank či pojišťoven mohl zásadně ohrozit existenci a hodnotu portfolia investičních fondů, což by pro mnoho lidí znamenalo ztrátu celoživotních úspor a přeneseně i ztrá­tu důvěry v politický i ekonomický systém, který k tomuto výsledku vedl.

Po pádu Lehman Brothers se tedy začali i dlouholetí velcí odpůrci státních zásahů do ekonomiky přimlouvat za masiv­ní podporu státu finančnímu sektoru, aby se tak zabránilo kolapsu finančního systému a jeho potenciálně zničujícím důsledkům na ekonomiku i úspory. Tato opatření začala činit již odstupující Bushova administrativa a její přístup pak pře­vzala i administrativa Baracka Obamy, což svědčí o vysoké míře konsenzu ohledně přijímaných opatření.

Tím, že americký stát poskytl bankám nové výhodné půjč­ky ze státního rozpočtu, aby mohly překlenout ztráty vzniklé z držení nyní bezcenných derivátů, došlo de facto k přenesení problému do sféry veřejných financí. Aby předešla vyhro­cení ekonomické krize a zmírnila její dopady, pokusila se vláda ve spolupráci s Federálním rezervním systémem zvýšit objem peněz v ekonomice za pomoci výrazně deficitního financování z rozpočtu. V letech 2009 a 2010 tvořil defi cit až třetinu všech vládních výdajů (cca 1 bilion dolarů ročně). Tyto prostředky sice dokázaly situaci ve fi nančním sektoru stabilizovat, nicméně nevedly k vytvoření dostatečného po­čtu nových pracovních míst a vytvořily nutnost začít výrazně škrtat v rozpočtových výdajích.

Velmi rychle se zapomnělo na to, že vláda pouze defenzivně reagovala na kritickou situaci a byla konfrontována s vícemé­ně jednotnou pozicí zástupců finančního sektoru, kteří tuto státní podporu nutně potřebovali, pokud neměla vypuknout krize ještě větších rozměrů. Nynější debaty ohledně nutnosti radikálních škrtů jsou sice z hlediska rozpočtové stability potřebné, nicméně ukazují, že účet za finanční krizi nakonec zaplatí kromě všech daňových poplatníků také učitelé, hasiči, policisté a další lidé placení z veřejných rozpočtů. Tyto škrty také budou mít důležité dopady na formulaci a koncepční přístup k řadě veřejných politik, jak ukazují případové studie obsažené v této publikaci.

Krize v Evropě a její následky

Problémy ve Spojených státech se velmi rychle projevily i na druhé straně Atlantického oceánu. První náznaky problémů na americkém hypotečním trhu a nedůvěra, která je doprová­zela, měly za následek, že bylo jen velmi obtížné odhadnout, které banky jsou solventní a které utopily peníze v toxických úvěrech. Řada evropských bank investovala ve Spojených státech, a nejistota na americkém trhu se jich proto týkala úplně stejně jako bank amerických.

Cena mezibankovních půjček vystřelila raketově vzhůru a banky, které se spoléhaly na tento druh fi nancování, měly najednou obrovské potíže. Jedním z prvních takových pří­kladů byla banka Northern Rock ve Velké Británii, na niž proběhl hned v září 2007 první britský run po více než sto letech a kterou nakonec musela vláda znárodnit. Podobným, i když většinou menším, problémům ale v následujícím roce čelily banky všude v Evropě. Evropské vlády začaly poskyto­vat záruky za úvěry, aby zvýšily kredibilitu jednotlivých bank, a umožnily jim tak přístup k dalším půjčkám.

Vyvrcholení krize v září 2008 po pádu Lehman Brothers poslalo do kolen i další evropské banky. Vlády musely za­chraňovat i takové obry, jako byla například belgicko-nizo­zemsko-lucemburská Fortis. V některých zemích nešlo jen

o jednotlivé banky, ale o celý systém. Kolaps islandského bankovního systému označil Mezinárodní měnový fond za největší svého druhu v historii. V některých zemích byla navíc globální finanční krize posílena o prasknutí domácí hypoteč­ní bubliny. Pro země jako Irsko nebo Španělsko znamenal vstup do eurozóny nejnižší úrokové sazby v historii, což vedlo k obrovskému stavebnímu boomu. Získat se daly i hypotéky ve výši přesahující 100 % hodnoty objektu. Dvěma největším bankám musela irská vláda poskytnout státní pomoc (bail-out) a třetí největší, Anglo-Irish Bank, dokonce znárodnit.

