Vše se začíná událostí, jež je považována za to nejkrásnější, co může člověka v životě potkat – svatbou. O to výrazněji kontrast lží a svatby zpochybňuje důvěryhodnost této události. Člověku z toho občas až není dobře na duši. Z toho, jak moc se děj knihy podobá běžné realitě obyčejného člověka. Autorka v knize dokázala naprosto dokonale vykreslit obrázek krize lidskosti a současný tristní stav morálních hodnot ve společnosti.

Jak to dokázala a jakých prostředků ve své práci užila?

Tak v první řadě je zajímavé již samotné rozčlenění knihy do kapitol. Ty jsou sice běžnou součástí knih, nicméně už málokdo dává kapitolám název, a ještě mnohem méně lidí kapitoly nazývá podle postav své knihy. (Jedním z oněch málo spisovatelů, kteří užili následujícího postupu, byl Milan Kundera. Využil ho ve svém románu Žert). Le Calletová pro své dílo použila téhož způsobu. A toto její počínání spočívá jednoduše v tom, že každou kapitolu odvypráví jeden z hrdinů knihy a představí v ní čtenáři svůj osobní pohled na událost. Zakomponuje do ní své postřehy a většina postav se také otevře po stránce názorové. Od některých postav se dozvídáme i zásadní tajemství, která před svou rodinou tají už delší dobu a právě nyní se odhodlají je odtajnit.

Neobvyklého rozčlenění knihy si jistě čtenář všimne i na první pohled. A kdo jsou tedy ty postavy, které nám zprostředkují vyprávění o svatbě Bereniky a Vincenta? Ve většině případů se jedná o rodinné příslušníky obou snoubenců. Setkáme se však i s jejich přáteli jako s vypravěči.

Pauline – neteř Bereniky
Bertrand – kněz
Madeleine – babička nevěsty
Helene – sestra nevěsty, která chce opustit manžela
Marie – sestra nevěsty, která před rodinou něco tají
Vincent – ženich
Damien – kamarád nevěsty
Berenika – nevěsta

Moje první asociace po dočtení knihy mířila k nedávno dokončenému filmu Melancholia, kterou režíroval Lars von Trier. Film sklidil spolu s dalším veleúspěšným filmem Strom života veliké ovace na letošním festivalu v Cannes. Nicméně, vraťme se k tomu, proč zde Melancholii zmiňuji. Film je totiž podobnou sondou do života lidí jako Věnečky Blandine Le Calletové. Všechno také začíná svatbou a stejně jako v knize se pomalu odhalují vrstvy pokrytectví, které za vším vězí.

Tato zásadní podobnost obě nová díla spojuje a mohlo by se až zdát, že někde někdo opisoval. Avšak obě díla jsou ryzím originálem a každé rozvíjí trochu jinou tematiku. Melancholia jde až na dřeň problému a nabízí řešení a možné postupy. Navíc je to také film o konci světa, a tak daleko kniha Le Calletové nezachází. Ta, jak již bylo řečeno, pouze ukazuje problémy, nesnaží se čtenáři nabídnout řešení.
Při troše drzosti by se tak dalo říct, že kniha je jen souborem klišé, která jsou nalepena jedno na druhé. Autorka mezi problémy svých postav totiž zařadila neplodnost, nevěru, homosexualitu, podvod, depresi a mnohé další. Nicméně není možné jen tak odsoudit snahu autorky, neboť je z textu zřejmé, že je velmi dobrým pozorovatelem společnosti a vnímá mnohé detaily, které mohou běžnému oku lehce uniknout.

Pro ilustraci autorčina stylu a oné směsice klišé bych vám chtěla nabídnout dvě následující citace. Citáty pocházejí z kapitoly představující názor Bertranda, katolického kněze, který má za úkol vést obřad Bereniky a Vincenta.

Ukázka z knihy:

„Žije sice v zapadákově, ale od světa se nikdy neodstřihl. Udržuje se v obraze. Sleduje zprávy. Hodně čte. Katolický tisk a také většinu celostátních deníků. Zlo se roztahuje všude s obscénní arogancí. Masakry, společné hroby, podříznutá nemluvňata, znásilněné ženy, zneužité děti, lidé umlácení k smrti, vraždy kvůli cigaretě… Tak na tom ještě jsme dva tisíce let po Kristově příchodu.“

„Láska nikdy nezanikne! Tím lépe pro ty, kdo tomu věří! Tím lépe pro ty, kteří se berou s touto vírou, s touto jistotou! Této větě také kdysi věřil. Nyní když má zkušenosti a objevil vyprahlé pouště v lidském srdci – za dvacet let vyslechl dost zpovědí, aby věřil, o čem mluví – tomu už nevěří. Ale pochopitelně to nikdy nepřizná nikomu jinému než sobě.“

I přesto, že by se kniha dala ještě vylepšit, její tematiku rozšířit a vypracovat hlubší analýzu, je to stále dílo, které stojí za to si přečíst a strávit nad ním nějaké ty drahé minuty našeho času.

Vždyť už jen to, že nám poskytuje náhled ženy na společnost je dost zásadní a zajímavé. Neustále kolem sebe slyšíme politiky-muže, spisovatele-muže, tak tedy jednou naslouchejme hlasu ženy. Ten se sice ve společnosti zdá býti stále silnější a kvalitnější, nicméně přeci jen je náš systém založen zejména na mužské logice a mužském projevu. Tak tedy profesorko latiny na jedné z pařížských univerzit, Blandine Le Calletová, představte se nám v plné své kráse!

Věnečky

Autorka: Blandine Le Calletová

Vydalo nakladatelství Host

OBJEDNAT knihu Věnečky