Gianrico Carofiglio – Nevědomý svědek

Tomu, co housenka považuje za konec světa, říkají jiní motýl.

LAO-C’, O tao a ctnosti

První část

1

Dobře si pamatuju předchozí den, vlastně předchozí odpoledne, kdy to všechno začalo.

Od mého příchodu do kanceláře uplynulo už čtvrt hodiny, a mně se vůbec nechtělo pracovat. Už jsem zkontroloval elektronickou poštu i poštu papírovou, uspořádal pár písemností, které nebyly na svém místě, vyřídil několik zbytečných telefonátů. Zkrátka jsem vyčerpal všechny záminky k odkládání práce, a tak jsem si zapálil cigaretu.

Teď si cigaretu v klidu vychutnám a pak začnu.

Až bych dokouřil, byl bych si našel něco jiného. Možná bych sešel dolů, protože bych si vzpomněl na jednu knížku, kterou jsem si chtěl jít koupit do knihkupectví, a už jsem to dlouho odkládal.

Zatímco jsem kouřil, zazvonil telefon. Byla to interní linka, moje sekretářka z přijímací místnosti.

Přišel nějaký pán, který nemá domluvenou schůzku, ale tvrdí, že jde o naléhavou záležitost.

Schůzku většinou nemá domluvenou nikdo. Lidé se na advokáta v oboru trestního práva obracejí, když mají vážné a naléhavé problémy nebo když jsou přesvědčeni o tom, že je mají. Což je samozřejmě totéž.

V mé kanceláři to v každém případě fungovalo takto: když nějaký pán či paní potřebovali mluvit s advokátem, moje sekretářka mi zavolala. Pokud jsem právě neměl čas — například jsem měl jednání s jiným klientem —, nechal jsem dotyčného čekat, dokud neskončím.

Pokud jsem čas měl, jak tomu bylo i tehdy odpoledne, nechal jsem dotyčného čekat tak jako tak.

Aby bylo jasno, v této kanceláři se pracuje, přijmu vás jen proto, že jde o naléhavou věc.

Řekl jsem Marii Terese, aby pánovi sdělila, že ho budu moci přijmout za deset minut, ale že se mu nemůžu věnovat moc dlouho, protože později mám důležitou poradu.

Lidé si myslí, že advokáti mají často důležité porady.

O deset minut později pán vstoupil. Měl dlouhé černé vlasy, dlouhý černý plnovous a vytřeštěné oči. Sedl si, opřel se o psací stůl a nahnul se směrem ke mně.

Myslel jsem si, že určitě řekne: „Zabil jsem svou ženu a tchyni. Jsou dole v autě, v kufru. Naštěstí mám kombíka. Co teď budeme dělat, pane advokáte?“

Neřekl to. Měl obytný přívěs, ve kterém opékal párky a hamburgery. Zabavili mu ho úředníci z hygienického ústavu, protože čistota, v jaké tento pán připravoval pokrmy, by se dala srovnat se stavem kanálů v indickém Váránasí.

Fousáč chtěl svůj obytný přívěs zpátky. Věděl, že jsem dobrý advokát, protože mu to řekl jeho kamarád, kterého jsem zastupoval. S poněkud nechutným spikleneckým úsměvem vyslovil jméno jednoho drogového dealera, pro kterého se mi podařilo vyjednat ostudně nízký trest.

Požádal jsem ho o přemrštěnou zálohu a on z kapsy kalhot vytáhl svazek stotisícových a padesátitisícových bankovek.

Buďte tak laskav, nedávejte mi ty se skvrnami od majonézy, pomyslel jsem si rezignovaně.

Mezi ukazováčkem a palcem odpočítal částku, o kterou jsem ho požádal. Předal mi protokol o zabavení věci a všechny ostatní papíry. Ne, nechtěl potvrzení, co bych s ním dělal, pane advokáte? Další spiklenecký úsměv. Jistě, my, co jedeme v daňových únicích, si mezi sebou rozumíme.

Před lety mě moje práce docela bavila. Teď jsem k ní naopak pociťoval jakýsi neurčitý odpor. Při setkání s podobnými individui, jako byl prodejce hamburgerů, odpor sílil.

Pomyslel jsem si, že bych si k večeři zasloužil párky pana Rasputina a následný odvoz do nemocnice. Tam by na mě čekal doktor Carrassi.

Doktor Carrassi, zástupce primáře na oddělení první pomoci, nechal zemřít jednadvacetiletou dívku se zánětem pobřišnice, protože si myslel, že jde o menstruační bolesti.

Díky svému advokátovi — mně — byl osvobozen, aniž by mu byl byť jen na jediný den zakázán výkon povolání a aniž by přišel o jediný cent ze svého platu. Nebyl to náročný proces. Státní zástupce byl idiot a advokát obžaloby beznadějný analfabet.

