Marie Kšajtová – Dina a tajemství starých tenisek

„Tati, víš co! Přespíme venku! K tetě přece můžeme přijít až ráno. Já ještě nikdy, ale nikdy v životě v noci venku nenoclehovala. Spousta dětí ze třídy už přes noc s tátou a mámou byla, jen já ne. Všechny děti se tím vytahujou. A já jen koukám s otevřenou pusou a musím být zticha! Já to ještě nikdy, nikdy nezažila. Co třeba tady!“ dostala nápad Dina a prostrčila hlavu skrz železné mříže vrat hřbitova.
Z šera vystupovaly tmavé kříže pomníků, jen bílá socha malého anděla na jednom z náhrobků uprostřed hřbitova, se matně rýsovala do mizejícího dne.
„Já chci spát tady,“ prohlásila Dina.
Kdyby bylo víc světla, uviděl by otec, že se dcera poťouchle usmála. Táta se na ni překvapeně podíval.
„Ne, tady určitě ne!“ řekl rozhodně.
„Tati, tatínečku! Proč ne?“
„Proto. Všude jinde ano, ale tady ne. Tady se to nehodí.“
„Ty se bojíš, tati! Přiznej se!“
„Nebojím. Ale na hřbitově, to ne!,“ zopakoval znovu.
„A jo, a jo a jo, tati! Vždyť nás nikdo neuvidí a je tak teplo. Nikdo se to nedoví. Já nic nevyzradím, slibuju. Ale to mě mohlo napadnout, že jsi strašpytel.“
„Nakonec, proč ne, jestli se nebojíš duchů a kostlivců,“ řekl opatrně táta a raději spolkl strašpytla, aby měl pokoj.
Otevřel těžká železná vrátka dokořán a byl přesvědčený, že teď si to Dina rozmyslí a udělá rychlý krok zpátky.

„Až to povím holkám, zas mně nebudou věřit. A Baláž bude kulit oči. Ale tentokrát si vymýšlet nebudu, tati,“ šeptala Dina, když otec pro jistotu vyndal klíč a zamykal zevnitř.
Ještě věřil, že dveře za okamžik odemkne. Ale Dina se už nořila do hřbitovní tmy. Teď už nemohl couvnout. Postavil kufr za náhrobek s andělem. Bylo tam suché místo pro oba. Otevřel víko kufru a zašátral uvnitř. V šeru rozpoznal tepláky, svetry a ručníky. Něco si rychle navlékli na sebe a něco dali pod sebe.
V otcově hlavě se mihla jasná vzpomínka. Kdysi spal sám v seníku, jindy s Magdalenou dokonce na vrcholu vysoké hory ve Fatře, jednou i v lese pod Karlštejnem o Svatojánské noci. Svítily tehdy světlušky a kolem nocležníků seděli na zadních zajíci.
Na hřbitově nespal nikdy. Ale noc je teplá, chrání je zeď a zamkl přece vrata. Je tu možná bezpečněji než kdekoli jinde. Nakonec bude lepší, když Fouskovi překvapí až ráno.
„Podívej, máma nám zabalila i povlečení! Hoď si to přes sebe,“ řekl tiše a potom už oba rychle ulehli.
Dina se nebála, je s ní přece táta. Spánek ji přemohl okamžitě, ale otec jako by zapomněl usínat. Snad měl pod zády kamínek. Opatrně sebou mlel, aby dceru nevzbudil. Možná, že bych si měl ustlat kousek dál. Ale musím být blízko ní. Oproti spaní v posteli i v lese je tohle přece jen zvláštní nocování. Neměl jsem se dát tak hloupě vyprovokovat. Pubertu mám přece dávno za sebou, přemýšlel, a ještě nikdy si tak nepřál, aby už bylo ráno.

Knihu Dina a tajemství starých tenisek vydalo nakladatelství Jas.

Související knihy

Kšajtová, Marie

JaS, 2012