Titul Divy a záhady Indického oceánu vydalo roku 2012 nakladatelství Academia. Dílo pochází z pera pravděpodobně perského autora jménem Buzurg ibn Šahrijár, jehož rodiště bylo v Rámhurmuzu v západním Íránu, a který žil zhruba v první polovině desátého století. Z narážek v jeho díle se soudí, že byl zřejmě kapitánem nebo lodivodem. Buzurg ibn Šahrijár žil v jednom z přístavů Perského zálivu, kde se stýkal s mnohými námořníky, kapitány a kupci, vyprávějícími mu své příhody.

Doslovný překlad arabského titulu zní „Kniha divů a záhad Indie“, čeští překladatelé však nahradili zeměpisný název „Indie“ jménem „Indický oceán“, což mnohem lépe vystihuje obsah knihy.

Příběhy v knize nejsou řazeny do kapitol, autor je člení do tematických celků dle toho, o čem vypráví, aniž by však tyto celky od sebe nějak výrazně odděloval. Bezprostředně za sebe řadí například příběhy o opicích, hadech, obrovských ptácích, nadpozemsky silných bouřích a podobně. Jednotlivé příběhy se velmi liší v délce, zatímco některé zabírají pár řádků, jiné jsou několikanásobně obsáhlejší.

Jelikož mezi historkami jsou i povídky z druhé či dokonce až ze třetí ruky, autorovým záměrem zjevně nebylo napsat dílo naučné, kterých bylo ostatně v té době díky arabským geografům a cestovatelům přehršel. Účelem jeho spisů bylo více pobavit než poučit, čemuž odpovídá i poutavé zpracování vyprávění.

Dnešnímu čtenáři však kniha nabízí kromě zábavy i něco jiného. Je jakousi sondou do života, zvyků, obyčejů a náboženství soudobých námořníků, dovíme se z ní mnohé o námořním obchodu, o historických událostech a katastrofách. Díky titulu Divy a záhady Indického oceánu si můžeme udělat obrázek o tom, jak tito lidé mysleli, co jim nahánělo strach, jak žili a čemu věřili.

Nemálo vyprávění je však již od prvního příběhu velmi fantaskních. Námořníci se báli dalekých krajů (ostatně dle nich hrozilo nebezpečí, že se dostanou až na konec světa a ten je pohltí), a když se z nějaké takové dálky vrátili, cítili, že jejich příbuzní a přátelé potřebují vyprávění o strašlivých monstrech a nevídaných divech. Tak vznikly zkazky o želvách velkých jako celé ostrovy, o ptácích žeroucích slony nebo o obrovských hadech zabíjejících pouhým pohledem. Autor sám přistupuje k těmto příhodám velice rozumně, často dodává, že podle něj je daná věc vyloučená, nebo že ji považuje za nepravděpodobnou, leč že Bůh to ví lépe.

Kniha se mi četla velmi dobře, občas jsem se však zamotala do dlouhých arabských jmen (například ͨAbdalláh ibn ͨUmar ibn ͨAbdal ͨazíz, Ismá ͨílawaj ibn Ibráhím ibn Mirdás nebo Abú Muhammad al-Hasan ibn ͨAmr), na která nejsem zvyklá. Naopak oceňuji, že v poznámkách pod čarou jsou pro lepší orientaci vysvětlena místní pojmenování, protože jinak by mi trvalo velmi dlouho, než bych zjistila, že Mihrán označuje řeku Indus a Harkand je Bengálský záliv.

Divy a záhady Indického oceánu doporučuji nejen čtenářům, kteří se zajímají o historii Blízkého Východu, ale i těm, kteří mají rádi netradiční příběhy s orientálním nádechem.

Ukázka z knihy

Toto mi vyprávěl Muhammad ibn Bábišád: „V Saríře jsem viděl u jedné ženy zvíře, které mělo lidskou podobu a tvář černou jako zandžové. Nohy a ruce ale mělo delší než lidé. Mělo také dlouhý ocas a bylo pokryto srstí jako opice. Sedělo na klíně té ženy a pevně se k ní vinulo. „Co to je?“ Zeptal jsem se jí.
„To je obyvatel houštin a lesů“, řekla.
Zvíře vydávalo slabé, nesrozumitelné skřeky. Bylo sice podobné opici, ale tváří a tělem připomínalo člověka.“
Říkal také, že na pobřeží Lámurí žijí zaráfy nepopsatelné velikosti. Někdo mu prý vyprávěl, že námořníci, jejichž loď ztroskotala, byli nuceni jít z Fansúru do Lámurí, ale nešli v noci, protože se báli zaráfy. Ta se prý ve dne neobjevuje. Proto jakmile nastala noc, vylezli ze strachu před ní na mohutné stromy. Slyšeli, jak zaráfy chodí kolem. Ve dne pak viděli na písku jejich stopy. Na tom ostrově je prý také nepopsatelné množství mravenců, zvláště na pobřeží Lámurí, kde se to jimi jen hemží. (str. 120)

Související knihy

Šahrijár, Ib Burzug

Academia, 2012