Kim Harrison: Pro hrst amuletů

Dveře výtahu se otevřely. Pořád jsem protestovala, proto mě zaskočilo, když mě David strhl zpátky. Zvedla jsem hlavu a z tváře mi vyprchala krev. Sakra. Výtah byl plný dlaků v různě elegantních šatech, od Armaniho obleků a na míru šitých kostýmků po džíny a blůzky. A co hůř, všichni do jednoho to byli sebevědomí, hrdí alfové. A všichni se usmívali.
Do prdele. David měl fakt velký problém.
„Prosím, řekni mi, že máš narozeniny a připravili ti párty jako překvapení,“ požádala jsem.
Jako poslední vystoupila z výtahu mladá dlačka v zářivě rudých šatech. Odhodila si dozadu husté černé vlasy a změřila si mě. Přestože působila sebevědomě, z jejího postoje jsem vycítila, že alespoň ona není alfa čuba. Začínalo to být divné. Alfové se navzájem nesnášeli. Prostě se nemohli vystát. Hlavně když s sebou neměli smečky.
„Nemá narozeniny,“ řekla žena neupřímně. „Ale vsadím se, že překvapený je.“
Davidova ruka na mojí paži zacukala. „Ahoj, Karen,“ řekl sžíravě.
Zamrazilo mě na kůži a všechny svaly se mi napjaly, když nás dlaci obklíčili. Pomyslela jsem na slizovou pistoli v kabelce a našla si silovou čáru, ale nenapíchla se na ni. I kdyby mi David zaplatil, neodešla bych. Vypadalo to, jako by se ho chystali lynčovat.
„Ahoj, Davide,“ řekla žena v červeném, a jak z jejího hlasu, tak z jejího postoje čišelo uspokojení. „Neumíš si představit, jakou radost jsem měla, když jsem se doslechla, že jsi založil smečku.“
Připojil se k nám i Davidův šéf a rychlými, sebejistými kroky nám zastoupil cestu k výtahu. Napětí v místnosti ještě zesílilo a Karen se přesunula k němu.
Neznala jsem Davida dlouho, ale ještě nikdy jsem neviděla, že by se tvářil tak vztekle a zároveň hrdě a podrážděně. Nebál se. David byl vlk samotář, proto na něj osobní moc alfů nepůsobila. Bylo jich ale osm a jeden z nich byl jeho šéf.
„S ní to nemá nic společného,“ řekl David uctivě, ale rozzlobeně. „Nechte ji jít.“
Davidův šéf zvedl obočí. „Vlastně to nemá nic společného s tebou.“
Dech se mi zadrhl v hrdle. Dobrá, možná jsem byla v průšvihu já.
„Děkuju, že jsi přišel, Davide. Už tě nebudeme potřebovat,“ prohlásil elegantní dlak. Obrátil se k ostatním a přikázal: „Odveďte ho odsud.“
Zhluboka jsem se nadechla. Druhým zrakem jsem našla silovou čáru, která se táhla pod univerzitou, a napojila se na ni. Přestala jsem se ale soustředit a dva muži mě popadli za paže. „Hej!“ vykřikla jsem, když mi jeden strhl z ramene kabelku a odhodil ji na hromadu prken. „Pusťte mě!“ obořila jsem se na ně, ale nedokázala jsem se jim vykroutit.
David zachroptěl bolestí, a když jsem někomu dupla na nohu, povalili mě na zem. Zvedla jsem přitom oblak prachu a začala se dusit. Někdo se na mě posadil a vyrazil mi dech. Ruce mi zkroutili za zády a já ztuhla. „Au,“ postěžovala jsem si, odfoukla si z obličeje rusou kudrnu a znovu se pokusila zkroutit. Krucinál, Davida vlekli k výtahu.
Bojoval s nimi. Obličej měl rozpálený vzteky a oháněl se pěstmi, které vydávaly ošklivé rány, kdykoli zasáhly cíl. Mohl se proměnit a bojovat ještě zuřivěji, ale napřed by byl pět minut k ničemu.
„Dostaňte ho odsud!“ křikl Davidův šéf netrpělivě a dveře výtahu se zavřely. Ozvalo se břinknutí, jak něco narazilo zevnitř na stěnu kabiny, potom začala klesat. Uslyšela jsem výkřik a zvuky boje, které se pomalu vzdalovaly.
Projel mnou strach a znovu jsem se zavrtěla. Davidův šéf na mě pohlédl. „Spoutejte ji,“ řekl lehce.
