Ester Stará si ve své pohádkové knížce A pak se to stalo! vzala na mušku deset dětských zlozvyků a každému z nich věnovala samostatný příběh o holčičce či chlapečkovi, kteří se ho nedokáží a vlastně ani nechtějí zbavit, jelikož ho vlastně ani za žádný zlozvyk nepovažují.

A tak si Helenka vlásky prostě nečeše, stejně jako Zuzanka si nečistí zoubky a Rudolf uši, Péťa se nezdržuje zavazováním tkaniček, Anička obouváním bačkůrek, Marcel smrkáním a Pavlík uklízením hraček. Láďu ani nenapadne, že by mohl jíst tak, aby nebyl celý upatlaný on ani jeho okolí. Max bezostyšně dělá ostatním dětem naschvály a Kamilka od rána do večera žaluje. A tak to jde den co den. Dospěláci už pomalu šílí, ale děti si z těchto „maličkostí“ vůbec nic nedělají.

Jenže pak se to stane! Láďa po konzumaci rajské omáčky zrudne od hlavy k patě, takže při hře na schovávanou nemá šanci, Marcelovi se u nosu nafoukne obrovská bublina, která ho jako horkovzdušný balón odnáší pryč… Co se přihodí Helence, Zuzance, Rudolfovi a dalším dětem, neprozradím, ať si sami užijete překvapení při četbě jednotlivých pohádek. Věřím, že nudit se nebudete ani vy, ani vaše děti. Kouzelný trest pro malé nezbedníky je v naprosté většině příběhů vskutku originální. Pokud autorka sáhne k tradičním následkům, podá je neotřelým způsobem. Například v Helenčiných nečesaných vláscích se sice usadí vešky, které ovšem nezůstanou jen u obvyklého kousání a štípání, ale vybudují si na Helenčině hlavě hotový palác a navíc jsou příšerně hlučné.

„A byly to pěkné čiperky, neposedy a treperendy. Jak se Helenka brzy přesvědčila, od rána byly v jednom kole. Pobíhaly po paláci z jedné komůrky do druhé, nahoru dolů. Zastavily se, jen aby Helenku zlehounka štíply, a běžely dál.
Pobíhání ustalo až navečer. Hned nato ovšem začalo večerní navštěvování.
Kdyby se někdo odvážil počínání vešek zkoumat důkladněji, zjistil by, že se ty malé potvůrky v podvečerních hodinách sesedají v malých sálcích, společně hodují a přitom brebentí, chechtají se a plácají se po malinkých zádech.“

Neméně originální jsou také ilustrace Martiny Matlovičové vytvořené formou koláže. I když nejsou na první pohled uhlazeně líbivé a vlastně ani nepůsobí zrovna pohádkově, texty Ester Staré dokonale doplňují a s dětmi si nad nimi můžete dlouho povídat.

Jazyk všech příběhů je dětem srozumitelný, přitom nepostrádá na bohatosti používaných výrazů, jak ostatně můžete posoudit i z výše uvedené kratičké ukázky. Ani menším dětem nedělá problémy sledovat poutavý děj, i když občas možná narazíte na slůvko, které jim ještě nebude srozumitelné. To ale jistě zvládnete hravě vysvětlit, pokud si jeho význam malí posluchači sami nedomyslí z kontextu. Ester Stará po vzoru Čapka často hromadí v textu synonyma, což napomáhá rozvoji slovní zásoby:

„Tkaničky zatím nešťastně projížděly prachem, louží, blátem, mokrou trávou, byly skřípnuty, zašlápnuty, přišlápnuty, přejety.“

Nenapadá mě jediná věc, která by se knize dala vytknout. Vřele bych ji doporučila k obohacení každé dětské knihovničky. Věřím, že při předčítání pohádek se budou bavit i dospělí, mají-li tedy smysl pro humor a fantazii. Možná bych měla jedno varování – připravte se na to, že budete nuceni číst tyto příběhy ve zvýšených dávkách.

Související knihy

Stará, Ester

Albatros, 2010