Michaela Vetešková: Jak maminka vylezla na věž

Pohádka: Jak se maminka proletěla se slavíkem

„Jsem natolik ulítaná, že se stěží držím na nohou,“ prohlásila maminka, která se právě vrátila z práce. Holčička s chlapečkem jí rychle přinesli sklenici vody a tatínek přistavil židličku. Vypadala unaveně, proto jí vůbec nevyčetli, že přišla pozdě.
„Jste moc milí, za to vám prozradím, kde všude jsem lítala a s kým,“ zašvitořila, jakmile popadla dech a sedla si. Rodinka už byla zvyklá na její neuvěřitelné příhody a těšila se na mámin další příběh.
Dnes mě v rozhlase navštívil tak slavný zpěvák, že jen když vyslovím jeho jméno, všichni budete vědět, o koho jde. Měl mi povídat o nových písničkách.
Jenomže sotva se o jeho příchodu dozvěděli novináři, seběhli se zblízka i zdaleka a obklíčili nás na chodbě.
„Mistře, jakou písničku máte nejraději?“ pištěla dáma s péry v drdolu a samou nedočkavostí se natřásala jako přerostlý pštros.
„Musím si sáhnout na Karla!“ zajíkala se jiná novinářka a těmi pštrosími péry se ovívala, aby samým vzrušením neomdlela.
„Dejte mi autogram!“ vřískal muž v barevném tričku a kroužil kolem zpěváka jako všetečný papoušek kakadu.
„Mně taky,“ ječela dívka a horlivě mávala rukama, až se málem vznesla nad zem.
Mezi tím vším pobíhal zuřivý fotograf a blýskal na všechny strany nejenom svým objektivem, ale i pohledem, protože jsme mu překáželi ve výhledu.

