Jiří Janoušek: Na plovárně s Markem Ebenem

Zvony, které zvednou vítr

Petr Rudolf  Manoušek, zvonař / 2012

Patří k ohroženým druhům, kterým hrozí vyhynutí. Je totiž zvonařem. Možná vás to překvapí, ale v České republice bychom je spočítali na prstech jedné ruky a obávám se, že by to klidně mohla být ruka dělníka z pily. Petr Rudolf Manoušek léčil puklé srdce zvonu Zikmund ze svatovítského chrámu stejně jako desítky dalších a stovky nových zvonů odlil. Je pokračovatelem rodu, který dělá zvony už přes sto let, ale obává se, aby nebyl posledním.

 

Nepřehnal jsem to s počtem zvonařů?

Ne, takhle vyjádřeno to zní děsivě, ale je to pravda.

Když nebudeme počítat Moravu, kolik je vás v Čechách?

V Čechách jsem sám. A to ještě jen právně, protože fyzicky odlévám ty zvony v Holandsku. Moji dílnu zničila povodeň před deseti lety. Sídlo mám však stále tady a považuji se za českého zvonaře.

Vy jste měl dílnu na Zbraslavi.

Ano, bohužel blízko soutoku Berounky s Vltavou.

To je takový problém obnovit zvonařskou dílnu? Vysušit, uklidit?

Vysušit a uklidit je to nejmenší. Tím domem prošla voda do výšky pět metrů, neuchránily se ani věci, které jsme v poslední chvíli tahali do podkroví. Zničené jsou pec, příměsi, nástroje a zejména archiv sádrových odlitků. Mysleli jsme si, že bahno vyklidíme, dům vyčistíme a budeme dál pracovat, ale většina těch věcí je nenávratně pryč. A vůbec největší problém je v tom, že na Zbraslavi není funkční protipovodňová ochrana, z právního hlediska je to území bez ochrany, proto objekt nelze pojistit, proto tam nelze uložit zvony, které jsou vzácné a cenné.

Tatínek byl zvonař; jak moc mu záleželo na tom, abyste to dělal taky?

Asi hodně. Když kupoval dům za Zbraslavi, bylo mu osmapadesát let. Ten dům má velmi pohnutou historii, mimo jiné v něm byla první průmyslová škola s českým vyučovacím jazykem. Byla to krásná barokní stavba, která v péči státu od konce druhé světové války utěšeně pustla, a když ji táta kupoval, sloužila jako skladiště rakví. Pamatuju si, jak jsem jako desetiletý kluk pomáhal vynášet máry, seno, zbytky rakví a pomáhal s budováním dílny. To už bylo atraktivnější, zejména ve škole před spolužačkami –, kdo jiný mohl říct, že má doma tavicí pec nebo jeřáb. Nicméně u desetiletého dítěte neodhadnete, jakou bude chtít dělat profesi. Táta zřejmě věřil, že to jednou převezmu, proto se do toho pouštěl. Budoval už druhou zvonárnu, tu první v Brně mu znárodnili.

Váš rod pochází z Brna, jak jste se ocitli na Zbraslavi?

Děda i táta měli zvonárny v Brně, táta ji musel po osmačtyřicátém roce opustit a podnik, který ji znárodnil, ho přesunul do Prahy, kde dělal ve slévárně. Byla to spíš umělecká slévárna, odlévali tam kde co, včetně těch mohutných bronzových mís, ve kterých hořel věčný oheň na Stalinově pomníku. Táta o zvonařské tradici a dílně nechtěl moc mluvit, měl strach, aby nám to nepřitížilo, všude uváděl, že povoláním je metalurg. Ale hned s prvním náznakem uvolňování poměrů v roce 1967 dal výpověď, šel na volnou nohu a začal budovat na Zbraslavi zvonárnu.

Zvonařství mi připadá jako velmi atraktivní řemeslo. Jak je to v zahraničí? Kolik je třeba zvonařů v Americe?

Amerika nemá funkční zvonárnu. Všechny zvony dováží z Evropy, nejvíce z Holandska, kde je největší zvonárna na světě a tuzemský trh je tam prakticky nasycený, zvon je na každé věži.

Vy jste se podílel na vzniku největšího zvonu světa, který se nachází v Japonsku. Ani tam nemají zvonárnu?

Nemají. Dalo by se říct, že zvonaři pro celý svět jsou v Evropě. Ještě na Zbraslavi jsem odléval zvon kupříkladu pro Jižní Koreu.

Kolik vážil ten největší zvon do Japonska?

Třicet šest tisíc dvě stě padesát kilogramů, jen samotný zvon. Jmenuje se Gotenba. Tři metry osmdesát v průměru, tři metry sedmdesát na výšku. Odlévali jsme ho v Holandsku.

