Autem knihy Až po svatbě!, která vyšla v letošním roce v nakladatelství Prostor, je Rudolf Roden. Narodil se v židovské rodině a za druhé světové války dobrovolně kvůli své ženě Evě nastoupil do transportu do Terezína. Později byl převezen do Osvětimi a zažil i pochod smrti. Po válce začal studovat medicínu, ale po komunistickém převratu emigroval i se svou manželkou do Kanady. Živil se různě, ale nakonec se mu povedlo dostudovat medicínu, a stal se z něj psychiatr. V Montrealu, kde žije, má dodnes svou lékařskou praxi.

Knížka Až po svatbě! je sbírkou esejí zaměřených převážně na mezilidské vztahy. Obsahuje 27 kapitolek, které už svým názvem naznačují, o které téma se bude jednat. Roden vážně, ale i s jistou nadsázkou polemizuje nad každodenními starostmi i radostmi, a často zabrousí i do své psychiatrické praxe a podělí se o zkušenosti svých (převážně) pacientek. V kapitole Žena a Éros se zamýšlí nad tím, co ženy přitahuje a co v sexu chtějí, a nebojí se zacházet i do detailů a psát i o většinou tabuizovaných problémech. Rozebírá zde i následky po znásilnění, či sex ve více lidech. Všechno uvádí na příkladech z vlastní lékařské zkušenosti a na historkách svých pacientek.

To jsem si sama mockrát probírala. Už to pomyšlení, jaký to bude s kým a jak mi bude: třeba teď a už chci a hned. Pak ten pohled na ty postavené penisy a to vzrušení a přešlapování nás všech, jaký to bude s kým a jak na to. Nemyslete si, doktore, že to je tak jede, to se mazlíme, hladíme, líbáme se bůhví kde a většina z nás není vůbec zticha! (s. 94-95)

Ale nepřemýšlí jen nad lidskými vztahy. V kapitole nazvané Štěstí polemizuje nad tímto abstraktním pojmem z různých úhlů a přidává i svoji osobní zkušenost z lágru. Ostatně vzpomínky na nacistické vyhlazovací tábory se objevují i v dalších črtech.

Pozoruji další přicházející transport maďarských židů, jeden z těch přivážejících pět až deset tisíc lidí denně. Jdou přímo, bez obvyklé selekce, do plynu. Asi jich přichází příliš mnoho najednou, nebo to esesácké vedení už ví, že jim nezbývá tolik času. Ne hned v prach, ale v oheň a dým se napřed obrátí.  Hlavou mi probíhá absurdní myšlenka štěstí – že se to nestalo nám -, ale nespojovala se už se žádným pocitem. (s. 111)

Zajímavá je i kapitola s názvem Binec, která je vyprávěná v ženské osobě. Dcera vzpomíná na svého otčíma a jeho vášeň pro sběratelství různých předmětů a také na to, jak ji jeho sbírky ovlivnily i v dospělosti. Kupříkladu zvuk hodin, které její nevlastní otec sbíral, v ní zanechaly pocit neklidu, když je v místnosti ticho, a proto ráda vyhledává hluk. Tato kapitola je zvláštní zpovědí dcery o tom, jak moc nás rodiče ovlivňují maličkostmi, aniž by to tušili.

Tato knížka je plná moudrých a zajímavých myšlenek. Stejně tak obohacuje čtenáře neobvyklými životními zkušenostmi jejího autora. Ač není propojena žádnou dějovou linkou, čte se dobře a lehce. Rodenovy úvahy o mezilidských vztazích jsou poučné a psané otevřeně bez jakékoliv přetvářky, proto bych tuto knihu doporučila k přečtení.

Související knihy

Roden, Rudolf

Prostor, 2012