1. Rozpojené osudy se znovu spojují

Už tolikrát jsem si představovala, jaké to bude, až se setkám se svou biologickou matkou. Žije? Nežije? Stihnu to ještě? Nebo to bude setkání až na druhém břehu? Najednou do sebe všechno zapadá. Dostávám informaci, že na matrice musí být jméno mé biologické mámy. Kopie matričního listu uschovaná v deskách. S tajemnou bázní nahlížím v tramvaji do papírů. Je tam. Polské jméno. Věděla jsem, že byla Polka. Neumím polsky, neumím vlastně ani vyslovit jméno své mámy. Jméno babičky ani dědy. Adresa trvalého bydliště v Polsku. Profesní obor. Datum narození. Rychle počítám. O rok mladší než moje náhradní máma. Padesát devět let. To by snad ještě mohla žít. V nitru slyším svou srdeční modlitbu.
Pan jest Mocą swojego Ludu,
Pieśnią moją jest Pan.
Moja tarcza i moja Moc,
On jest mym Bogiem, nie jestem sam,
w Nim moja siła-nie jestem sam!
Na netu nic. Polské město je někde až nad Tatrami. Manžel obvolává kamarády a za pomoci jejich známostí dostává první informace o mé matce. Stačí mi sdělení, že máma žije, a rozbuší se mi srdce. Za pár dní, i přes utajení informací o cizincích, víme adresu. Nejradši
bych jela hned. Tak jsem si to vždycky představovala. S kamerou na rameni. Filmový střih, zazvonění a první pohled z očí do očí. Sousedka, která už pomohla uskutečnit několika lidem
setkání s biologickými rodiči, mi říká, že až najdu odvahu, napíše jí dopis a zprostředkuje nám setkání. Směju se. Jakou odvahu? Vždyť se s ní chci sejít už dávno. Na facebooku nacházím nevlastní sestru. Její druhá dcera. O pět let mladší než já. Možná jediná dcera,
pokud o mně nikdo neví. Dělá se mi špatně od žaludku. Čtu v jejích informacích: Přející, veselá… V hlavě mi buší ošklivá věta: Taky bych byla, kdyby mě vlastní matka houpala na klíně. Je mi to líto, mám vztek… Jak to, že ji si nechala? Když jsem myslela jenom na hledání matky, bylo všechno OK. Otec měl být jen případný bonus. Jsem úplně v šoku. Bezmyšlenkovitě klikám na její profil, na její fotku… Je úplně jiný typ. Je jiná. Mě nepřijmou. Máma mě nepřijme. Další máma (a znovu ta první), která mě nepřijme. V očích mě řežou slzy. Nepouštím je. Nebo jen trochu. Od narození nepláču (lépe řečeno od týdne, kdy jsem se dostala do kojeňáku a za čtrnáct dní do rodiny). Příkladné, hodné dítě. Zmrazené. Mám slzy pod kontrolou. Pláčou moji synové. Atopický ekzém jsou prý nevyplakané slzy. Šílené.
Na profilu sestry hledám fotku mámy. Nenacházím, dál jen tak klikám a pořád klikám… musím se zastavit. Mám strach z nepřijetí. Hledám rozdíly, nehledám shody. Jo, má možná stejné oči. Nabalují se další lidi. Z jiné fotky kouká malá holka. Moje neteř, manžel mé
polorodé sestry. Volám manželovi. „Našla jsem její další dceru. Mám sestru, chápeš to?! Má tam na sebe mobil.“ Manžel mi sděluje, že už to našel taky. Říká: „Nic nedělej, nevolej…
předej to všechno Pavlíně, ta je profesionálka, ošetří celou situaci.“ Jasně, jasně, nebudu nic dělat. Volám kamarádce, která bydlí ve stejném městě. „Jo, tak to ti můžu popsat, jak bude vypadat.“ Jéééžíííš, teď je mi ještě hůř. Jsem někdo jiný, jsem jiný typ. Jsem nepřijatá.
Oni jsou rodina. Nová rodina. Možná mámu nepřijmu já. Bože, děj se vůle tvá.

Knihu Cesta k mým matkám vydalo nakladatelství Jota.

Související knihy

Holá, Edith

Jota, 2012