Rozeznívá se srdcem nebo zvnějšku?

Srdcem, které váží jeden a půl tuny. Je to největší výkyvný zvon na světě. Má klasický závěs v ložiskách, houpe se a zvoní se s ním ručně. Pamatuji se na ten zážitek, když jsme to v holandské zvonárně poprvé zkusili. Stojíte pod tělesem, který je velké, jako kdybyste nad sebou měl malý autobus. Musíte vyvinout velkou sílu, abyste s tím kolosem vůbec pohnul. Zvon a srdce v něm se začnou majestátně kývat, vy taháte, až se z vás lije pot, a asi po deseti minutách se ozve první rána.

Ale ten pocit, když to poprvé uslyšíte…

Je to úžasný zážitek. Interval od úvratě do úvratě mezi údery trvá skoro čtyři vteřiny. Když se rozhoupe, jde od zvonu vítr.

Kde je v Japonsku umístěn?

Na ostrově Honšú, visí venku na samostatné konstrukci, je to na kopci, v pozadí je hora Fudžiama. Zvoní s ním mniši, pokud vím pravidelně, každý týden. Je to pro ně rituální záležitost.

Než zvon rozezníte, umíte jeho zvuk odhadnout?

To je přesně spočítáno. Nestačí to odhadovat. U klasických výkyvných tonů se vyžaduje přesnost na jednu šestnáctinu tónu a v té toleranci to musíte odlít.

Nechápu, co se musí přesně spočítat?

Tón zvonu je dán výpočtem zvonového profilu. Zjednodušeně řečeno je to výsledek vašich znalostí a zkušeností s tím, co změny tvaru a rozměru zvonu udělají s jeho zvukem. Protože ve zvonu nezní jeden tón – to, co slyšíte, je už spektrum. U zvonu velikosti Zikmunda na svatovítské katedrále dosahuje rozsah až pěti oktáv. Kromě základního tónu slyšíte spodní oktávu, což je o oktávu níže od základního tónu, také vrchní oktávu, pak mollovou či durovou tercii, kvintu, decimu, duodecimu a tak dále. Všechny tyto tóny mají své místo, a jakmile jeden interval, třeba mollové tercie, není dodržen, je o něco kratší nebo delší, slyšíte disharmonii. Laik vám řekne, že se mu zvuk zvonu nelíbí, muzikant pozná, že má sníženou decimu.

Jak docílíte toho, aby ten tón, který potřebujete, byl dominantní?

Síla stěny zvonu je proměnná, každý z těch tónů zní v jiném místě toho zvonu a rozezněním celého tělesa je třeba vyrovnat intenzitu každého z tónů tak, aby výsledný zvuk byl lahodný. Aby vás mimoděk přiměl se zastavit a zaposlouchat se. To je hlavní smysl zvonu.

Kdybych ty tóny hledal na těle zvonu, tak hluboké tóny budou na jeho spodním obvodu?

Ne úplně dole, nejsilnější je stěna zvonu o něco výš. Na okraji má zvon poměrně ostrou špičku, která se směrem vzhůru zesiluje do věnce. To je místo, kam tluče srdce a kde je ten nejhlubší kmitočet, který zní nejdéle a po úderu se ozývá s největší intenzitou.

To je úplná věda. Kdo vydává atest, že zvon správně zní?

Existují kolaudační předpisy, které stanoví povolené odchylky v těch jednotlivých tónech a stanoví i délku rezonance. V Německu mají komisi, jinde existují znalci, kteří mají oprávnění ke kolaudaci zvonů. Ti vystaví atest a přebírají před zákazníkem odpovědnost.

Říkal jste, že je stanovena délka rezonance. Jak?

Přibližně sekunda na centimetr průměru zvonu. Zvon, který není velký, to znamená, že má průměr třeba devadesát centimetrů a váží kolem čtyř set kilogramů, musí znít v tom základním tónu nejméně devadesát sekund.

Jak dlouho zní Zikmund?

Téměř pět minut.

A ten největší zvon na světě, co je v Japonsku?

Téměř patnáct minut.

Jsou nástroje, které se obehrají a musíte je nahradit, jiné naopak získávají se stářím na kvalitě. Jak je to se zvony?

U dobrého zvonu se s roky rezonance prodlouží. To lze vysvětlit fyzikálně, zřejmě se urovná krystalová mřížka slitiny. Není to jednoznačně prokázáno ani vyvráceno, ale podle dostupných vědomostí je to jediná možnost, jak k tomu může dojít. Měl jsem možnost zkoušet tátovy zvony, které vznikly v meziválečném období, i dědovy zvony, které jsou ještě starší; existují jejich kolaudační  protokoly, kde je délka rezonance uvedena, a je prokazatelné, že po šedesáti, sedmdesáti letech je tato měřitelná hodnota delší. Dobré zvony stářím déle zní.