Po zproštění viny mě Carrassi objal. Měl těžký dech, byl celý rozpálený a myslel si, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Když jsem vycházel ze soudní síně, snažil jsem se vyhnout pohledu dívčiných rodičů.

Fousáč odešel a já jsem s potlačovanou nevolností připravil odvolání proti zabavení jeho drahocenné pojízdné restaurace.

Pak jsem šel domů.

V pátek večer jsme většinou chodívali do kina a potom na večeři, vždycky se stejnou partou kamarádů.

Já jsem se ale na výběru filmu ani restaurace nikdy nepodílel. Vždycky jsem udělal to, na čem se Sára dohodla s ostatními, celý večer jsem potlačoval vzdechy a nemohl jsem se dočkat, až to skončí. Bavil jsem se, jenom když vybrali film, který se mi opravdu líbil, což se nestávalo moc často.

Když jsem tehdy v pátek přišel domů, Sára už byla nachystaná. Řekl jsem, ať mi dá aspoň čtvrt hodiny, abych se mohl osprchovat a převléct.

Jenže ona se tentokrát chystala ven se svými kamarády. Jakými kamarády? Z kurzu fotografování. Řekl jsem jí, že mi to měla říct dřív, abych si mohl taky něco naplánovat. Prý mi to říkala včera a nemůže za to, že jsem ji neposlouchal. Dobře, není třeba se kvůli tomu rozčilovat, snad ještě stihnu něco vymyslet. Ne, vůbec se v ní nesnažím vzbudit pocit viny, chtěl jsem říct pouze a jedině to, co jsem řekl. Dobře, bude lepší, když už se o tom nebudeme bavit.

Odešla a já jsem zůstal doma. Chtěl jsem zavolat kamarádům z naší party, že s nimi půjdu do kina sám. Ale připadalo mi absurdně těžké jim vysvětlovat, proč se mnou není Sára a kam šla, pomyslel jsem si, že by se na mě divně dívali, a nakonec jsem to nechal být.

Zkoušel jsem se dovolat jedné kamarádce, se kterou jsem se tehdy občas tajně scházel, ale ta mi šeptem sdělila, že je zrovna s přítelem. To se dalo čekat, byl pátek. Začal jsem být podrážděný, a tak mě napadlo, že si půjčím nějakou pěknou detektivku, dám si mraženou pizzu, pár studených piv a nějak už ten páteční večer přežiju.

Půjčil jsem si Black Rain, i když už jsem ho viděl dvakrát. Líbil se mi i napotřetí. Snědl jsem pizzu a vypil obě piva. Pak jsem si dal sklenku whisky a vykouřil několik cigaret. Začal jsem přepínat programy a zjistil jsem, že na místních kanálech už dávají jenom pornofilmy. Uvědomil jsem si, že už je po jedné, a tak jsem šel spát.

Nevím, v kolik jsem usnul ani v kolik se Sára vrátila, protože jsem ji neslyšel.

Když jsem se ráno probudil, byla už vzhůru. Ještě ospalý jsem vešel do kuchyně a ona mi beze slova nalila velký hrnek kávy. Oba jsme kávu odjakživa pili z velkého hrnku.

Dvakrát jsem si z kávy usrkl a chtěl jsem se jí zeptat, v kolik přišla, ale než jsem to stihl vyslovit, řekla mi, že se chce rozvést.

Řekla to jednoduše takto: „Guido, chci se rozvést.“

Po dlouhých vteřinách ohlušujícího ticha jsem byl nucen jí položit tu nejbanálnější otázku.

Proč?

A tak mi tedy řekla proč. Byla klidná a neúprosná. Asi si prý myslím, že si neuvědomuje, jak jsme v posledních řekněme nejméně dvou letech žili. Ona si to ale uvědomuje a nelíbí se jí to. To, co ji ponížilo nejvíc, nebyla moje nevěra — to slovo mě zasáhlo do obličeje jako plivanec —, ale skutečnost, že jsem se k ní nechoval s úctou a jednal s ní jako s blbcem. Prý neví, jestli jsem se tak choval odjakživa, nebo jestli jsem se změnil. Neumí to posoudit, vlastně je jí to asi jedno.

Prý se ze mě stal tuctový chlap, nebo jsem jím možná vždycky byl. A ona s tuctovým chlapem žít nechce. Už ne.

A mě jako správného tuctového chlapa nenapadlo nic lepšího než se jí zeptat, jestli někoho má. Jednoduše odpověděla, že ne a že to ode dneška už stejně není moje věc.

Správně.

Náš rozhovor netrval dlouho a deset dní poté jsem byl z bytu pryč.

Knihu Nevědomý svědek vydalo nakladatelství Host

Související knihy

Carofiglio, Gianrico

Host, 2012