Radomír Socha: Zhoubné houby

Lepkavé houby pod modříny

Jednou odpoledne se děda s Adélkou a Jonášem procházeli v modřínovém háji. Nedaleko nich si na šťavnaté trávě pochutnávali dva zajíci. Byli tak zabráni do jídla, že si dědy a dětí vůbec nevšimli. Děda se zase střídavě díval do korun stromů, na jehličí, které na podzim opadá a na jaře opět naroste nové, a potom pod nohy, jako by něco hledal. Najednou se ozval Adélčin hlas: „Tady jsou nějaké žlutooranžové houby, dědo. A mají na nožkách malý prstýnek. Pojď se na ně podívat!“
„Adélko, máš štěstí, našla jsi klouzka sličného,“ pochválil ji děda.
„Hm… moc hezké nejsou – jsou celé upatlané a oblepené trávou,“ namítal Jonáš, když jednoho klouzka sebral a ten se mu přilepil kloboučkem k prstům.
„Teď je mi jasné, proč se jim říká klouzky. Jsou kluzké,“ mudroval dále.
„Uhodl jsi, ty náš rozumbrado,“ souhlasil děda a začal potichu broukat:

„Leze slimák po klouzku,
pěkně mu to klouže,
bojí se, ať nespadne
z klobouku do louže.“

„To je ale legrační říkanka,“ zasmála se Adélka.
„Budu si muset dát pozor, abych také na nějakém klouzku neuklouzl a nebacil sebou o zem. Nerad bych si přinesl domů místo hub bouli na hlavě,“ popichoval dědu Jonáš.
„No, tak zlé to zase nebude, uklouznout po nich by mohl leda tak nějaký houbový skřítek. Ale my ne, my se dáme do sbírání. Klouzky jsou totiž moc dobré houby a měkké jako máslo. Jen počkej, až nám z nich babička připraví bramboračku. Uvidíš, jak si pochutnáš,“ slíbil děda. „Ale musíme je pěkně očistit, jinak bychom dopadli jako ti líní houbaři, když je dají do košíku neočištěné, potom se jim přilepí k jiným už nasbíraným houbám. Při prodírání mlázím se pak na ně ještě chytí spousta jehličí. Přinesou si tak z lesa domů nejenom houby, ale ještě spoustu věcí na podpal do kamen. A místo aby byli rádi, tak se zlobí a nejraději by všechny klouzky upatlané od jehličí hodili do kompostu na zahradě,“ zasmál se děda a ukázal holí na pěknou skupinku mladých klouzků.
„A přitom je to tak snadné. Však se podívejte,“ řekl děda a začal nožíkem z kloboučků klouzků loupat tenkou lepkavou kůžičku polepenou trávou. Netrvalo dlouho a všechny nalezené klouzky byly čisťounké a bez jediného smítka.
Večer opravdu chaloupkou voněla bramboračka. A protože všem moc chutnala, Jonáš s Adélkou se rozhodli klouzky sbírat a vždy je důkladně očistit, než je dají do košíku k ostatním houbám.

1. Víš, proč houbaři říkají některým houbám klouzky?
2. Pod jakými stromy budeš klouzky sličné hledat? Mají listy, nebo jehličí?
3. Jakou barvu mají klouzky sličné? A co mají na nožce?
4. Proč musíme klouzky napřed očistit, než je dáme do košíku?

Knihu Zhoubné houby vydalo nakladatelství Portál.

Související knihy

Socha, Radomír

Portál, 2012