Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 na pražském Žižkově, kde také chodil na základní školu a do několika ročníků gymnázia. Ještě před maturitou však studia zanechal a rozhodl se živit psaním pro Rudé právo a Rovnost, časopisy Sršatec a Reflektor. V téže době se také začal věnovat umělecké tvorbě, spolu s Karlem Teigem, Vladislavem Vančurou a dalšími založil v roce 1920 umělecké sdružení Devětsil a brzy vyšly jeho první, výrazně sociálně zaměřené sbírky Město v slzách (1921) a Samá láska (1923). V roce 1921 Seifert rovněž vstoupil do Komunistické strany Československa.

Ve druhé polovině 20. let se však začal rozcházet jak s ideologií Strany, tak s proletářskou poezií. V jeho tvorbě tak začaly převládat tendence poetismu, které se naplno projevily ve sbírkách Na vlnách TSF (1925) a Slavík zpívá špatně (1926) a částečně i v Jablku z klína (1933). Ve druhé polovině 30. let se však Seifertova pozornost obrátila zpět k politickým tématům a jeho básně v knihách Ruce Venušiny (1936) a Jaro, sbohem (1937) tak reagují především na hrozbu fašismu.

Po vypuknutí 2. světové války Seifert pokračoval v psaní vlastenecky zaměřené poezie, vyzdvihující především krásu rodné země a strach o její osud. Ve sbírkách Zhasněte světla (1938), Vějíř Boženy Němcové (1940), Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944) se proto často objevují motivy spojené s dějinami českého národa nebo motivy domova, básně bývají zasazeny do malebné české krajiny nebo – a to především – do Prahy, která působí zároveň svou krásou i historickým významem.

Ani po skončení války Seifert neopustil téma lásky k rodné vlasti a k minulosti. Jeho první poválečná sbírka Přilba hlíny (1945) reaguje na Pražské povstání a vzdává dík osvoboditelům, v několika dalších dílech, například Maminka (1954) nebo Koncert na ostrově (1965) vzpomíná na své mládí. Významná je také jeho spolupráce s českými malíři, která dala vzniknout sbírkám Šel malíř chudě do světa (1949) a Chlapec a hvězdy (1956).

50. léta byla rovněž obdobím útlaku protirežimních autorů, proti kterému Seifert ostře vystupoval. Ve své bojovné řeči na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956 tyto praktiky kritizoval a po uvolnění politických poměrů v roce 1968 byl proto jmenován předsedou Svazu. V této době se také Seifert výrazně odklonil od vázaného verše a začal psát veršem volným, jak dokládají sbírky Halleyova kometa (1967) a Odlévání zvonů (1967).

Již v roce 1970 byl Svaz československých spisovatelů rozpuštěn pro odmítavý postoj některých svých členů k okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Seifert z počátku 70. let nesměl publikovat a jeho sbírka Morový sloup tak v roce 1973 vyšla pouze samizdatově. Ve druhé polovině 70. let se KSČ snažila Seiferta vzhledem k jeho popularitě využít ke svému prospěchu a ustoupila od zákazu vydávání jeho tvorby, básník však ve svém protikomunistickém vystupování nepolevil, stále režim kritizoval a podepsal Chartu 77. Jeho literární tvorba z přelomu 70. a 80. let má především bilanční charakter, v pamětech Všecky krásy světa (1979) a v poslední sbírce Býti básníkem (1983) se Seifert s láskou a něhou ohlíží za svým životem a nachází jeho smysl v prožívání a rozdávání radosti.

V roce 1984 byl Seifert oceněn Nobelovou cenou za literaturu, tu však vzhledem k básníkovu špatnému zdravotnímu stavu musela převzít jeho dcera Jana. 10. ledna 1986 zemřel a jeho státního pohřbu v Rudolfinu se účastnily tisíce lidí, kteří jej obdivovali jak pro jeho básnické nadání, tak pro neochvějné trvání na svobodě uměleckého vyjádření.

Zdroje: slovnikceskeliteratury.cz, spisovatele.cz

Foto: en.wikipedia.org, autor: neznámý, Wikipedia