Judith Schalansky miluje geografii a cestování. Akorát necestuje autem, letadlem, lodí, ani jiným dopravním prostředkem, nýbrž pouze prstem po mapě. Svou cestovatelskou vášeň shrnula v knize, kterou nazvala Atlas odlehlých ostrovů, a pro Českou republiku ji v roce 2011 vydalo nakladatelství 65. pole.

O čem kniha pojednává je jasné z jejího podtitulu Padesát ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím. Slavná německá autorka si na mapě vyhlédla ty nejmenší ostrovy z nejmenších, takové, co vypadají jen jako tečky, a přiřadila k nim často neuvěřitelné příběhy, u kterých není vůbec jasné, co je a co není skutečnost. U každého z nich je uvedena přesná poloha, rozloha, počet obyvatel a historické údaje, pokud vůbec nějaké existují. Všechny ostrovy jsou znázorněny na mapách, které Schalansky, bývalá studentka dějin umění a grafického designu, vlastnoručně vytvořila. A právě i díky neobvyklé grafické úpravě získal Atlas odlehlých ostrovů řadu ocenění. Ve Francii byl v soutěži La Nuit du Livre vyhlášen Nejkrásnější cestopisnou knihou roku 2010 a rok nato získal v Německu stříbro za design.

V předmluvě Ostrov může být rájem. Anebo také peklem popisuje Schalansky, kdy se začala zajímat o atlasy a vůbec o kartografii a kdy jí učaroval první odlehlý ostrov. Pak už přichází velká oranžová dvoustrana se Severním ledovým oceánem a prvními mini ostrovy. Na dalších stranách jsou ostrovy z Atlantského, Indického, Tichého a Antarktického oceánu.

Příběh z Medvědího ostrova vypráví o milovnících ptactva, kteří se na ostrov vydali ulovit pár exemplářů, aby dokázali jejich existenci.

Milovníci ptáků nabírají plnou hrst mláďat, ještě šedivě ochmýřených, a berou je na palubu: dvě z nich chtějí odchovat, zbylá budou zabita a vypreparována. (str. 26)

Ani na ostrově St. Kilda není život příliš pozitivní. Rodí se zde sice čilé děti, ale hned pár dní po narození se s nimi začnou dít podivné věci. Nejdřív přestanou sát mléko, potom jim křeč stáhne hrdlo, mají vytřeštěné oči, povislou čelist a do devíti dnů většina z nich zemře.

Na Atlasovově ostrově je hora Alaid, která dříve stála na jihu Kamčatky, uprostřed Kurilského ostrova, ostatní hory ji ale neměly rády, protože jim brala všechno světlo. Tak dlouho se s ní hádaly, až Alaid nakonec opustila své místo a odešla do exilu na Atlasovův ostrov.

Jako připomínku starých časů a na znamení smutku však v Kurilském jezeře zanechala své srdce, nazvané v jazyce Kurilů Outchitchi a rusky Srdce hory. Má tvar kužele a leží uprostřed jezera. (str. 80)

Vedle úplně neznámých ostrovů popisuje autorka i ty, které všichni známe. Například Velikonoční ostrov proslulý prastarými sochami.

Tato bezkrká monstra z kamene, bytosti s dutýma očima a dlouhýma ušima obývající pobřeží, mají zvětralou pokožku a ústa stažená jako trucovité dítě; strážci ze sopečného tufu, otočení k moři zády porostlými mechem. (str. 98)

Krásné mapy, tajemné příběhy a autorčina ničím neohraničená fantazie – to je kouzelná kombinace, která očarovala spousta čtenářů po celém světě. A nyní jsem k nim přibyla i já.

Související knihy

Atlas odlehlých ostrovů
Padesát ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím

Schalansky Judith

65. pole, 2011