I tak by se možná dal jednoduše charakterizovat román Kříž irského spisovatele, původním povoláním učitele anglického jazyka, Kena Bruena, který vyšel v tomto roce v nakladatelství BB/art. Ken Bruen jej směřuje do městečka Galway, kde se narodil a kde rovněž dosud žije s manželkou a dcerou a naplno se tu věnuje spisovatelskému řemeslu. Nutno dodat, že jeho knihy se těší velké čtenářské oblibě.

Kříž vypráví další z příběhů bývalého policisty Jacka Taylora, který se nyní živí jako soukromý detektiv. Je zdrcený z toho, co se stalo mladému muži jménem Cody, kterého bere jako vlastního syna. Zatím neznámý pachatel jej doslova ukřižoval. Leží sice v nemocnici, ale jeho stav je vážný. Ve chvíli, kdy se obětí stejného činu stává další mladý muž, Jack se rozhodne, že vypomůže s hledáním vraha. Jestli to ovšem zvládne, je ve hvězdách…

I přestože anotace knihy láká spíše na detektivku, milovníci tohoto žánru budou zklamaní. Vyšetřování a další policejní práce je tu naprosté minimum. Autor se daleko více zaměřuje na psychologii hlavního hrdiny, kterého tu líčí hlavně jako lidskou trosku, jež nemá daleko k tomu, aby se ocitla na pokraji chátrající společnosti stejně jako většina těch, se kterými se setkává. A právě problémy irské společnosti jsou v této knize zaznamenány více než výmluvně. Ken Bruer poukazuje na úpadek v zemi, kterou tak miluje a jaké následky to má na její obyvatele. Ty tu zastupují jakési zrcadlo této společnosti.

Kříž je brutálním čtením, dokonce bych si troufla říci, jen pro otrlé, které vyniká osobitým stylem autora. Bude na vás působit jako bodání nožem. Buď si tento styl zamilujete a s napětím budete hltat stránku za stránkou, nebo ho zavrhnete a budete jej nenávidět.

Kniha je prostoupena ponurou atmosférou, naplněnou strachem a zoufalstvím. Vítězí tu bolest člověka, jenž je na konci svých sil a neví, jak se svým životem dál naložit. Přesto nenechal autor vše v negativech a pokusil se docela obstojně zlehčit určité situace vytříbeným černým humorem, jenž tu působí kladně a přece jen alespoň na chvilku čtenářům vykouzlí na tvářích úsměv.

Pokud ovšem čtenář není připraven na čtení velmi náročného stylu Kena Bruena, mohou mu chvílemi připadat některé pasáže až nudné, nicneříkající a může dostat chuť přeskočit pár řádek, ne-li stránek. To může být rovněž zaviněno tím, že Bruen se až příliš často nechává unášet vnitřními pocity Jacka Taloyra, zřejmě ve snaze jej čtenáři přiblížit co nejvíce, že opakuje několikrát myšlenky, které se mu honí hlavou a jež se týkají, jak jinak, jeho alkoholové minulosti. S čímž souvisí i utrpení, jež Jack prožívá. I když bych řekla, že ho autor až příliš lituje. Jako by chtěl čtenáři říci, jaký je to chudák.

Zápletka, kterou si autor zvolil, je zajímavá a mohli jsme se s ní setkat i v dalších knihách a samozřejmě i na filmovém plátně, což mi připomnělo především film s Christopherem Lambertem v hlavní roli vyšetřovatele brutálních vražd (sice ne moc úspěšný, spíš jako kopie filmu Sedm, do kterého měl ale svým zpracováním daleko). Srovnání bych připomněla hlavně v té ponuré atmosféře, jež je v tomto snímku zachycena stejně dobře, jako ji vylíčil i Ken Bruen ve své knize a jako byla zachycena i ve druhém zmiňovaném filmu. Toto srovnání uvádím proto, že vytvořit takovou atmosféru na filmovém plátně není zase tak úplně složité. Dle mě je daleko komplikovanější pronášet ji skrze písmena tak, aby si ji čtenář dokázal naprosto živě představit, jako by se na místě ocitnul sám a sledoval dění skoro se zavřenýma očima. A to se Bruenovi, i přes některá negativa, podařilo. Horší je to již s dějem, který se vlastně nikam nehýbe, nebo jen velmi pomalými kroky, jež milovníka detektivního žánru nijak nepotěší. Jak se ovšem zdá, Bruen není tím pravým pro romány naplněné policejním vyšetřováním. Jeho síla spočívá v něčem zcela odlišném. Přiznávám, že jsem měla zpočátku problém tento děj vnímat. Působil na mě jako zpřetrhaná nit, kde nemohu najít konec ani začátek. Takový děj, který je poskládaný z nejrůznější směsice myšlenek vyvrhelů lidské společnosti, navíc prostoupený těžkými dialogy plných vulgarismů. Ovšem stačilo jen vydržet a zorientovat se v autorově stylu…

Temné kouty lidské mysli jsou pro nás stále ještě velkou neznámou. Pochopit myšlenky lidí chodících kolem nás je nemožné. Poznat pocity člověka, který zná spodinu lidské společnosti jako své boty, se jeví jako zajímavý fakt, a není od věci zkusit do jeho myšlenek nahlédnout. Možná nám ukáže, kam směřuje společnost a kam míříme my sami. Román Kena Bruena je tak znepokojivý, že přečíst si ho stojí určitě za to. Připravte se ale na to, že jej třeba úplně nepochopíte. Knize dávám sedm hvězdiček z deseti a jsem zvědavá na další pokračování příběhů ze života Jacka Taylora.

Související knihy

Bruen, Ken

BB/art, 2012