Napsala jste příběh osmileté Diny, která jede s tátou k tetě na prázdniny. Co Vás na téhle celkem běžné situaci zaujalo?

Vyprávím nejen o prázdninách, ale i o vztahu dítěte a otce, se kterým Dina nežije, ale moc stojí, jako ostatně každé dítě, aby byla nejen mámou, ale i otcem milována. Proto si vymýšlí, že už je čtrnáct dní dospělá, vypráví dětem ve škole, že její táta je prezident kouzelníků, že pojede na cestu kolem světa a další příhody, které by děti v její třídě zaujaly. Ale nikdo jí to moc nevěří. Touží prožít dobrodružství a nebojí se cestou k tetě přespat i na hřbitově. Tam s otcem natrefí na zloděje sochy anděla. Spolu s tátou anděla zachrání a chce sama zloděje vypátrat. Poznává svou jedinou tetičku, která je trochu potrhlá, protože je nešťastná. I zloděj anděla si nevede v životě právě nejlíp a ukáže se, že když najde přátele… ale to bych vlastně prozradila celý příběh.

Dinu jste vyslala do malé vísky, ve které se však dějí neuvěřitelné věci. Zažila jste někdy sama podobné prázdniny?

Ve vísce, byla to sice velká vesnice, jsem prožila celé dětství a každé prázdniny. Za mého dětství vesnické děti ani nikam na prázdniny moc nejezdily. Leda tak k babičce na druhý konec vsi. Vracela jsem se tam se svými dětmi a teď už i s jejich dětmi. Na hřbitově jsem nespala, ale chodívám tam, je to místo, kde se nejčastěji lidé ze vsi setkávají. Takové prázdniny, jaké zažije Dina, jsem si přála. Na mezi v poli jsem si tehdy vymýšlela, jak mi z nebe spadne modré kolo, se kterým přejedu po vodě celý rybník. To se mi podařilo, až když zamrzl. Ulička u našeho domku byla v létě cestou do Afriky a v zimě do Antarktidy.

Kde vůbec máme hledat Starou Hučku, kam Dina s tátou jedou?

V každém místě, kde se uděje něco zajímavého pro děti, kde jsou chytří kocouři a zajímavé tety s neuvěřitelnými nápady.

Teta Albína Fousková je velmi svérázná paní. Byl někdo jejím předobrazem, nebo jde o pouhou fantazii?

V každé fantazii bývá většinou i něco, co se stalo doopravdy. V mém příběhu šla skutečně jedna paní hledat na smeťák boty, které vyhodila svému rozzlobenému muži. A právě tam našla staré tenisky s neuvěřitelným tajemstvím, které touží malá holka odtajnit. To už je fikce. Teta Feferonka, jak jí ve vsi přezdívají, toužila mít dítě, už dopředu kupovala dětské knížky, a sama má fantazii dítěte. Když pozná Dinu, kterou nejdřív vyhání, je po dlouhé době šťastná.

Feferonka má moudrého kocoura Madlafouse, který rád čte. Přitom v médiích se často uvádí, jak děti nečtou, jak jsou čtenářsky negramotné. Jak to vidíte vy? Čtou nebo nečtou děti?

Určitě čtou, jinak by knížky nemohly vůbec vycházet. Vidím to v dobré roztocké knihovně, kam ráda chodím. Ale většinou, když jsou malé, touží, aby jim doma rodiče četli. A v tom bude asi, mimo jiné, i kámen úrazu. I když mně doma také nečetli a přesto jsem se stala vášnivou čtenářkou. Je to asi složitější sociologický problém. Dnes děti častěji upírají oči na obrazovku a do mobilu. Ale všeho by mělo být s mírou…

Dina s tátou přespí pod širákem na hřbitově. Dokonce zachrání sochu anděla a anděl od té chvíle Dinu chrání. Kdybyste byla v kůži Diny, nebála byste se přespat na tak opuštěném místě?

To opravdu nevím. Ale kdyby mi o něco šlo, možná, že ano. Pamatuji se, že jsem s rodiči chodila na pohřby a bylo mi těch mrtvých lidí líto, ale dosah smrti jsem tehdy ještě nechápala

Knížku ilustroval Jaromír F. Palme. „Trefil“ vaši představu o podobě jednotlivých postav?

Mám kresby pana Palmeho ráda. Zprvu jsem trochu zírala, ale potom se mi čím dál víc ilustrace líbily. Myslím, že jsou s textem knížky v souladu a posunuly vyprávění o kousek dál. Mám ráda nadsázku i v ilustracích. Jindřich Kovařík dostal za ilustrace mého Zápisníku Norberta Borovičky Zlatou stuhu. Mám štěstí na ilustrátory, ať už je to Eva Šedivá, Vlasta Baránková, Vratislav Hlavatý, Gabriel Filcík, Lubomír Dušek a nyní pan Palme.

Dina vychází v nakladatelství JaS a je jeho sedmou knížkou. Jaký je to pocit, mít v tiráži své knihy číslo 7?

Moc na čísla nedám, doufejme, že je to pro mne i pro nakladatelství šťastné číslo.  Přála bych nakladatelství, co nejvíc vydaných a také přečtených knížek. Ty, co už JaSu vyšly, jsem většinou přečetla a jsou moc dobré.

V letošním roce jste napsala i pohádky pro rozhlas o Zuzance, která cestuje na podivuhodné planety na knoflíku, co se vykutálel  z pod postele.  Bude tenhle rozhlasový seriál, který se vysílal začátkem června, mít knižní sestřičku?

Byla bych ráda, ale to je zatím ještě ve hvězdách. Text mám, v jedné soutěži byl na prvním místě.  Pro rozhlas jsem musela kvůli času krátit.

Jste také autorkou komiksů v časopise Báječná školka – jak vznikají příběhy skřítků Majdalenky a Matýska? Inspirují vás vaše vnučky?

Komiks už píšu třetí rok a stále mě to baví. Skřítci jsou vlastně malé děti, žijí s tetou Ditou a se strejdou, a mohou vstupovat do pohádek. Nedávno si přivedli domů z lesa trpaslíka, kterého v chaloupce sedmi trpaslíků nechtěli, pokazili by pohádku o Sněhurce. Vnučky jsou zatím malé, i když větší Nela má překvapivé nápady. Většinu mých knížek v jistém smyslu inspirovaly děti.

Na závěr nám prozraďte, jaké léto měla Marie Kšajtová  a zda pro čtenáře připravujete další pěkné čtení.

Mé léto bylo rušné, cestovala jsem často na chalupu, kde bylo plno práce. Také na zámek Frýdlant, Kozel, Nebílovy. Do rodiny nám přibyla Verunka. U nás u rybníka, uprostřed vsi, jsem našla patnáct hříbků kovářů. Rozkvetla hortenzie a levandule. V listopadu vyjde v Albatrosu má knížka Panenka a auťáci. Teď už si o každé knížce myslím, že je to má poslední. Čas už není na mé straně, ale ráda bych, aby bylo i nějaké příští léto.

Rozhovor a foto: nakladatelství JaS