Ekonomická recese, která finanční krizi následovala, zna­menala další tlak na rozpočty evropských států, již tak dost destabilizované záchranou bankovních ústavů. Rozpočtový deficit států Evropské unie vzhledem k hrubému domácímu produktu vzrostl mezi roky 2008 a 2009 o více než čtyři pro­centní body na 6,8 %. Některé zvláště postižené země ale vy­kazovaly deficity podstatně vyšší, jako například již zmíněné Španělsko a Irsko (11,1 %, respektive 14,3 %) nebo i Velká Británie (11,4 %).

Zatímco zbytek světa se začal během roku 2010 z ekono­mické krize vzpamatovávat, Evropa pouze vstoupila do další fáze potíží. Krize totiž odhalila strukturální nedostatky v ar­chitektuře eurozóny. Ukázalo se, že měkké nástroje, které měla eurozóna k dispozici k vynucování společných pravidel, nedokázaly zabránit některým vládám ve vedení neodpověd­né hospodářské politiky. Zejména jižní státy eurozóny využily vyšší důvěry trhů, kterou jim společná měna přinesla, a žily si nad poměry.¹ Jak se později ukázalo, některé z nich, napří­klad Řecko, navíc falšovaly hospodářské údaje, které posílaly do Bruselu, a jejich hospodářská situace byla ve skutečnosti ještě horší, než se původně myslelo.

Až do finanční krize nevěnovaly trhy situaci jednotlivých členů eurozóny významnější pozornost. Skokové zvýšení ne-důvěry na trzích obecně v kombinaci s velkými částkami, které jednotlivé státy investovaly do záchrany svých bank, ale vedlo investory k větší opatrnosti. Důsledkem byl prud­ký nárůst úrokové míry, za niž byli ochotni půjčovat peníze rizikovějším zemím. Zatímco se v prvních letech existence eurozóny výnosy z dluhopisů všech členů pohybovaly rela­tivně blízko výnosů z německých dluhopisů, obecně považo­vaných za nejméně rizikovou investici, rozdíl se začal rychle zvětšovat.² To znamenalo, že zadlužování by státy stálo stále více peněz a že by státy v konečném důsledku přestaly být schopné své dluhy splácet. Některým členům eurozóny začal akutně hrozit bankrot, tedy ekonomickým jazykem suverénní default.

Prvním postiženým státem se stalo Řecko. Krizi spustilo prohlášení nové řecké vlády, která oznámila, že její předchůd­ci manipulovali s čísly, a deficit státního rozpočtu za rok 2009 přehodnotila z 3,6 % HDP nejdříve na 12,8 % a později do­konce na 13,6 %. To otevřelo otázku hodnověrnosti řeckých statistik obecně a způsobilo, že ratingové agentury přesunuly Řecko do spekulativního pásma (tzv. junk, neboli veteš). Neschopnost řecké vlády půjčit si peníze na splácení starých dluhů a financování provozu státu vyvolala hrozbu bankrotu, který by otřásl důvěryhodností celé eurozóny. Obavy byly zejména o osud dalších zemí, které se nacházely v podobné (i když ne tak vážné) situaci jako Řecko a jejichž důvěryhod­nost by mohl řecký pád dále snížit – hrozilo riziko domino­vého efektu. Eurozóně přesto trvalo poměrně dlouho, než se odhodlala k akci.

Důvodem pro počáteční váhání byla zejména skutečnost, že Maastrichtská smlouva ukotvující měnovou unii obsaho­vala klauzuli zakazující přebírání dluhů mezi členskými státy (no bail-out clause), kterou Německo podmínilo svůj souhlas se společnou měnou. Zároveň ale smlouva nenabízela dosta­tečně silné mechanismy, které by dokázaly stát sklouzávající do dluhové pasti včas zastavit. Začala proto debata nejen

o pomoci zadluženým státům, ale i o zpřísnění kontrolního systému eurozóny.

Na pomoci Řecku se nakonec členské státy eurozóny doká­zaly shodnout až v květnu 2010. Řecko dostalo za jasně vyme­zených podmínek k dispozici 110 miliard eur, které ze dvou třetin poskytly státy EU a z jedné třetiny Mezinárodní měno­vý fond. Zároveň se Evropská unie rozhodla vytvořit obec­ný mechanismus pro pomoc státům v problémech, protože v mezidobí došlo ke snížení ratingu dalších zemí, Španělska a Portugalska. Celkem tři čtvrtě bilionu eur poskytly dohro­mady Mezinárodní měnový fond, Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM), využívající peníze z rozpočtu EU, a Evropský nástroj finanční stability (EFSF), do nějž vložila prostředky většina států EU. Z tohoto mechanismu čerpaly později půjčky Portugalsko, Irsko a ještě jednou také Řecko. Vzhledem k pokračování krize byly navíc prostředky v EFSF navýšeny.