Zasyčela jsem. Zoufale jsem sáhla po silové čáře a zlomkem myšlenky se na ni napíchla. Začala do mě téct záhrobní energie, naplnila mé ki a potom i prostor v hlavě, který mi sloužil jako druhý zdroj. Ucítila jsem ostrou bolest, jak mi někdo zkroutil pravou ruku až příliš dozadu. Na zápěstí jsem ucítila studený plastový řemínek, který škubnutím a za známého drhnutí utáhli, takže jeho konec zůstal volně trčet. Z tváře mi opět vyprchala krev, protože ze mě odplynula i poslední kapka záhrobní energie. Na rtech jsem ucítila hořkou pachuť pampelišek. Hloupá, hloupá čarodějko!
„Kurva!“ zařvala jsem a dlaci, kteří na mně seděli, se zvedli.
Vyškrábala jsem se na nohy a pokusila se řemínek sundat, ale marně. Uvnitř měl očarované stříbro, takže byl stejně mocný jako má dávno ztracená želízka z arzenálu IBA. Nemohla jsem se napíchnout na silovou čáru. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Silové čáry jsem při obraně používala jen vzácně a vůbec mě nenapadlo, jak snadno mě protivník může o mé nově nabyté dovednosti připravit.
Naprosto bez magie jsem stála v posledních paprscích jantarově žlutého světla, které vnikalo dovnitř vysokými okny. Zůstala jsem o samotě se smečkou alfů. Ihned jsem si vzpomněla na smečku pana Raye a na rybu, která plnila přání a kterou jsem mu omylem ukradla, a pak i na to, že jsem donutila majitele baseballového týmu Vyjáků, aby mi za čas, který jsem jejich případu věnovala, ještě zaplatili. Ach… sakra. Musela jsem odsud.
Davidův šéf přenesl váhu z nohy na nohu. Přelilo se přes něj sluneční světlo a ozářilo jeho zaprášené lakýrky. „Slečna Morganová, je to tak?“ zeptal se přátelsky.
Kývla jsem a utřela si dlaně do džínů. Byla jsem celá ulepená od omítky, takže jsem se ještě víc zašpinila. Ani na okamžik jsem z něj neodtrhla pohled, protože jsem věděla, že je to neomylný projev dominance. Jednala jsem už s několika dlaky, ale žádný kromě Davida mě neměl rád. Netušila jsem proč.
„Rád vás poznávám,“ řekl, přistoupil blíž a z vnitřní kapsy saka vytáhl brýle s kovovou obroučkou. „Jsem Davidův šéf. Můžete mi říkat pane Finleyi.“
Nasadil si brýle na tenký nos a vzal si od samolibé Karen sepnutou hromádku papírů. „Odpusťte, pokud mi to bude chvíli trvat,“ řekl a pohlédl na ně. „Tohle obvykle dělává moje sekretářka.“ Přes papíry se na mě zadíval a cvaknul perem. „Jaké je číslo vaší smečky?“
„Huh?“ vypravila jsem ze sebe inteligentně a strnula jsem, když se kruh dlaků přiblížil. Karen se uculila a já zrudla.
Pan Finley se zamračil a jeho jemné vrásky se ještě prohloubily. „Jste Davidova alfa. Karen vás vyzývá na souboj o vaše místo. Tady jsou papíry. Jaké je číslo vaší smečky?“
Poklesla mi čelist. Tady nešlo o Raye ani o Vyjáky. Jo, byla jsem jedinou členkou Davidovy smečky. Šlo ale o vztah na papíře, díky kterému jsem já získala svoji přemrštěně drahou pojistku velmi, velmi, velmi levně a David si ponechal práci, přelstil systém a i nadále mohl pracovat bez partnera. Ve skutečnosti smečku nechtěl, protože byl zapřísáhlý samotář a byl v tom dobrý, ale propustit alfu bylo téměř nemožné, proto mě požádal, abych spolu s ním založila smečku.
Obrátila jsem pohled k usmívající se Karen. Připomínala mi nilskou královnu, byla tmavá a exotická jako egyptská děvka. Chtěla mě vyzvat na souboj, aby získala moji pozici?
„Tak to teda ne!“ prohlásila jsem a Karen si odfrkla, protože si asi myslela, že se bojím. „Nebudu s ní bojovat! David žádnou smečku nechce!“
„Očividně,“ vysmála se mi Karen. „Vznáším nárok na vzestup. Vznáším ho před osmi smečkami.“

Knihu Pro hrst amuletů vydalo nakladatelství FANTOM Print.

Související knihy

Harrison, Kim

Fantom Print, 2012