Čepení a svatební noc:

Po provedeném čepení se svatební hodnostáři společně s ženichem a s nevěstou odebrali do míst, kde měla proběhnout jejich první manželská noc. Jednalo se o tzv. ukládání do svatebního lože. U východních Slovanů bývalo svatební lože připravováno v komoře, nebo na příhodném místě ve stodole, na sýpce či v maštali. Dnes bychom se asi výběru takového místa dosti podivili, jenže nesmíme zapomínat, že lidé, žijící na venkově byli s takovým prostředím velmi úzce spjati a často ani žádné jiné neznali. Kolem svatebního lože se konaly nejrůznější magické obřady, které měly zajistit novomanželům plodnost. Svatební lože se obcházelo, zaříkávalo, pod polštář se kladly nejrůznější předměty jako peníze, rozmarýn. Někde se do postele pokládalo dítě. Družice oblékly nevěstu do nové bílé košile, podobnou košili obdržel i ženich (nahé tělo nesměli vidět ani manželé). Svatební košile mívala vpředu prostřižený otvor, který se pak po úspěšně provedené defloraci veřejně kontroloval. Ale ještě předtím prohlédly nevěstu i nejbližší místa u postele pověřené ženy, zda tam někde nemá připravenu lahvičku s holubičí krví, jež měla nevěstu, která ještě před svatbou ztratila panenství, zachránit před veřejnou potupou. Běda, když se takový předmět našel. V předcházejících staletích se zejména u východních Slovanů velmi důrazně dbalo na zachování panenství před vstupem do manželství. Někde se nevěsta přípravě na svatební noc bránila, často škrábala, svatební košili odmítala, schovávala ji, a když se konečně podařilo ji obléci, tak ji ze sebe strhávala, takže občas muselo být použito i přiměřeného násilí, aby mohla být ke svatební noci připravena. Když se vše konečně podařilo, proběhl první akt podrobení se muži – nevěsta musela ženichovi vyzout boty. Přítomní svatební účastníci se pak vzdálili, u některých svateb však výjimečně zůstávali, aby přihlíželi prvnímu koitu a mohli podat svědectví. Pokud ženich vykonal defloraci během první půlhodiny, byl považován za velmi schopného muže (např. v Bělorusku chodili kontrolovat novomanžele každou půlhodinu). Když se deflorace ženichovi v průběhu noci nepodařila, byl takový zvyk u východních Slovanů, že ji dokončil buď starší družba, což býval většinou bratr ženicha, nebo bojar. V Bulharsku zase v případě neschopnosti manžela dokončila defloraci zkušená stará žena. Někde se pohlavní styk mohl uskutečnit až druhý den (Černá Hora), nevěsta první noc musela spát vedle tchýně. Pokud vše u novomanželů proběhlo tak, jak mělo, dal ženich výstřelem z pušky nebo jiným hlučným způsobem, např. rozbitím džbánu o zeď, najevo, že pohlavní akt byl dovršen.
Nevěsta si vysvlékla košili a zavěsila ji na viditelném místě, aby si každý mohl prohlédnout stopy po ztrátě panenství. Jinde zase ráno přicházela matka ženicha ustlat svatební lože, aby zjistila, zda byla její snacha panna. Jako důkaz nevěstiny nevinnosti se svatební košile nebo prostěradlo zavěšovalo na žerď a veřejně vystavovalo, jinde se nosilo v průvodu jako prapor (Ukrajina 17.stol.). Za nosičem většinou šli hudebníci a vše se oslavovalo radostným zpěvem. Pokud se však projevilo, že nevěsta nebyla poctivá, byla s ostudou posazena na osla a poslána zpět k rodičům, někde se dokonce ženich mohl ihned oženit s jinou. Když např. v Saratovské gubernii zjistili, že nevěsta nebyla panna, přivedli ji do místnosti a ženich ji směl před všemi zbít. Na Ukrajině byla svatba přerušena, muži rozbíjeli poháry nebo džbány a zpívaly se posměšné písně. Když někdo z účastníků měl na sobě nějakou součást oděvu červené barvy (stužku, opasek), strhl ji dolů a všichni dávali najevo smutek. Na Slovensku se nepoctivost nevěsty vyjadřovala tak, že se rodičům nevěsty poslala láhev obalená peřím společně s hlavou slepice a s pařáty.