EFSF ale vznikl jako krátkodobý mechanismus mimo rá­mec evropského práva. Od počátku se proto jednalo o jeho nahrazení trvalejším systémem pomoci v nouzi. V červenci 2011 nakonec Evropská unie dosáhla dohody, která se tý­kala změny primárního práva a na ni navázaného trvalého Evropského stabilizačního mechanismu, který by měl začít fungovat od poloviny roku 2013, pokud bude ratifi kován ve všech zemích.

V průběhu let 2010 a 2011 navíc probíhala debata o zpřís­nění kontroly fiskální politiky členských států, tzv. ekono­mické vládnutí (economic governance). Ta ještě není ukončena, ale některé dílčí kroky již byly učiněny. Evropská unie napří­klad zavedla tzv. evropský semestr, tedy předběžnou kontrolu rozpočtů Evropskou komisí, která by měla včas upozornit na problémy. Shoda také panuje v otázce schvalování sank­cí za nedodržení Paktu stability a růstu, v rámci něhož se státy platící eurem zavázaly dodržovat pravidla týkající se zadlužování. Místo toho, aby sankce na návrh Komise musely schvalovat členské státy, měly by být sankce na návrh Komise uvaleny automaticky, pokud s nimi Rada nevysloví explicitní nesouhlas. Evropská unie si od tohoto kroku slibuje větší vymahatelnost a reálnost sankcí, které dosud nikdy uděleny nebyly, protože státy měly tendenci nehlasovat pro trest, který je dříve nebo později mohl také potkat. Výslovně trest odvo­lat ale bude politicky daleko obtížnější.

Krize v eurozóně, někdy také nazývaná suverénní dluho­vá krize, ale ke konci roku 2011 ještě zdaleka nekončí. Stále více se zdá, že Řecko nakonec bude muset restrukturalizovat svůj dluh, což je cudné označení bankrotu, a pouze není ješ­tě jasné, za jakých podmínek. Vytvoření stálého záchranné­ho mechanismu není bez odpůrců a hýbe domácí politikou nejednoho členského státu – za zmínku stojí například pád vlády Ivety Radičové právě kvůli navýšení prostředků EFSF. Evropa je navíc pod tlakem zahraničí, aby své problémy rych­le vyřešila, protože ostatní země se obávají, aby se k nim hos­podářské problémy nepřelily.

Struktura knihy

Tato publikace se pokouší střílet na pohyblivý cíl, který ne­jeví sebemenší snahu zpomalit. Při její tvorbě se sešel tým profesně spíše mladších expertů z Institutu mezinárodních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a pokusil se postihnout krizi a její dopady nikoli v jejím celku, nýbrž prostřednictvím kratších sond do různých oblastí fun­gování společnosti ve Spojených státech a v Evropě. Kniha je rozdělena do tří částí podle úrovně analýzy a zabývá se úrovní mezinárodní/nadnárodní, státní a sektorovou. Příspěvky od­povídají stavu poznání na konci roku 2011. Je proto vhodné jejich závěry konfrontovat s aktuálním vývojem.

První část knihy je věnována úrovni přesahující hranice jednotlivých států. Jan Bečka ve své kapitole zkoumá, jakým způsobem se finanční a ekonomická krize podepsala na poli­tice Spojených států v jižní a jihovýchodní Asii. Ukazuje, že k průběžnému poklesu významu USA v regionu docházelo již před krizí v souvislosti s růstem významu regionálních velmocí, především Číny a Indie, a krize tento proces dále posílila. Přesto mají Spojené státy řadu možností, jak svoji pozici v regionu přinejmenším udržet, pokud dají jasně naje­vo, že o to skutečně stojí. Markéta Brüstlová se ve svém textu soustředí na Francii a její působení v předsednickém křesle skupiny G20, která zřejmě během globálních ekonomických problémů nejvíce posílila. Dokládá úzkou souvislost mezi vnitřní francouzskou a globální ekonomickou situací, kdy francouzské předsednictví v G20 reflektovalo domácí eko­nomické problémy a blížící se prezidentské volby, zároveň ale jeho průběh mohl ovlivnit předvolební kampaň a mož­ná i výsledek voleb. Další dvě kapitoly se potom soustředí na úroveň Evropské unie a na procesy, které globální krize a krize v eurozóně v jejím fungování způsobila. Text Iva Šlo­sarčíka analyzuje přímý důsledek krize eurozóny, kterým je debata o zpřísňování pravidel. Představuje současnou diskusi v kontextu širšího mechanismu kondicionality zabudované­ho do architektury a politik Evropské unie v mnoha podo­bách. Tomáš Weiss naopak hledá a nachází důsledky krize v oblasti, která by na první pohled neměla být ekonomický­mi problémy zásadněji dotčena, v implementaci Lisabonské smlouvy v oblasti vnější reprezentace Evropské unie.

