Tuto otázku jsem si pokládala předtím, než jsem se pustila do čtení knihy vítěze Literární ceny Knižního klubu z roku 2008, pedagoga a vimperského rodáka Martina Sichingera, která nese hodně lákavý název Smrt krále Šumavy a jíž vydalo v loňském roce nakladatelství 65. pole. Byla jsem především hodně zvědavá na to, kdo to byl ve skutečnosti Kilián Nowotný a jak se mu dařilo unikat přes Česko – bavorskou hranici, tedy na to, co slibovala anotace, že se dozvím…

Možná by bylo vhodné zmínit, že film Král Šumavy natočil v roce 1959 režisér Karel Kachyňa podle scénáře Rudolfa Kalčíka. Kdo jej viděl, pamatuje si scénu, kdy je Nowotný dopaden a zabit příslušníky pohraničního sboru SNB. Je nutno poznamenat, že snímek měl na tehdejší dobu obrovský úspěch, dočetla jsem se, že jej vidělo dokonce více jak tři milióny lidí. A zde se objevuje ten rozdíl mezi realitou a skutečností, protože skutečný Kilián Nowotný nebyl nikdy dopaden. Propaganda je zkrátka propaganda, byť v sobě skrývá lež…

Kniha Martina Sichingera je vyprávěna očima dvanáctiletého Tomáše, který přijíždí se svými rodiči na samotu nedaleko Kvildy. Je to Pražák jak poleno, zvyklý na vymoženosti miliónového města, a tak se mu samozřejmě plán rodičů zůstat na Šumavě po nějakou dobu vůbec nezamlouvá. Jeho otec je doslova posedlý šumavskou krajinou a neméně pak postavou Krále Šumavy, a i když se tomu Tomáš brání, jak může, „narážky“ na tuto osobu nachází v této krajině doslova na každém kroku, včetně školy. Společně s kamarádkou Terezou se rozhodnou podniknout cestu do Bavorska, aby zjistili, kde se nachází skutečný hrob Kiliána Nowotného a jak to s ním tehdy opravdu bylo.

Takto by to vypadalo, že půjde o dost zajímavý příběh, který čtenáři prozradí tajemství, na které čeká. Jenže je to samozřejmě trochu složitější. I když se tu objevují ve větší míře texty zaměřené na postavu pašeráka Nowotného, můj celkový dojem spíše vyznívá pro to, že jde o příběh kluka toužícího po dobrodružství a stýskajícího si po „civilizaci“. Nowotný je pro něj v tomto případě ideální postavou. Autor sice zapracoval do knihy velmi pěkně legendu o králi Šumavy a předkládá čtenáři mnoho informací a faktů, ale dospělému čtenářskému publiku podle mě může vadit asi nejvíce to, že je vyprávěna malým chlapcem. Od jeho věkové kategorie se totiž odvíjí samozřejmě i myšlení, takže na mě kniha více působila spíše jako něco na čtení pro teenagery než jako dílo určené starším, kteří se zajímají o fakta. Martin Sichinger tu prolíná dvě linie. Minulost, která se dotýká obyvatel šumavské krajiny, jejich charakteru a samozřejmě vzpomínek na Kiliána Nowotného. Současnost je pak zastoupena především příběhem Tomáše a Terezy, která hodlá vyřešit svůj vztah s otcem, který žije v Německu.

Co je nutné vyzdvihnout, je úžasné ztvárnění krajiny šumavských lesů, opředenou tajemstvím historie a postav lidí, kteří tu žijí od nepaměti. Je evidentní, že autor má k těmto místům vřelý vztah, což se projevilo právě v tomto stylu, který je perfektní, a kniha tím rovněž získává skvělý podtext, jenž může nalákat další čtenáře.

Nemyslím si, že by se autor snažil vehementně „tlačit na pilu“ a vysvětlit do nejmenších detailů to, jaká byla skutečná historie na rozdíl od té, kterou máme dodnes možnost zhlédnout v televizi. Spíše vzal celou věc jako poodkrytí pokličky tajemství, ovšem s tím, že nechává na čtenáři, jak se po přečtení bude na celou legendu o králi Šumavy dívat. Možná by se to dalo nazvat hrou, ale zajímavou, kdy se musí každý jedinec aktivně zapojit, jinak ji nikdy nedohraje. Vůbec oživení této části naší historie je chvályhodné, stejně jako styl, který Martin Sichinger pojal. Vyprávět tento příběh očima těch, „co pamatují“, by možná nebylo ono, nebo lépe řečeno, bylo by to to, co se očekává. Zapojit ale hlavní postavu malého kluka, který byl v této době „ještě na houbách“, je ve své podstatě vlastně originální.

I když se jedná o útlou knížečku, která nedá moc zabrat a „sfouknete“ ji doslova jedním dechem, domnívám se, že jde o kvalitní knihu nejen pro pamětníky. Možná by neškodilo dát ji přečíst i odrostlejším dětem, kteří o Kiliánu Nowotném nikdy neslyšely, zato mají ale své myšlení, kde komunistická propaganda nemá žádné místo. Jenže ta doba existovala, vymazat ji nelze. A aby nedošlo ke splnění ono známého, že se „historie opakuje“, je nutné se učit historii se vším, co přinesla. Kniha Martina Sichingera je takovou malou vzpomínkou na lži, které nás nejen obklopovaly, ale které tu mohou stále někde být a číhat na možnost vylézt ze svého úkrytu.

Především za neotřelé ztvárnění a snahu odkrývat utajenou pravdu dávám knize osm hvězdiček z deseti.

Související knihy

Sichinger, Martin

65. pole, 2011