Rozladí se?

Ne, na rozdíl od mnoha hudebních nástrojů zvon zůstane tak, jak je naladěn z výroby, nikdy se nerozladí.

To nevypadá jako velká obchodní výhoda ani jako příležitost pro marketing?

To je otázka, kterou občas dostávám: proč vyrábíte něco, co vydrží stovky let? Co to je za byznys? Ano, je to špatný byznys. Angličané mají přísloví: satisfied customer, lost customer. Pokud poskytnete zákazníkovi to, co mu může vydržet celý život, nemůžete čekat, že se vrátí.

U zvonku, který máme tady na stole, to vypadá, že srdce je ze stejného materiálu jako samotný zvon.

To bývá u stolních zvonků, u těch velkých to nejde. Srdce, které váží třeba tři sta osdesát tři kilogramy jako u Zikmunda, musí být výkovek z měkkého železa, měkčího, než je zvon. Jakmile je srdce stejně tvrdé, nebo dokonce tvrdší, hrozí, že zvon poškodí. To se stalo klatovskému zvonu Vondrovi. Čtyřtunový zvon na klatovské Černé věži pukl proto, že mu před válkou dali větší, těžší srdce, aby byl dál slyšet.

Jak je to se zárukou na zvony?

Obvyklá záruka je deset let, ale to je jen k tomu, aby se vyloučila skrytá vada, ta se za deset let zvonění nemůže neprojevit. Jinak je to vlastně jedno, jsem ochotný poskytnout záruku na dvacet nebo třicet let. Jednou po mně jistá žena z ministerstva požadovala minimálně stoletou záruku, nejlépe prý tři sta let. Nepochopil jsem, že nežertuje, a řekl: „Dám vám záruku i na pět set let, jen mi řekněte, jak po skončení záruky podepíšeme protokol?“ Urazila se a nemluví se mnou, i když s jejich úřadem mám často co do činění. To je anekdota, ale to, co jsem ji nabízel, má své opodstatnění. Jsou zvony staré mnoho století a jsou zvukově dokonalé.

Co se stalo za ta století? V čem se změnila technologie?

Ta klasická se nezměnila.

Vy tam pořád dáváte kravskou srst?

Dobře jste se připravil. Základem je hlína, která se rozmíchává pivem, do toho se přidává kravská srst, obilné plevy a šamot jako žáruvzdorné příměsi. Tyhle suroviny jsou dodnes nepřekonané. Kupříkladu kravská srst má v té hlíně několik funkcí. Hlína rozmíchaná pivem projde kvašením, získá potřebné vlastnosti, ale obsahuje velký objem vody a při vysychání by praskala. Srst v ní působí jako armatura, pevně drží formu pohromadě, dělá z ní skořepinu. A když v dalším kroku tu hliněnou formu vypálím, srst vyhoří a v hlíně po ní zůstanou kanálky. Hlína tak zůstane pevná, ale prodyšná a plyny, které vzniknou po zalití kovem, mají kudy unikat. Jinak by tu formu roztrhaly. Tohle věděli už před tisíci lety.

Kdyby se tam daly místo kravské srsti třeba psí chlupy, nefungovalo by to?

Fungovalo, mohly se tam dát i vlasy, důležitá je pevnost, ale i čistota. Kravskou srst jsem si opatřoval ve Výzkumném ústavu plemenných býků, kde je vyčesávali v čistém prostředí a bylo to jistější než vlasy od holičů.

Kolik piva spotřebujete?

Tuhle otázku mi často kladou na finančním úřadu, protože uvádím pivo jako spořební materiál, nákladovou položku, a nechtějí tomu věřit. Kolik piva? Na zvon, který váží cca čtyři sta kilo a má průměr devadesát centimetrů, padne kolem dvou set litrů piva.

Jak vlastně vznikne forma pro odlití zvonu?

Je složena ze tří částí. Vytvoříte jádro na vnitřní tvar, postavíte z hlíny model, kterému se říká falešný zvon. Na něj přijde vosková výtvarná výzdoba, písmena, ornamenty. A zabalí se to do poslední vrstvy, které se říká plášť. Po vypálení se formy vysuší, plášť se zdvihne, falešný hliněný zvon se rozřízne, odstraní a přiložením pláště na jádro vznikne dutina, kam se pak nalije kov. To je opět princip používaný tisíc let.

Řekl jste, že klasická technologie se nezměnila. Jsou i jiné?

Jsem jeden z posledních, který pracuje tím tradičním způsobem, na Zbraslavi jsem to až do povodně dělal jenom tak. Moderní zvonárny přešly z ekonomických důvodů na snazší technologie, ty jsou méně pracné a nákladné, ale mají také své nevýhody.

