Ariana Franklinová – Město stínů

BERLÍN, 1. KVĚTEN 1922
„EST-ER.“
„Copak?“ Stáhla si sluchátka od diktafonu, zapsala poznámku do notesu a odešla vedle, do jeho kanceláře. Natočil si křeslo k oknu a díval se o patro níž, kde měl svůj klub. Byl to elegantní klub, Zelený klobouk, jeden z největších a nejexkluzivnějších v Berlíně. Najal si Kandinského, aby mu pomaloval zdi – „Výjevy z Ruska,“ vysvětlil malíři. „Chci tu mít staré Rusko“ – a nakonec byl zklamaný. „Tohle jsou fl eky,“ komentoval výsledek.
„Je to nádhera,“ oponovala mu Ester. A nádhera to opravdu byla. Ale jeho Rusko se prostě neskládalo z žádných fleků. A tak alespoň trval na tom, že si ke stěnám postaví mohutné vycpané hnědé medvědy, že si dívky, které nabízejí cigarety, narazí na hlavu kokošníky ozdobené stužkami a že si najde a najme číšníky, kteří umějí tancovat kozáčka.
„Aby bylo vidět, že tohle je kus staré Rusi,“ pronesl.
„Ty se mě nemáš ptát copak, ty mi máš odpovědět
‚Ano, Vaše Výsosti‘.“ Byl v dobré náladě.
„Mám moc práce. Překládám tvoje instrukce pro M. Alperta.“ Odmlčela se.
„Víš jistě, že je chceš svěřit papíru?“
„Proč ne?“
„Co když mu francouzská policie prohledá kancelář a najde to.“ Kníže Nick podezříval své konkurenty, že uplatili operátory v telefonních ústřednách, aby poslouchali jeho hovory, a protože mluvil jen rusky a německy, Ester za něho řešila většinu zahraniční korespondence. Což z ní podle jejího názoru dělalo spoluviníka ohledně korupce a daňových úniků, o podvodech prováděných po celé Evropě ani nemluvě. Ale byla to práce a jinou se jí získat nepodařilo.
„Nenajde. On má žandarmerii v kapse.“ Vyfoukl prstýnek kouře.
„A já mám zas v kapse německou policii.“ Těch policajtů měl po kapsách vážně dost. Patřily mu ještě další
dva kabarety a ty si oblíbila smetánka. Kníže Nick byl diskrétní, proto si mohli politikové, soudci a policejní ředitelé snadno zašpásovat v soukromí – a rádi toho využívali. Seznam členů a podrobnosti o jejich sexuální orientaci držel pod zámkem. Za to bylo samozřejmě třeba zaplatit. Povinností spokojených hostů bylo chránit knížete Nicka před trestním stíháním, což také dělali. Na ruku mu šli i strážníci pochůzkáři, ti mu prodávali informace. Hlásili, když narazili na hezké mladé tuláky nebo tulačky, kteří se mu mohli hodit do některého z jeho klubů.
„Chci je levně a chci, aby mi byli vděční,“ říkával. Přijímal je osobně. Téměř všichni vyšli levně a většina z nich mu pak byla i vděčná, práce pro knížete Nicka byla přece jen lepší než šlapat na chodníku. Pokud šlo o ni, mohla si vybrat mezi ulicí a skokem do Sprévy. Z těchto dvou možností se přikláněla k té druhé. Byl to rabín z moabitské synagogy, kdo ji přivedl na nápad, aby se ucházela o práci u knížete Nicka. Židé knížete Nicka znali, protože uměl za nemalé peníze obstarat doklady pro lidi, kteří chtěli emigrovat. Doklady – věčná noční můra putujících Židů. Ale pokud jste si mohli dovolit zaplatit Nickovi, zašli jste na americké velvyslanectví v Tiergartenu a získali jste přistěhovalecké vízum.
„Navštiv knížete Nicka, Ester,“ radil jí rabi Smoleskin.
„Je to podvodník, to ano, ale férový podvodník. A Rus jako ty, tak ti možná dá práci.“
„Se jménem Solomonová? A s mojí tváří?“
„Jsi inteligentní. Umíš jazyky. A máš statečné srdce. Komu by záleželo na kráse?“
Knížeti Nickovi na ní záleželo. Jemu díky ní fungovaly kluby. Věnoval Ester jediný krátký pohled a už otevíral ústa, aby řekl promiňte…
Nesměla mu dát šanci: „Umím dobře anglicky, francouzsky, německy a italsky,“ řekla rusky. „A domluvím se i polsky, jidiš a řecky.“ Píšu na stroji, zvládám těsnopis a účetnictví. Říká se, že se pohybujete
v mezinárodním obchodě – potřebujete mě.“
Většina z toho byla pravda. Až na těsnopis, ale ten se mohla naučit.
„Á, ještě latina,“ dodala, „jsem dobrá v latině.“
„To se tak v kabaretu užije, latina,“ utrousil, a Ester ve stejné chvíli věděla, že jestli ho dokáže přinutit, aby skousl její židovství, má práci.
„Jak jste přišla k té jizvě?“ vyptával se.
„To už je dávno. Při pogromu.“
„Tak tedy Židovka.“ Ve starém Rusku se dělaly pogromy na Židy.
„Židovka,“ přisvědčila.
„S drahým vzděláním?“ Ve starém Rusku se dělaly pogromy na chudé Židy.
„Můj otec byl bohatý. Vychovávala mě slečna a učitel.“
„Čím byl váš otec?“
„Byl bankéř.“
„Jo? Tak jak jste se připletla k pogromu?“
„Berete mě, nebo ne?“
Přijal ji, což znamenalo, že nebude ruský šlechtic o nic víc než rabín Smoleskin. Předrevoluční Rusko bylo nejspíš jedinou zemí na světě, kde se stalo pronásledování Židů součástí ústavy, a Ester se nikdy nesetkala s jediným ruským šlechticem, který by nebyl antisemita. Do dnešního dne nevěděla, odkud kníže Nick pochází a kdo to vůbec je. Lehce šikmé oči a krásný olivový tón pleti by napovídaly, že je Tatar, ale hlásil se k ruské pravoslavné církvi a mluvil o pozemcích, o které přišel kvůli bolševikům. Nakonec, stejně na tom nezáleží, oba jsou podvodníci. A v Německu, které prohrálo válku, ztrácelo
klid, měnu a málem i svou mentalitu, vydělávají peníze už jen lidé, jako je on.

Copyright © Ariana Franklinová
Translation © Alžběta Dvořáková
© Nakladatelství JOTA, s. r. o.

Knihu Město stínů vydalo nakladatelství Jota

Související knihy

Franklinová, Ariana

Jota, 2012