„Pusťte nás! Potřebujeme projít,“ volala jsem zbytečně, protože můj hlas v tom mumraji úplně zanikal. Byli jako smyslů zbavení a já si připadala, že stojím u stánku, kde rozdávají zmrzlinu zadarmo.
„Vůbec vám vaši slávu nezávidím,“ pípla jsem ustrašeně a přemítala, jak se z tohoto zajetí dostaneme.
Slavný umělec pokyvoval hlavou a vypadal, že je na takové chování zvyklý.
„Takhle to dopadne vždycky, jakmile se někde objevím,“ podotkl a situace se zhoršovala.
Dáma s péry v drdolu natahovala krk a štípala kolegyni do lýtka, aby jí uvolnila místo. Ta zase klovala do ramene muže v barevném triku, protože přes něj neměla dobrý výhled a ten na oplátku šťouchal do dívky, která stála těsně u nás.
„Asi naše setkání odložíme,“ prohlásil zklamaně můj host a bylo jasné, že musím něco rychle vymyslet. Jenomže nápady mi v tom zmatku a tlačenici úplně došly. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nemohla jsem na nic přijít.
V okamžiku, kdy se k nám přihnal neomalený fotograf s velkým objektivem a praštil mě jím do hlavy, mi naštěstí svitlo.
„Zkusíme jim uletět,“ oznámila jsem zpěvákovi a ten se na mě podíval nadmíru překvapeně, protože lítat neuměl.
„To je prosté. Představíme si ptáčky, které známe nejlépe, a proměníme se v ně,“ vysvětlila jsem mu. On se zamyslel, šibalsky se pousmál, zavřel oči a řekl: „ Jednoho ptáčka bych si uměl představit docela dobře. Mnohokrát jsem vyhrál v každoroční soutěži o nejlepšího zpěváka sošku Zlatého slavíka a takových sošek mám doma docela pěknou sbírku. “
Pak si stoupl na špičky a odrazil se od země. Než jsem vykřikla údivem, zamával křídly a vznesl se do vzduchu jako malý slavíček. Kroužil mi nad hlavou, zatímco ostatní novináři si pro samé hašteření ničeho nevšimli.
Zadržela jsem dech, zavřela oči a vzpomněla si na vrabčáka, který nám den co den poskakuje na dvorku u krmítka. Zatřepala jsem se, a až na druhý pokus vzlétla. Byla jsem totiž od rána dobře nakrmená.
Poněkud těžkopádně jsem zamířila za slavíkem, který právě hledal otevřené okno, aby vyletěl ven z budovy rozhlasu.
„Vrkú, tudy Mistře,“ povykoval šedivý holub, který seděl na střeše a pyšně nadouval volátko, „Vrkú, jsem vaším velkým fanouškem.“
„Děkuji,“ zašvitořil zpěvák a dostal se ven. Byla jsem těsně za ním a křidélkem ukázala na nejbližší strom: „V té zelené koruně se schováme, tam nás nikdo rušit nebude.“
Slavík souhlasně pípnul a společně jsem dosedli na mohutnou větev.
Ale jak jsem se mýlila! V každém košatém stromě jsou přece ptáci! Ještě jsem ani nestačila vytáhnout ani mikrofon, abych mohla nahrávat rozhovor s Mistrem, a už tu byla sýkorka se žlutou náprsenkou.
„Píp. Vidím dobře?“ ptala se a nevěřícně mrkala černýma očkama.
„Ano sýkorko koňadro, vidíš dobře, ale teď nás rušíš, pracujeme,“ odvětila jsem, ale už mě neposlouchala.
„Holky, kde jste kdo! Sedí tu Mistr Slavík,“ pískala ze všech svých ptačích plic a její kamarádky se postupně snášely k nám na větev.
„Kdopak to je? A to snad né?“ zacvrlikal kos a údivem otevřel zobák tak doširoka, že mu z něj vypadla žížala, kterou si nesl k snědku.
„I ty, kose?“ povzdychla jsem a došlo mi, že ani na stromě nebudeme mít klid.
„Letíme si pro podpis,“ zašvitořil páreček vlaštovek a střemhlav se spustil do koruny stromu.
Zvěst o slavné hvězdě se mezi ptactvem bleskově roznesla, proto jich na větvi přibývalo. Vedle sýkorek poposedávaly vlaštovky ve slavnostním černém fráčku a sojky si kousek opodál načechrávaly modrá peříčka, aby se Mistrovi líbily.
„Obávám se, že ani tady nebudeme mít klid,“ zašeptal slavík a já mu dala za pravdu. Na větvi nás bylo moc a nebezpečně se prohýbala.
„Až tohle budu vyprávět svým dětem, neuvěří,“ štěbetala koňadra.
„Já ho viděl jako první,“ chvástal se holub své družce holubici a posadili se vedle nás. Větev nebezpečně zapraskala.
„No tak, přátelé, dohodneme se,“ zapěl slavík, „rozsaďte se po celém stromě a zklidněte se. Já vám zazpívám.“
Ptáci nadšeně zamávali křidélky.
„Pak nás necháte dodělat rozhovor,“ podotkl slavík.
„A podpisy nám dáte?“ vypískla koňadra. Zpěváček přikývl.
Opeřenci obsadili strom do posledního místečka a těšili se na koncert.
Mistr zpíval nejprve tiše, jako když zelené lístky hladí vánek, a sýkorky blahem přivíraly oči. Pak spustil hlasitěji, až se větve roztřásly a vlaštovky se nakláněly do stran, potom líbezně zatrylkoval a strom se do taktu pohupoval s námi, a dokonce jsem ho slyšela i pobrukovat. Holubice položila holubovi hlavu na rameno a vlaštovka něžně dloubla svého milého do tvářičky.
Sotva umělec dozpíval, ptáčci splnili, co slíbili, a tichnouce zmizeli. Jen koňadra do Mistra trochu štípla, aby uvěřila, že je skutečný, a podala mu notýsek k podpisu.
Strom nás svými listy ochraňoval před případnými zvědavci, kos odháněl dotěrný hmyz a my jsme dokončili rozhovor.
Pak jsme slétli okénkem zpět do rozhlasu, otevřeli oči a proměnili se zase v lidi.
Novináři se ještě pořád hádali, a tak zpěvák zanotoval svou novou píseň.
Překvapeně vytřeštili oči, úžasem otevřeli pusy a chvíli nechápavě zírali.
Dívka přestala mávat zběsile rukama a začala se jemně pohupovat do rytmu. Muž coby papoušek kakadu dvorně vyzval dámu s pštrosími péry na hlavě k tanci a oba se na sebe usmívali. Fotograf se Mistrovi ukláněl a úplně zapomněl fotit.
Jakmile zpěvák zmlkl, zůstali stát jako zařezaní. Ten toho využil a rychle vyklouzl z rozhlasu. Stačil mi ještě poděkoval za pěkný vyhlídkový let a povědět mi, že odteď bude sypat zrní do krmítek speciálně pro vrabčáky, protože mají dobré nápady.

Knihu Jak maminka vylezla na věž vydalo nakladatelství Petr Prchal.

Související knihy

Vetešková, Michaela

Petr Prchal, 2012