  Porovnejme si některé zvyky se zvyky dodržované tradičně u jiných národů. U kočovných kmenů byla žena vždy vychovávána k naprosté poslušnosti a k absolutní podřízenosti muži. Byla dodržována přísná zdrženlivost, veřejně se neprojevovaly žádné citové vztahy, žena nesměla na svého muže v přítomnosti jiných promluvit, ani bez jeho souhlasu usednout. Také na Kavkaze bylo zvykem nedávat najevo nějaké citové projevy k ženám, nesměly být dokonce ani oslovovány jménem. Proč tomu tak bylo, bychom mohli snad odvozovat od silně zakořeněných tradic patriarchální společnosti a skutečné tvrdosti života. V naší současné civilizované společnosti se takové zacházení s ženami zdá být zavrženíhodné. Ale víme, že i v současnosti existují země, kde je žena stále v naprostém područí muže, nemá téměř žádná práva, pouze povinnosti, a často bývá velmi krutě trestána i za malé přestupky. Jak u takových národů probíhají svatební obřady, kdy je žena stále ještě předmětem obchodu, je zcela zjevné. Zacházení se ženami v některých zemích s dosud patriarchální společností, kde bývá silně zakořeněna i polygamie, a kde ze zvyku trvají na dodržování drastických tradičních úkonů, jakou je např. ženská obřízka vykonávaná u malých nebo dospívajících děvčat, logicky vzbuzuje přirozený lidský odpor. Mladé ženy jsou i v této civilizované době silně mrzačeny na základě pradávné, nám dosud nepochopitelné a scestné tradice. Za nejhorší ze všech je považována tzv. „faraonská“ obřízka, kdy je dívkám ze zevních rodidel odstraněno úplně vše (vnitřní i vnější stydké pysky a klitoris). Pak vykonavatelka nařízne nešťastnici kůži v tříslech, kterou překryje ránu a nakonec zašije. Ponechá jen nepatrný otvor pro odtok menstruační krve a moči. Takto zmrzačená žena za celý svůj život nemůže nikdy poznat rozkoš, jen její pravý opak. Při sexuálním styku nebo při porodu pak u ní dochází k neustálému natrhávání kůže a k jejímu opětnému zašívání, což s sebou přináší časté infekce a jiné nepředstavitelné a velmi bolestivé zdravotní komplikace. V roce 2005 šokovala celý svět publikace vydaná v Paříži – Khady Zmrzačená, pojednávající o utrpení a odvaze vzepřít se osudu (u nás vyšla v roce 2007). Khady, narozená v roce 1959 v Senegalu a pocházející z etnického kmene Soninků, zde autenticky popisuje nejen obřízku, která byla provedena u ní v sedmi letech, ale také svatbu s mužem – bratrancem, který byl o dvacet let starší a žil v té době v Paříži. V době svatby bylo Khady 14 let a o tom, že bude za něj provdána, se dozvěděla po jednom návratu ze školy, kdy už v mešitě proběhl zvykový sňatek bez účasti nevěsty. Dozvěděla se o něm tak, že přiběhlo nějaké děvče a bouchlo jí pěstí do hlavy. Tak se u Soninků oznamovala nevěstě svatba. Její relativně šťastné dětství skončilo už po obřízce v sedmi letech. Když musela pod násilím podstoupit hrůzu obřízky, konané u dítěte bez jakéhokoliv znecitlivění (obřízku někde dělají i u tříměsíčních děvčátek), kdy omdlévala bolestí a hrůzou, která se jí zapsala natrvalo do psychiky, netušila, jak