Křest byl naplánován na 16. srpna v 16:30 hodin v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí. Protože měli netrpělivě očekávání sportovci, kteří svou účast na křtu knihy přislíbili, předtím jinou akci, o pár minut se muselo zahájení odložit. Nedočkaví však nebyli jen zájemci o autogramy českých medailistů, kteří se v místě pro ně vyhrazeném začali shromažďovat už před čtvrtou hodinou, ale i samotní novináři. V kóji s plochou jen pár metrů čtverečních se jich tlačilo asi třicet, každý chtěl mít ten nejlepší snímek.

Nakonec dorazili všichni sportovci, na které se čekalo – pětibojař David Svoboda, rychlostní kanoisté Daniel Havel, Lukáš trefil, Josef Dostál a Jan Štěrba, kajakář Vavřinec Hradilek a badmintonista a vlajkonoš české výpravy Petr Koukal.

Ačkoliv křest nešlo zahájit jinak než výčtem úspěchů českých sportovců, toto setkání patřilo něčemu, nebo spíše někomu jinému. Bez Jiřího Koliše, Markéty Navrátilové, Herberta Slavíka a jiných fotografů převážně z Mladé fronty Dnes by křtěná publikace byla bez fotografií. Kdyby Jiří Černý, Daniela Fischerová, Karel Hvížďala, Pavel Kosatík, Jan Novák, Jiří Přibáň, Rostislav Švácha, Michal Viewegh, Michal Rittstein a Michael Žantovský nebyli tak pohotoví, publikace by neměla text. Za čtyři dny se především těmto lidem povedl nevídaný kousek hodný alespoň té nejcennější, zlaté medaile.

Jak sám pořadatel v průběhu akce zmiňuje: „Publikace je příliš cenná na to, aby byla pokřtěna tak, jak se správně má, tedy lahví sektu,“ a proto se Londýn 2012 vydaný nakladatelstvím Mladá fronta dočkal ryze českého uvedení na knižní trh. Sportovci spolu s Milanem Jiráskem, předsedou Českého olympijského výboru a Jiřím Kejvalem, místopředsedou ČOV pozvedli půllitry s pivem a společně si připili jak na svůj úspěch, tak na úspěchy žurnalistů.

Následovalo už jen pózování sportovců s knihami a medailemi, při němž novináři měli skutečné zně. Alespoň ti, co stáli v první řadě. Ti v těch dalších si museli vystačit se záběry pokaženými vysunutými objektivy jejich kolegů v první „lajně“, přídavnými blesky vyčnívajícími vysoko nad hlavami jejich majitelů a v neposlední řadě také lidskými končetinami, které nejen novináři, ale i hosté zásadně strkají tam, kam nemají.

Vše se dalo tolerovat, vždyť jsme měli tu čest spatřit naživo nejen úspěšné české olympioniky, ale především to nejcennější, co mohou za svou píli, výdrž a bezedný optimismus dostat – medaile.

Možná se to spíš hodí do sportovních reportáží a na stadiony, ale nelze článek nezakončit prostou, pro Čechy notoricky známou větou: „Hoši, děkujem!“ Ale nutno dodat věty vskutku závěrečné patřící pouze těm, kteří mají na oficiální publikaci Českého olympijského výboru svůj podíl: „Kousek hodný světového rekordu. I vy jste přispěli k tomu, že letošní olympijské hry se do české historie zapíšou mezi ty nejúspěšnější.“