Druhá část knihy se soustředí na úroveň, která měla tra­dičně největší vliv na životy lidí a výkon ekonomik, ačkoli právě současná krize tímto přesvědčením notně otřásla – úroveň národního státu. Tři kapitoly představují různé pří­klady evropských států zasažených jiným způsobem a jinak se s následky vyrovnávajících. Barbora Skálová se ve svém textu ptá, do jaké míry současná krize znamená přehodnoce­ní sociálního státu v severském Finsku. Dochází k závěru, že Finsko se skutečně postupně vzdaluje skandinávskému mo­delu sociálního státu a krize v tomto procesu hrála důležitou roli. Přesto se zdá, že sami Finové si tuto skutečnosti ještě dostatečně neuvědomují nebo se s ní nechtějí smířit. Násle­dující kapitola Adély Jiroudkové přenese čtenáře ze sever­ského chladu přímo do horkokrevné jižanské politiky Itálie. Autorka se v ní ptá, do jaké míry ekonomická krize ovlivnila italskou vnitropolitickou situaci, a nalézá hned několik tako­vých případů, od konce kariéry Silvia Berlusconiho až po dal-ší posun k fiskální regionalizaci země. Zároveň ale ukazuje, že v italském případě krize pouze zviditelnila dlouhodobé strukturální problémy země, s nimiž se místní politici nebyli schopni vyrovnat. Blok uzavírá text Jana Vášky zkoumající dopad krize na volby ve Velké Británii v roce 2010, z nichž vzešla pro zemi neobvyklá koaliční vláda. Ukazuje, že ačkoli se ekonomické programy jednotlivých stran před volbami li­šily v podstatě jen v parametrech, důsledkem voleb může být paradoxně návrat k ostřejším ideologickým rozdílům mezi hlavními hráči britské politiky.

Třetí a závěrečná část knihy analyzuje dopady krize v rámci vybraných sektorů. Neznamená to nutně pohled pod státní úroveň, protože především v Evropské unii hranice sektorů často překračují hranice národních států. Sektorový pohled je specifický v tom smyslu, že krize na každý sektor dopadá odlišným způsobem, do značné míry vyplývajícím z charakte­ru sektoru i z jeho situace před samotným vypuknutím krize. Jan Hauser tak zkoumá, jak se krize projevila v evropském vysokoškolském systému, který už před vypuknutím krize procházel významnými reformami v souvislosti s boloňským procesem a s Lisabonskou strategií Evropské unie. Ukazuje, že krize nic nezměnila na mezivládním charakteru spolu­práce, přesto je její vliv znát na způsobu, jak se do popředí evropské debaty dostaly některé původně okrajové otázky. Helena Schulzová analyzuje energetický sektor ve Spoje­ných státech amerických. Ptá se, jestli krize umožnila reformu v sektoru, jehož stav před krizí nebyl ani zdaleka ideální. Dochází k závěru, že Obamova administrativa nedokázala i v důsledku vnějších okolností krizi využít a prosadit novou koncepci americké energetiky, která tak čeká na jinou poli­tickou situaci. Naproti tomu text Terezy Svačinové, který je poslední případovou studií knihy, ukazuje, jak se Společná zemědělská politika Evropské unie dokázala z krize poučit. Zatímco na současnou krizi sektor nedokázal reagovat do­statečně rychle a účinně, na budoucí krize už by mělo být evropské zemědělství připraveno o něco lépe. Přesto je ješ­tě, zejména na státní úrovni, řada možností, jak odolnost zemědělských podniků, na něž má krize podstatně ničivější dopad než na podniky průmyslové, zvýšit. Samotný závěr publikace se pak na základě poznatků z jednotlivých kapitol vrací k obecnějším otázkám, které se týkají širších důsledků fi nanční krize.

 

Knihu Dopady krize v euroatlantickém prostoru vydalo nakladatelství Dokořán

Související knihy

Dopady krize v euroatlantickém prostoru

Kozák, Kryštof - Weiss, Tomáš - Schulzová, Helena a kol.

Dokořán, 2012