Jsou kostelní zvony, lodní zvony a řada dalších. Mají specifické požadavky na zvuk?

Samozřejmě, musíte vědět, k čemu bude zvon sloužit. Když děláte zvon pro svatební síň, musí přece znít jinak než na hřbitov. Lodní zvon musí mít pronikavý, nepříjemný hlas, proto se do bronzu přidávají určité příměsi, zejména antimon.

Zajímá mě umíráček. Je to specifický typ?

Jen do jisté míry. Obvykle to bývá nejmenší ze zvonů, které jsou na kostelní věži. Hlavně je to dáno způsobem zvonění. Buď se zvoní hrana, což jsou jednotlivé údery, nebo je to takzvané potrhávání, kdy se zvon nakloní, podrží ve výkyvu, poškubnutím třikrát udeří a následuje pauza. To je způsob zvonění, který bohužel upadá v zapomenutí a mizí. A také v akustice je třeba pamatovat, aby takový zvon zněl melancholicky, ne jásavě.

Jak to uděláte, aby zněl melancholicky?

Musí mít mollovou tercii. A všechny alikvotní tóny, které tomu zvuku dávají mollové zabarvení, musí být vytažené, aby víc zněly. To je pravým opakem zvonoher, kde potřebujete rychlou hru, delší zvuk je nežádoucí, a proto musí být alikvotní tóny potlačené.

Vy jste autorem mobilní zvonohry. Co si mám pod tím představit?

Velký nákladní vůz se zabudovanou zvonohrou, dlouhý jedenáct metrů, vysoký čtyři metry a široký dva metry šedesát. Samotná zvonohra zahrnuje padesát sedm zvonů, takže hudební rozsah je v podstatě neomezený. Záleží už jenom na umění toho hráče, který se k nástroji posadí, co bude hrát: může hrát klasiku i populární skladby, může hrát jazz, velmi často se koncertuje i s jinými nástroji, s velkými orchestry, se symfonickým orchestrem. Takhle jsem hrál na oslavě zlaté svatby belgického krále.

To, co jste popsal, vypadá spíš jako kamion.

Rozměrem ne, tonáží přes dvacet tun ano, proto jeho transport působí vrásky úředníkům. Potřebuji výjimky z omezení, která se týkají vjezdů do měst. Koncerty zvonohry se pořádají ve městech, obvykle v historických centrech, potřebuji se dostat právě do těch míst, která jsou kamionům zakázána. U nás to podléhá placení mýtného, i když jinde v Evropě jsem od něj osvobozen, protože koncert zvonohry je kulturní záležitost. Nic nenakládám ani nevykládám, ale to chápou v zahraničí, ne u nás.

Udělat zvonohru je těžší než ulít jednotlivé zvony?

Je to považováno za vrchol zvonařství a je to dáno tím, že pro zvonohry je nutná téměř absolutní přesnost. Když si představíte, že pro klasické výkyvné zvony na věži, pro jejich vzájemnou dobrou souhru stačí přesnost na jednu šestnáctinu tónu, pro zvonohry potřebujeme docílit přesnost na jednu setinu tónu, jinak už se ty zvony neshodnou a dochází k disharmoniím. Proto se to považuje za jakýsi olymp zvonařů.

Znamená to, že jich není moc?

Moje mobilní zvonohra patří k největším na světě. Těch, které mají podobnou velikost a jsou funkční, je asi pět.

Slyšel jste někdy zvon, o kterém jste si řekl, tak tohle je nepřekonatelný zvuk?

Slyšel, ale není pouze jeden. Mezi velmi krásně znějící patří třeba Kryštof v Rychnově nad Kněžnou, má skoro šest tun a je v té zvonici od roku 1602. Před dvěma roky jsem svařoval vimperský zvon z roku 1419 a znovu si uvědomil, že je to jeden z nejnádhernějších zvuků, jaké znám. Od své instalace v roce 1419 se z té zvonice nepohnul, nikdy nebyl poškozen, ukraden ani rekvírován. My jsme ho snímali poprve za bezmála šest set let a k tomu poškození došlo jen proto, že dovolili, aby se tam amatérsky přimontoval hrací stroj. U zvonů téhle krásy a věku mívám zvláštní pocit, jak by se mi v duchu smály a říkaly: to bys rád věděl, jak to tenkrát dělali, viď! Mají pravdu, rád bych to věděl.

 

Knihu Na plovárně s Markem Ebenem  vydalo nakladatelství Práh.

Související knihy

Na plovárně s Markem Ebenem
24 osobností z umění, sportu, vědy a podnikání se zpovídá oblíbenému moderátorovi

Janoušek, Jiří

Práh, 2012