Knihy Koukám se okolo a Koukám a co nevidím jsou dvě tématicky podobné sbírky fejetonů od oblíbené herečky a spisovatelky Ivanky Deváté. Témata jejích krátkých, vtipných zamyšlení jsou opravdu pestrá. Zabývá se nejen mezilidskými vztahy, chováním lidí či politikou, tedy tématy, která se k lehce ironickému, ale zároveň laskavému vyprávění přímo nabízejí. Autorka popisuje i různé situace v životě, se kterými se každý z nás může setkat, například získání řidičského průkazu, oslavu Silvestra či Vánoc, návštěvu zubaře, zájezd s cestovní agenturou, …

To, s čím se v životě potkává, nám popisuje s lehkostí a humorem. Často i v takových situacích, které by jiného přivedly k zoufalství či k pláči. Například ve fejetonu s názvem Doživotní dudlík v knize Koukám se okolo vypráví o své mamince, která nedokáže přestat pečovat o své děti, ačkoli jsou již dávno dospělé:

Když spolu v létě odcházíme k rybníku, ze všech sil se snažíme vnutit mamince obraz belhající se stařenky opřené o bezzubého holohlavého bratra. Kdepak! Maminka vidí dva caparty a volá:
„Máte plavky? Nezapomeňte si sundat hodinky! A pozor na úžeh, dneska to připaluje!“
Každá trpělivost má své meze. Letos jsme se ve zmíněné chvíli s bratrem zastavili a zavyli jako dva šakali v šortkách:
„A co dejchat, maminko, dejchat máme pořád?“
Maminka se shovívavě usmála a nevzrušeně pravila: „Pod vodou ne.“
Ach, maminko, jsme ti vděčni za tvou neúnavnou péči, ale jak by se nám dýchalo, kdyby polevila!
Nelze se pak divit, že mi obrazotvornost nabízí všelijaké vize. Například maminku, která nad mým úmrtním ložem tiskne k očím kapesník a dojatě šeptá:
„Neber si ten tmavý kostým, děvenko. V krematoriu bude horko. A dýchat, holčičko, dýchat už taky nemusíš.“

Za zmínku stojí i velmi dobrá stylistická úroveň obou knih. Nejenže autorka používá spisovnou, vytříbenou češtinu, ale také si umí se slovíčky pohrát. Dokáže využít dvojího významu slova či pouhou změnou jednoho písmene vytvořit slůvko nové. Jsou to půvabné hrátky, které (jak věřím) jistě ocení každý milovník krás a bohatosti naší mateřštiny. Následující ukázky jsou z knihy Koukám a co nevidím, první z fejetonu Potřebná zadní kolečka, další tři z fejetonu Cejch (o tom, proč je vrahem právě zahradník):

Zabývám se myšlenkou upustit na určitý čas od výdělečné činnosti a spáchat nějaký výděrečný čin.

Zahradník zbožňuje svou paní a příchylnost jí dává najevo mnohem přijatelnějším způsobem než pán. Každé ráno jí nařeže kytici čerstvých růží, zatímco choť jí každý večer pouze nařeže.

Zahradník zatím okopává, ryje, pikýruje, přesazuje a hnojí v dobré víře, že se nepřijde na to, jak si to pohnojil.

Ale tupý inspektor tápe. Namísto aby zločin vyšetřoval, zdlouhavě jej šetří, veden patrně myšlenkou, že kdo šetří, má za tři.

Ostatně samotná autorka nejednou zmiňuje svou lásku k češtině. V několika fejetonech se zabývá právě tím, jak čeština v současné době upadá, poukazuje na nešvary, kterých se lidé dopouští (viz například Genitive, neplač! či Vokative, ozvi se!). Nevynechá ani upozornění na nekvalitně provedenou korekturu, v jejímž důsledku v knize chybí písmena či interpunkce.

Bohužel ne všechny fejetony jsou úsměvné či poučné. Najdou se tu i takové, které vyvolají rozporuplné dojmy. Zejména novější kniha Koukám a co nevidím na mne působí méně optimisticky, méně odlehčeně. A také některá témata se opakují (například několik zamyšlení nad televizními pořady).

I přesto obě dvě útlé knížky jistě stojí za přečtení.

Související knihy

Devátá, Ivanka

Motto, 2015

Ivanka Devátá

Motto