Poslední říjnový den zavítal do brněnského knihkupectví Barvič a Novotný šéf Pražského kulinářského institutu Roman Vaněk. Přijel představit svou novou kuchařku Kouzlo kuchyně Čech a Moravy. A jako malý bonus stručně seznámil přítomné s dalšími novinkami, které Pražský kulinářský institut vydal – Sushi doma a České pohádky.

Pořadatelka besedy a autogramiády přivítala Romana Vaňka a stručně ho představila lidem v sále. Poté mu nabídla mikrofon, který ale odmítl, protože jeho zvučný hlas byl i bez něj slyšet až do zadních řad.

Roman Vaněk nezačal představením nové kuchařky, ale vrátil se k její starší sestřičce, Pokladům klasické české kuchyně. Účastníkům besedy přiblížil, za jakých okolností kniha vznikla. Mnoha lidem v sále zatrnulo, když vyprávěl o tom, že jeho dcera Terezka má nemocná očička. Nakonec se z toho ale vyklubal povedený vtip doplněný patřičným divadelním ztvárněním. Ukázalo se totiž, že ona nemoc je protáčení očí v sloup a demonstrativní dávání najevo, jak je rodič hloupý. Dceři se tátova kuchařka nelíbila, nerozuměla některým postupům a výrazům. To, co jsou pro kuchaře běžné pojmy, může být pro začátečníka velkou neznámou, se kterou si neporadí.

Roman Vaněk se nakonec rozhodl kuchařku předělat, což se samozřejmě v řadách jeho spolupracovníku nesetkalo s pozitivním ohlasem:

„Pár lidí omdlelo, pár se rozplakalo.“

Chtěl udělat kuchařku pro každého, plnou českých jídel. Jak sám řekl:

„Stydíme se za to, že jsme Češi. A přitom je plno úžasných pokrmů, na které můžeme být hrdí.“

Jeho přáním také bylo stvořit upřímnou kuchařku, která si na nic nehraje. Například lečo chtěl jeden z kuchařů dozdobit něčím zeleným, protože dle něj lečo nevypadá zrovna vábně:

„Dyť je to jak blití!“

Roman Vaněk to ale odmítl:

„Nejde to zkrásnět, protože česká kuchyně na pohled krásná není!“

Asi dvacetiminutové povídání o kuchařce skončilo a téměř okamžitě se přešlo k podpisům. Účastníci autogramiády sice dostali šanci ptát se, ale než zřejmě překonali stud, Roman Vaněk rázně prohlásil, že se jde podepisovat.

Přišlo velké množství lidí, a každý si přinesl nejméně jednu knihu. I přesto Roman Vaněk trpělivě podepisoval, stíhal prohodit pár slov a s některými se na jejich přání vyfotit. Celé setkání bylo příjemné a plné pozitivní energie.