Úvod

Uplynulo již deset let od chvíle, kdy se započalo se shromažďováním stu­dií pro první svazek publikační řady Bolševismus, komunismus a radikální socia­lismus v Československu. Její duchovní otec profesor Zdeněk Kárník měl řadu dobrých důvodů, aby se tehdy ve svém projektu nezavazoval k vytvoření velké monografi e k dějinám KSČ. I když již tehdy uběhlo více než deset let od pádu diktatury komunistické strany v Československu, ve výsled­cích práce historické vědy se to neprojevilo v takové míře, aby bylo mož­né hned a bez dalšího přistoupit k takovému – z hlediska materiálového i hodnotového – náročnému dílu. Jistěže 90. léta dala vzniknout řadě kvalitních dílčích studií, ať již k období meziválečnému či poválečnému, nebo k době nacistické okupace českých zemí a existence satelitního slovenského státu. Jejich výčet však nebyl natolik široký a reprezenta­tivní, aby vytvořil solidní oporu pro syntetické dílo, zatímco historické studie z předlistopadového období bylo možné využít jen v omezené míře. Dlouhý časový odstup se dnes ukazuje být výhodou ještě v dalším ohledu. Od roku 1989 již uplynula dostatečně dlouhá doba k tomu, aby historikové ve svých pracích snadněji čelili tlakům požadujícím, aby je­jich výzkum byl především morálním vypořádáním se s minulostí či aby jimi delegitimizovali komunistické hnutí. Jakkoli by takové požadavky mohly přispět ke stabilizaci polistopadového politického řádu, stěží nám usnadňují porozumění krátkému 20. století. Historiografi e jako humanitní věda, pokud nemá ztratit své vědecké nároky, musí usilovat právě o takové porozumění (porozumět neznamená nutně také omluvit), a nikoli prvoplánově soudit minulost podle aktuálních potřeb. Věříme, že k tomuto cíli svým dílem přispívá i tato publikační řada.

Uvedený vědecký nárok historiografi e rozhodně neznamená rezig­naci na rozdílnost interpretačních úhlů pohledu. Lze s jistým zjedno­dušením konstatovat, že i díky rostoucímu kontaktu domácí historické obce se zahraničím a tamními výzkumy se také zde vyprofi lovalo několik konkurenčních perspektiv, které v plodné diskusi vedle sebe dlouhodobě koexistují. První přístup, v soudobé české i slovenské historiografi i patrně stále ještě nejsilněji zastoupený, představuje paradigma totalita-rismu, založené na konfrontaci liberálních režimů založených na fungo­vání pluralismu a svobodné občanské společnosti a totalitárních režimů představujících jejich dualisticky pojímaný opak. Druhý přístup vychází z klasické teorie modernizace a nahlíží na liberálně demokratické, fa­šistické a komunistické režimy jako na potenciality restrukturalizace společenského systému v konfrontaci s krizí modernizačního procesu, která gradovala v meziválečném období. Oproti teorii totalitarismu, tato perspektiva naopak akcentuje podobnosti, tedy to, co mají všechny tyto režimy navzdory mnoha rozdílům společné. Třetí přístup představují rozličné revizionistické proudy. Jejich společným jmenovatelem je roz­hodnutí obrátit badatelskou pozornost od obecných systémově-struk-turních aspektů k sociální praxi konkrétních aktérů a jejich každoden­ním interakcím. Oproti prvním dvěma „strukturálním“ paradigmatům vycházejí revizionisté z koncepce, podle níž jsou společenské struktury prostředkem i výsledkem interakcí aktérů, a nikoli výhradně apriorní, jednosměrně působící determinantou jejich jednání. Každý z těchto přístupů má své výhody i rizika, a patrně také proto vedle sebe dlouho­době koexistují, aniž by některý z nich eliminoval ostatní. Dá-li si někdo práci a probere jen tuto řadu existujících sedmi svazků, snadno nahlédne diference interpretačních postupů ve vztahu k pramenům u jednotlivých historiků.

Čtenář se nemusí ztotožňovat s klasickou metaforou o „katedrále vě-dění“, kdy v základech stojí důkladné edice a nad nimi bezpočet dílčích analytických studií, které nakonec završí chrámová klenba syntézy, aby však zároveň neakceptoval fakt, že bez důkladných přípravných prací není možné pustit se do obecné historické monografi e o vývoji komunis­tického hnutí v Československu. Proto Zdeněk Kárník zvolil pro počátek cestu snad méně ambiciózní a méně odvážnou s cílem, aby byl vytvořen nejprve dostatečný soubor materiálových studií, o které by se výsledná velká monografi e mohla opřít. Klíčovou, avšak nikoli výhradní platfor­mou pro uskutečnění této snahy se stala právě tato publikační řada, jejíž první svazek spatřil světlo světa v roce 2003.