nepředstavitelně hrozná a bolestná bude její svatební noc. Musela si sama vyholit veškeré ochlupení, aby první styk manželovi co nejvíce usnadnila. Před uvedením do ložnice ji ženy odvedly na dvůr, kde byla posazena na obrácenou velkou nádobu. Ve vedlejším vědru byla připravena voda plná bylin, provoněná parfémem a kadidlem. Nevěsta byla svlečena téměř donaha a omývána tou voňavou vodou. Za zpěvu přítomných žen, které jí polily hlavu a navlékly do nové bílé tuniky. Takto připravenou odvedly nevěstu do ložnice. Na hlavě měla neprůsvitný závoj, který nesměla sejmout, takže svého nastávajícího manžela ani neviděla, v podstatě ho vůbec neznala. Podle tradice totiž nevěsta nesmí odložit závoj a po celý týden nesmí opustit ani ložnici. Nakonec stejně k prvnímu pohlavnímu aktu došlo za úplné tmy. Když přítomnost muže spíše vycítila, než ho uviděla, rozklepala se strachy. To, co následovalo, popisuje už jen jako šílenou bolest, ošklivost a s ní přicházející nenávist vůči muži. Nesměla se bránit. Manžel pak za ní přicházel každou noc, která probíhala se stejnou odpudivostí a bez jakéhokoliv rozhovoru. Po týdnu rodina zabila skopce a připravila slavnostní hostinu. Tehdy novomanželka obdržela tkanou tuniku a musela předstoupit před manžela. Pak mu stiskla ruku a poklekla před ním, což znamenalo, že se mu plně poddává. Svatba tak byla dokonána. Každou následující noc prožívala stejná utrpení. Dávala se muži bez jakéhokoliv příjemného tělesného i citového prožitku. Sama o tom ve své knize píše: …„Jedinou šancí pro obřezanou ženu, má-li být vysvobozena z toho fyzického a duševního zákazu (zažít rozkoš pozn.aut.), je potkat muže pozorného, trpělivého a hlavně skutečně zamilovaného, ani pak však nedosáhne orgasmu, je zbytečné si dělat iluze.“… Khady nakonec žila vedle svého muže v Paříži, kde pracoval, ale šťastná nikdy nebyla. Z tohoto vztahu se jí narodilo celkem pět dětí, a každý porod pro ni znamenal, díky obřízce, jen další stupeň utrpení. Rodila každý rok. Chtěla se dalším těhotenstvím vyhnout, a tak začala užívat antikoncepční pilulky. Když jí na to manžel přišel, strašně jí zbil. Jejich vztah, který nakonec neměl nikdy ani žádné přátelské rysy se rozpadl, a to nejen pro odpor ženy vůči vnucenému manželovi, ale zejména pro jeho kruté zacházení s ní. Tady tradice sehrály tu nejhorší roli v životě ženy. Khady svůj boj proti silně zakořeněným předsudkům ve své zemi ještě nevyhrála, ale přesto je vítězkou. Dnes pracuje jako tlumočnice v jednom přistěhovaleckém centru a zároveň je činná pro UNICEF, jezdí na valná shromáždění OSN, která jsou věnovaná právům žen a zapojila se do boje proti ženské obřízce.
Tak drastické zacházení s ženami znala v Evropě snad jen doba tmářského středověku, a to ještě jen jako trest, nikoliv jako součást tradic. Např. za prokázané smilstvo (souložila neprovdaná) nebo cizoložství, bývala ženě z přirození odříznuta labia, která pak byla přibita na dveře jejího domu pro potupu a na výstrahu ostatním. Nikdy se však tyto šílené trestající praktiky nestaly zcela běžnými. Veškeré nepříjemné aktivity provozované u iniciačních, předsvatebních i svatebních obřadů ve středověké Evropě se dnes jeví jako mnohem snesitelnější, než tradiční praktiky konané na ženách v některých zemích v současnosti.

Knihu Historie svateb od nejstarších dob po současnost vydalo nakladatelství Epocha.

Související knihy

Jančíková, Eva

Epocha, 2012