Kokrhací hodiny vycházejí nyní podruhé po neuvěřitelných 47 letech (první vydání je z roku 1965). Aktuálně je doprovodila novými ilustracemi Vaše dcera, Hana Pavlátová. Liší se od původního vydání i text?

Můj přítel Miroslav Klomínek, který ilustroval první vydání knížky, bohužel už před lety zemřel. Protože jsem připsal několik nových povídek, bylo třeba doplnit obrázky a v tom případě mi připadalo lepší, aby všechny ilustrace byly od jednoho autora.

Příběhy ani po téměř půl století neztratily nic na vtipnosti a svěžesti a nepochybujeme, že zaujmou i současné děti. Zavzpomínejte prosím, jak vypadal typický dětský čtenář v době Vašeho dětství a dospívání?

Typického čtenáře v době vlastního dětství si neodvažuji charakterizovat. Samozřejmě neznal televizi, o internetu nemluvě. Kniha byla v podstatě jedinou možností, jak se děti mohly setkat s příběhem.

 V současnosti se vede nejen v Česku velká diskuse o dětském čtenářství. Učitelé a rodiče často mluví o nezájmu dětí o čtení, knihovny jsou však s dětskou návštěvností spokojeny. (Např. podle statistiky Městské knihovny v Praze je zde registrováno přes 222 tisíc čtenářů, z toho 37 tisíc představují nejmenší čtenáři do patnácti let.) Právě knihovny jsou velmi aktivní ve vymýšlení různých projektů na podporu dětského čtenářství. Jak byste posiloval vztah dětí ke čtení Vy?

Je jistě důležité, když děti vidí, že jejich rodiče také čtou. Pokud součástí domova není knihovna, je to velmi závažný nedostatek, který může záporně ovlivnit kulturnost dětí. Dcera i syn dostávali jako dárky k Vánocům i k narozeninám knížky, syn byl dokonce v dětství velmi vášnivý čtenář.

 Jste pro zadávání povinné četby ve škole? A co povinné vedení čtenářských deníků?

Povinná četba je jistě spolehlivá cesta jak zošklivit mladým lidem některé tituly. Mnohé z těchto titulů by „postižení“ byli s to přijmout a pochopit až v daleko dospělejším věku. Ale chápu, že pro výuku je třeba, aby studenti některé knihy aspoň prolistovali. Čtenářský deník je jistě užitečný pomocník paměti, měl by však také vést studenty, aby se nad knihou zamýšleli, aby formulovali svůj názor. To platí ovšem pouze tehdy, pokud studenti opravdu zaznamenávají své myšlenky a své názory (nikoli vyčtené z učebnic anebo jiných tištěných pomůcek).

Další diskuse se vede o tom, co děti čtou. Knihovny i knihkupci uvádějí největší zájem dětí o sci-fi, fantasy a hororové příběhy. Co s tím? Je to jen aktuální módní vlna, která zase opadne? Nebo by měli zasáhnout rodiče, učitelé…?

V době mého dětství se hodně četly verneovky, také foglarovky, zvláště Hoši od Bobří řeky. Tyhle knihy splňovaly všechno, co zmiňujete. Mladí čtenáři chtějí zajímavý, napínavý příběh a hrdinu, který jim imponuje. Ale četly se i náročnější tituly třeba od Ericha Kästnera nebo bratří Čapků. Nejsem zastáncem jakéhokoliv zakazování, spíš je třeba, aby se rodiče snažili pochopit zájmy svých dětí a podle toho jim pomáhali volit tituly, které by je zaujaly. O totéž by se měli snažit i knihovníci.

 Někteří autoři jsou už dokonce pobouřeni mírou násilí a strachu, které obsahují dětské knihy. Například v současnosti nejlépe prodávaný americký autor dětských knih G. P. Taylor prohlásil, že dnešní dětské knihy dosahují hrozivosti, která by mohla poškodit psychiku příliš malých dětí. Řešení vidí v rozdělení knih podobným způsobem, jako se už dávno dělí filmy, tedy podle věku dětí, pro které jsou určeny. „Jsme přece zodpovědní za zdravý psychický vývoj našich dětí. A stupňovat šokující principy v dětské literatuře mi začalo připadat opravdu zvrácené.“ (Literárky.cz, 10. 7. 2012) Co vy na takový návrh?

V literatuře pro děti stejně jako v literatuře určené dospělým bude vždy převládat brak. Bývá nenáročnější, líbivější, a tedy prodejnější. Jsem proti jakýmkoliv zákazům, či příkazům, které by omezovaly svobodu literatury. Jediným legitimním způsobem zápasu s brakem je podpora hodnotné literatury. Tady se ovšem dostáváme k jednomu složitému problému. Kdo určí hranice mezi hodnotou a brakem? Jsou mayovky brak? Nebo Poslední Mohykán J. F. Coopera? (Já jsem Coopera jako kluk miloval a nemyslím si, že by poškodil můj vkus anebo vnímání literární hodnoty.) Nicméně pokud se násilí v knize objevuje jen proto, aby tekla krev a budila se hrůza, je to příznakem scestného nazírání na život, a pokud by děti takový brak četly, jistě bych s nimi o knize hovořil.

Možná mohou svým způsobem pomoci i sami spisovatelé. Světoznámá novozélandská spisovatelka knih pro děti a mládež Margaret Mahyová se věnovala nejen psaní knih, ale i obsáhlé korespondenci s mladými fanoušky. Vaší doménou jsou sice knihy pro dospělé, ale přesto: myslíte, že je to cesta? Je to vůbec pro spisovatele únosné? Máte případně Vy s pravidelnou komunikací se čtenáři nějakou zkušenost?

Se čtenáři pravidelnou komunikaci nevedu. Mám několik čtenářů, kteří se mi občas ozvou, a je samozřejmé, že jim odpovím.

 Ještě krátké zastavení u spisovatelů-otců. Sára Vieweghová, dcera spisovatele Michala Viewegha, uvedla: „Taťka je hodný, ale jediný problém je, že když je někdo spisovatel, tak je celý půlden zalezlý v pracovně, takže ho vidím jenom na oběd a na večeři.“ (Deník.cz, 30. 7. 2012) Bylo to u Vás podobné?

Většina dětí nevidí své otce ani při obědě. Spisovatelství je prostě zaměstnání a děti se musí smířit s tím, že tatínek (případně maminka) sice sedí doma, ale pracují jako každý jiný tatínek nebo maminka.

Autor: Jitka Pourová

Foto: Wikipedia