Díky zájmu mnoha odborníků všech generací z České republiky i ze Slovenska a také přízni domácích grantových agentur (nejprve Gran­tové agentury Akademie věd ČR, která podpořila projekt „Dějiny KSČ a radikálního socialismu“ vedený prof. Zdeňkem Kárníkem, a od roku 2008 Grantové agentury České republiky pro současný projekt „Komu­nistická strana Československa a bolševismus“, jehož hlavním řešitelem je prof. Jiří Kocian) jsme dnes dospěli již k sedmému svazku této řady. Nutno poznamenat, že za těmito projekty zůstává i nemalá práce pro šir­ší veřejnost neviditelná, přístupná v podstatě jen úzkému kruhu „zasvě-cených“. Je s nimi spojena totiž také řada evidenčních úkolů (např. sou­pisy diplomových prací k tématu nebo reprezentativní bibliografi e knih a článků) a rovněž řada studií a materiálových edic v interním věstníku obou grantů, jenž byl distribuován pouze vědeckým institucím a bada­telům. Abychom nyní i širší veřejnosti (odborné i laické) tyto materiály alespoň částečně zpřístupnili, rozhodli jsme se věstníky – nyní nazývané Zpravodaje – publikovat v elektronické podobě na webových stránkách projektu (www.dejinyksc.usd.cas.cz); touto formou chceme v nejbližší době zpřístupnit i věstníky projektu vedeného prof. Kárníkem.

Do této chvíle se podařilo v publikační řadě Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu vydat na pět desítek studií k rozličným tématům, jejichž společným jmenovatelem zůstávalo socialistické hnutí v tom nejširším smyslu slova. S postupujícím časem je zřetelný také jistý vývojový trend publikovaných studií, odvíjející se od prací věno­vaných partikulárním tématům k textům obecnějším, zasahujícím širší otázky a delší časové periody. Tento svazek se koncentruje na období po roce1938 a v porovnání s předchozími neobsahuje (kromě dílčích tematických přesahů) příspěvky zaměřené explicitně na dobu meziváleč­nou. Souvisí to hlavně s rostoucím zájmem (zvláště mladších) badatelů o období po roce 1948, zatímco první republika postupně ztrácí své výsostné místo, jakému se těšila v 90. letech a na počátku nového tisí­ciletí. Zdůraznění témat vztahujících se k pozdějším obdobím vyplývá i z potřeby alespoň rámcového postižení doslovných „bílých míst“ pro léta 1948–1989, kterých je s ohledem na tehdejší politické okolnosti nepo­měrně více než pro období první republiky. Dalším (nikoli nežádoucím) specifi kem sedmého svazku této publikační řady je i neobvykle vysoké autorské zastoupení slovenských historiků, kteří svými pohledy nemálo obohacují zažité „české“ nahlížení fungování komunistického systému.

Dalším obecným fenoménem soudobých historických výzkumů je rostoucí mezioborová perspektiva, která nezůstává omezena jen na pou­hé programové deklarace o potřebě interdisciplinarity sociálních věd, což dokládají i některé zde uveřejněné příspěvky. Neméně žádoucí je rovněž komparativní úhel pohledu, jenž efektivně zasazuje vnitřní čes­koslovenské dění do širších souvislostí.

Právě na interdisciplinaritu se snažili klást důraz i autoři předkládané publikace, která je tematicky rozdělena do dvou částí. První, vztahující se k období existence komunistického režimu v Československu, obsahuje studie tří mladých autorů. V první z nich přistoupil Jakub Charvát k fenoménu voleb v komunistickém Československu prostřednictvím po-litologické analýzy s použitím široce koncipovaného srovnání s dalšími zeměmi sovětského bloku. Zvláštní pozornosti se u tohoto autora z po­chopitelných důvodů těší první poválečné volby, jež vykazovaly jistý (byť omezený) pluralismus. S využitím teoretické literatury ukazuje odlišnou logiku fungování voleb v komunistických diktaturách, kde volby neměly primárně funkci výběru politických elit, jak jsme tomu zvyklí z liberálně demokratických režimů, nýbrž sloužily k demonstraci masového souhla­su společnosti s politickým programem a vládní politikou těchto režimů.

Denisa Nečasová se zaměřila na genderovou problematiku prvních dvou desetiletí následujících po roce 1948 prostřednictvím rozboru čin­nosti výborů žen při místních národních výborech zakládaných od roku 1952. Rozbor dochovaných pramenů vede autorku ke skeptickému zá­věru. Obraz výborů žen neukazuje ani horečné budování socialismu, ani naopak aktivní či pasivní rezistenci vůči shora ordinovaným směrnicím, nýbrž jen laxnost, zřetelnou pasivitu a nezájem. Oproti proklamacím ideologických dokumentů z jejího výzkumu rovněž vyplývá zřejmý ne­zájem ÚV KSČ o nároky ústředního Výboru československých žen, stej­ně jako představitelů místních národních výborů o výbory žen v jejich lokalitách.

