Právě hrůzné následky zmiňovaného atentátu vzbuzují mnohaletou polemiku, zda byl takový čin nezbytný. Zajímavou knihu Miloslava Jenšíka, která zpracovává toto závažné a velice diskutované téma, vydalo nakladatelství Epocha (edice Magnetka) pod názvem Heydrich kontra Anthropoid.

 Ukázka z knihy

Zkušený autor literatury faktu zkoumá kriticky a podrobně klíčovou událost našich moderních dějin a klade si znepokojivé otázky, na něž hledá co možná nejpravdivější odpovědi. Vzdává tím hold všem statečným lidem, kteří se za cenu vlastního života nesmířili s mnichovským diktátem, zmrzačením naší země a pochmurnou perspektivou „konečného řešení“, jež nám Čechům Heydrich chystal. (záložka)

Autor se v knize zaměřil nejen na událost samotnou a okolnosti, které činu předcházely nebo s ním nějak souvisely, ale zároveň také cituje a hodnotí díla ostatních autorů, badatelů a režisérů, kteří se stejnému tématu věnovali před ním. Nechybí samozřejmě zmínka o známém filmu režiséra Jiřího Sequense Atentát a ani propagandistická, poválečná díla, která čin označovala za „čistě špionážní činnost ve prospěch západních kapitalistických velmocí.“

Úvodní část autor věnuje svým osobním vzpomínkám na válku a období těsně po ní. Vzpomíná na kamaráda svého strýce, který bojoval za války v Anglii, ale také na malého Milouška – válečného sirotka, údajně syna sestry Jana Kubiše (jednoho z atentátníků), kterého ovšem snaha o poněmčení trvale poznamenala, a musel být svěřen do ústavní péče. Brzy po válce začaly vycházet první publikace a reportáže o již zmiňovaném atentátu. Ty Miloslava Jenšíka už jako mladého chlapce velice zajímaly a prohloubili v něm, cituji z knihy, jeho „celoživotní posedlost“ tímto tématem.

Kniha má celkem čtyři kapitoly, první dvě jsou podle mě nejzajímavější.

V kapitole první se věnuje autor skupině Anthropoid, která prošla speciálním výcvikem, aby mohla provést atentát. Jejími členy byl Jozef Gabčík (30 let) a Jan Kubiš (29 let). Dočteme se o jejich osudech a cestě do Anglie. Autor se zamýšlí nad správností výběru a pokouší se co nejpřesněji popsat okolnosti samotného atentátu. Velice sugestivně popisuje obléhání chrámu Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici, ve kterém se ukrývalo celkem sedm výsadkářů. Hrdinně čelili útoku stovek vojáků SS poté, co byl vyzrazen jejich úkryt. Dva parašutisté podlehnou smrtelným zraněním, jedním z nich je Jan Kubiš. Ostatní ukončí svůj život dobrovolně, jeden poté, co je těžce zraněn, ostatní výstřelem ze své zbraně, po mnoha hodinách boje, v okamžiku, kdy už pro ně neexistuje jiné přijatelnější východisko. Na výzvu, aby se vzdali, odpovídají: „My jsme Češi, my se nevzdáme. Nikdy!“ To dodrželi.

Druhá kapitola popisuje podrobněji osud Reinharda Heydricha, jeho dětství a rodinu. Otec byl pedagog a hudební skladatel, přísná a arogantní matka učitelkou hry na klavír. Měl mladší sestru a bratra, který za války pomáhal Židům. Bratr byl otřesen záměry svého staršího sourozence v židovské otázce. Během války spáchal sebevraždu. Malý Reinhard byl paličatý a vzpurný. Spolužáci se mu posmívali a byl uzavřený do sebe. V dospívání se z něho ovšem stal všestranně nadaný mladý muž, sportoval, věnoval se hudbě. Po maturitě se přihlásil k námořnictvu, tuto službu ovšem musel kvůli několika skandálům opustit. V době celosvětové hospodářské krize v červnu 1931, vstoupil do NSDAP. Postupně se z něho stala pravá ruka zakladatele a organizátora SS Himmlera a byl považován za jednoho z nejmocnějších mužů říše. Tato cesta byla plná krvavých intrik a vražd. Jenom v době prvního heydrichovského stanného práva, které vyhlásil den po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora, bylo popraveno 486 lidí a 2347 skončilo v koncentračním táboře. Jeho řádění ukončila až puma, kterou odjistil Jan Kubiš a která Heydricha smrtelně zranila.

Ve třetí kapitole se snaží autor vyřešit některé další nejasnosti. Byli parašutisté dostatečně připraveni? Proč čekali skoro půl roku  po seskoku, než atentát provedli? Selhala Gabčíkovi zbraň, nebo šlo o jeho osobní selhání? Nešlo předejít zradě mezi parašutisty? Čtenář většinou nenajde v kapitole jednoznačné odpovědi, ale ty nejpravděpodobnější hypotézy.

Poslední, čtvrtá kapitola obsahuje od všeho trochu. Zabývá se domácím odbojem, exilovou vládou, zmiňuje depeše mezi Londýnem a domovem. Opět se vrací k některým, již dříve zmiňovaným událostem. Z mého pohledu je tato kapitola nejslabší. Sice je v ní velká spousta méně známých informací, ale působí celkem neuspořádaně.

O tom, že chtěl být autor co nejobjektivnější, svědčí závěrečný soupis pramenů, ze kterých čerpal. Dlouhý seznam literatury faktu, historiografie, ale také beletrie a filmů. Samozřejmě nechybí zajímavá fotografická příloha.

Mě osobně kniha velice zaujala, také díky ní jsem si totiž uvědomila, jak odvážní byli velice mladí lidé. V obléhaném chrámu byli muži sotva třicetiletí. Drobnou výtku bych snad měla k seřazení popisovaných událostí, autor je v knize nepředkládá chronologicky a některé události se pak opakují.

Přesto si ale myslím, že pro nejednoho čtenáře přináší publikace mnoho nových a zajímavých informací. V průběhu celé knihy si klade autor spoustu otázek a snaží se na ně hledat ty nejobjektivnější odpovědi. Pokud se tedy ptáme, zda bylo rozhodnutí spáchat atentát na třetího nejmocnějšího muže říše, tvůrce jejího nejstrašlivějšího vražedného aparátu správné, tak autor odpovídá jednoznačně ano. Vzdává tím úctu všem, kteří měli odvahu se nacismu postavit, a zaplatili za to daň nejvyšší.

 Ukázka z knihy

Co živi budeme, měli bychom se cítit poctěni, že jsme měli takové krajany. I díky jim všem žijeme stále v této zemi, i díky nim ta země je a zůstane naše. Je to snad málo?

Související knihy

Jenšík, Miloslav

Epocha, 2011