Rod Borgiů přišel do Itálie ze Španělska a navždy změnil historii této slunné země, která je typická svým vínem. Rodrigo Borgia, v církevním světě známý jako papež Alexandr VI., není takovým duchovním vůdcem, jak by se slušelo. Kromě spousty milenek má minimálně stejně tolik nemanželských dětí, na vrchol se však dostaly jen ty, které zplodil s Vannozzou dei Cattanei. Jména Cesare, Juan, Lucrezia a Jofre dozajista nejsou neznámá těm, kteří se zajímají o historii renesanční Itálie.

Právě o těchto osobnostech vypráví kniha Hříchy rodu Borgiů od spisovatelky Sarah Bowerové, kterou vydalo nakladatelství BB/art v roce 2012. Jak sama autorka v knize dodává, nečiní si žádné nároky na historickou přesnost, i když mnoho faktů, o kterých se v knize zmiňuje, je historicky podložených. Román tedy nelze brát jako autentické svědectví, čímž se však nijak nesnižuje jeho umělecká hodnota.

Hlavní postavou knihy je Židovka Ester, která je roku 1492 nucena společně se svou matkou uprchnout z rodného španělského Toleda, odkud jsou Židé vyháněni a pobíjeni. Její matka na březích Itálie zemře, Ester se však dostane do Říma ke své rodině, která ze Španělska uprchla pár měsíců před nimi. Zde poslouží politickým ambicím svého otce, když ji donutí konvertovat ke křesťanské víře a nechat se zaměstnat jako dvorní dáma Lucrezie Borgii.

Zde začíná její život po boku nejvlivnější a možná i nejproklínanější rodiny v Itálii. Již není malou Ester, ale Donatou, jak ji Lucrezia pokřtí. Ve službách u své paní se seznámí s Angelou, sestřenicí své velitelky, a záhy se z nich stanou nejlepší přítelkyně. Díky ní se dozví mnohé o tajemstvích rodu Borgiů. Později se seznámí s Cesarem Borgiou, Lucreziiným bratrem, do kterého se okamžitě zamiluje, ač se zdá chladným, zlým a vypočítavým. Právě díky němu a jedné příhodě se jí dostane další změny jména, tentokráte je přezdívána jako La Violanta, přeloženo jako ta, která porušuje sliby.

Přes své přízvisko však zůstává Violanta věrnou služkou své paní a oddanou milovnicí Cesara. Její láska k němu je tak hluboká, že ji nezlomí ani mnohá příkoří, kterých se jí od něj pravidelně dostává. Jak Violanta brzy zjistí, zamilovanost nebude její jediný problém. Nadvláda Borgiů se hroutí a spolu s ní padá k zemi i její milovaná a zároveň proklínaná paní Lucrezia. Do toho všeho zjistí, že náhlá chuť k jídlu, která ji dennodenně provází, není pouhý nepříjemný následek truchlení pro neopětovanou lásku. Díky svému dítěti, které počala po jedné noci s Cesarem, se Violanta stává takřka součástí rodiny a z jakési neznámé příčiny i důvěrnicí samotné Lucrezie. Co skrývá opěvovaná kráska a její nevypočitatelný bratr? A díky čemu si Violanta zasloužila takovou přízeň rodu?

Od historických románů určených převážně pro dámskou část čtenářů obvykle nečekám více než uspokojení jakési ženské touhy mít neustále na očích lásku a romantiku, která je něžnému pohlaví snad vrozená. Tím samozřejmě nechci nijak znevažovat spisovatelky, které tyto romány tvoří, vždyť již jen to, jak jsou knihy tohoto ražení oblíbené, svědčí o tom, že ve svém povolání rozhodně nejsou špatné, ba právě naopak. Možná díky tomu, že jsem toho od románu Hříchy rodu Borgiů moc nečekala, mne velmi překvapilo, jak rychle jsem se do něj dokázala začíst a jak moc mne autorčin vypravěčský styl oslovil.

Přitom bych neřekla, že je titul zrovna čtivý. Některé čtenáře možná odradí rozvláčné popisy míst nebo emocí hlavní hrdinky. Znelíbit by se také mohl fakt, že intriky uvnitř rodiny Borgiů jsou po většinu příběhu spíše na pozadí, a plnou měrou se s osudem hlavní hrdinky proplétají až na posledních stránkách, které skýtají vysvětlení celého příběhu. Toto vyústění jsem sice z větší části předpokládala (a předvídat jej zřejmě bude většina těch, kterým jsou osudy rodu Borgiů známy), ale i tak jsem odstavce, které jej servírovaly, přečetla se zatajeným dechem.

Jak jsem již poznamenala, velice mne zaujal autorčin vypravěčský styl. Sarah Bowerová získala titul MA v oboru tvůrčího psaní na University of East Anglia a dává to znát na všech těch kudrlinkách, vzletných větách a archaických přirovnáních. Ne každému tento styl psaní sedne a je pravdou, že bez slovních ozdob by měla kniha poloviční rozsah, ale právě díky těmto zvláštnostem se mi líbila, a zanechala ve mne svou melancholickou stopu, hlavně co se týče Cesarova konečného vyzpovídání ve formě dopisů své sestře.

Snad jediné, co se mi na knize nezamlouvalo, byla psychika hlavní hrdinky. Zatímco v jednu chvíli se chovala a mluvila jako padesátiletá paní, která si zažila své, a ví toho o životě mnoho, v jiné situaci mi přišla jako malé dítě, které neví, co by mělo udělat, a tak učiní první věc, která ho napadne, aniž by nad ní déle popřemýšlelo. Daleko více by se mi hlavní postava příběhu líbila, kdyby byla ve svých myšlenkových pochodech buď předčasně vyzrálá, nebo měla duši dítěte, obojí dohromady mne však poněkud mátlo.

Naopak postavy Lucrezie a Cesara mi v tomto ohledu přišly velmi sympatické. Oba dva sourozenci byli nevypočitatelní a jejich nálady byly proměnlivé jako dubnové počasí, což příběhu dodávalo i jakousi akčnost v okamžicích, kdy jsem byla napjatá, jaká bude jejich reakce na různé mezní situace. Obzvláště se mi líbila jejich tajemnost. Význam některých jimi vyřčených vět, které jsem v průběhu čtení nechápala, jsem objevila až poté, co mi autorka v závěru knihy prozradila celý příběh.

Titul si s největší pravděpodobností oblíbí čtenáři, kteří rádi stráví příjemný večer u romantické četby a kterým nevadí, že budou muset trochu popřemýšlet nad spletitými vztahy renesančního šlechtického dvora. Naopak bych ji nedoporučila těm, kteří nemají rádi sáhodlouhé popisy a poněkud smutné konce.

Související knihy

Bowerová, Sarah

BB/art, 2012