Martin Štefek se soustředil na období pozdní normalizace v druhé polovině 80. let. Domácí poměry výmluvně dokreslil popisem způsobů, jakými byly refl ektovány reformní procesy v sesterských komunistických stranách v Polsku a Maďarsku. Soustředil se přitom na dění v nejvyšších grémiích strany, což mu umožnilo důkladné studium především archiv­ních dokumentů ÚV KSČ. Za vyvrcholení procesu přestavby v Českoslo­vensku označil nový stranický program z podzimu 1989, který považuje za maximum, jež bylo tehdejší vedení strany ochotno připustit. Zároveň upozorňuje na značnou vnitřní dynamiku vnitrostranických diskusí, které částečně relativizují zažitý obraz normalizace (včetně její pozdní fáze) jako „období bezčasí“ či „politické nehybnosti“.

Druhý,„slovenský“ blok publikace přináší nejprve příspěvek mladé­ho slovenského historika Marka Syrného analyzující formy organizace komunistické strany na Slovensku v letech 1939–1943, čímž tematicky navázal na svou předchozí studii o vývoji slovenského komunistického hnutí za války, uveřejněnou v šestém svazku této publikační řady. I když autor přiznává, že dochované dokumenty jsou jen rámcové – stěží bylo možné u ilegální organizace vést centrální registry členstva – kvalifi ko­vaně odhaduje, že počet organizovaných příslušníků v tomto období nepřesáhl dva a půl tisíce osob. Zároveň výmluvně ukazuje rozličné podoby organizace a forem práce v podmínkách ilegality, kdy v někte­rých obdobích KSS čelila bezmála naprostému rozpadu své organizační struktury. Autor se koncentruje zvláště na postižení personálního vývoje ústředního vedení strany a v nemalé míře i v regionálních centrech. Nemenší pozornost věnuje také zásahům tajné policie (ÚŠB), včetně nejednou úspěšného nasazování agentů-konfi dentů i do vysokých pozic ilegální stranické struktury.

Jan Pešek se soustředil na postižení fungování KSS v období tře­tí republiky. Široce koncipovaná studie obsahuje reprezentativní úda­je o vývoji členské základny, složení vedení i jeho interakcích a strate­giích prosazování specifi cky slovenských požadavků vůči pražskému centru. Miroslav Londák se zaměřil na rozbor ekonomických reforem v50. a60. letech (tzv. Rozsypalovu a posléze Šikovu reformu) se zvlášt­ním zřetelem k participaci KSS na jejich přípravách. Analýza pramenů jej dovedla ke kritickému hodnocení těchto snah. Vedle pozitivních dopadů zdůrazňuje i důsledky negativní, které podle jeho názoru byly v případě Slovenska závažnější než v českých zemích, což bylo mimo jiné i proto, že ve vnitrostranických diskusích nebyly dostatečně brány v po­taz názory slovenských národohospodářských odborníků. Nezdařené reformní pokusy hospodářské praxe pak autor klade do přímé souvislosti s rostoucí nespokojeností na Slovensku v 60. letech vedoucí v roce 1968 k vyhraněnému požadavku změny státoprávního uspořádání (realizace symetrické federace).

Období 60. let se ve své studii také věnuje slovenský historik Stani­slav Sikora, který rozpracoval konfl iktní linie vznikající v tomto období mezi Antonínem Novotným a KSS. Značnou roli v tomto směru přikládá ideologickým faktorům a specifi ckým osobním zkušenostem prvního tajemníka ÚV KSČ. Spory začaly narůstat obzvláště od roku 1963 nejen v souvislosti s postupným společenským uvolňováním, nýbrž přede­vším v důsledku odhodlanějšího postupu KSS ve věcech státoprávních i sociálně-ekonomických, jež zaštiťoval její tehdejší nový šéf Alexander Dubček. V závěrečné studii se Norbert Kmeť zaměřil na fungování KSS v normalizačním období. Soustředil se hlavně na vývoj členské základny a jejího třídního složení. Navzdory trvalému úsilí strany o zachování svého dělnického charakteru autor naopak potvrdil vyšší procentní za­stoupení inteligence. Dalším problémem, s nímž strana ve sledovaném období zápasila, byla značná pasivita členstva, jíž se vedení snažilo brá­nit nejrůznějšími prostředky (od rétorické kritiky formalismu až po zru­šení členství) – ovšem s minimálním efektem.