Dne 23. ledna 1997, krátce před polednem, jsem jako první žena v amerických dějinách skládala přísahu ministryně zahraničí USA. Od té doby se mě všichni ptají, jak jsem se přitom cítila. Odpověď zní, že má pozornost neustále odbíhala od síly okamžiku ke strachu, že mi spadne brož a přistane na zemi před prezidentem Clintonem a shromážděnými kamerami. Poprvé jsem ji spatřila jen pár týdnů předtím v Tiny Jewel Box. Jim Rosenheim, jeden z majitelů, ji ke mně přinesl, jakmile jsem vešla dovnitř, a prohlásil, že když ten kousek vybíral, myslel přitom na mě. Byla to starožitná brož z Francie se zlatým orlem s roztaženými křídly, posázeným diamanty s rozetovým brusem. Na první pohled jsem se do ní zamilovala, ale její cena mě odradila. Musela jsem Jima odmítnout, ale sama sobě jsem si slíbila, že pokud mě opravdu jmenují ministryní zahraničí, což v tu chvíli bylo možné, ale dost nepravděpodobné, změním názor.

Takže když se ta nepravděpodobná možnost stala realitou, orla jsem si koupila a rozhodla jsem se poprvé si ho vzít na sebe na slavnostní přísahu. Čeho jsem si ale nevšimla, bylo, že má nejen velice starožitné, ale taky dost komplikované zavírání; zapíná se v několika na sebe navazujících krocích, z nichž poslední jsem jaksi opomněla. Nic se nedělo, dokud jsem neměla jednu ruku položenou na Bibli a druhou ve vzduchu. V tu chvíli jsem mrkla dolů a zjistila, že se mi brož odchlipuje na stranu. V tom všem zmatku jsem pak měla čas si ji upravit, až když už bylo skoro po fotografování, takže má nádherná brož je na většině fotografií jenom z boku, čímž k symbolické hodnotě chvíle přispěla minimálně, zato k mojí hrůze až dost. O mnoho let později, když jsem vydávala své vzpomínky, jsem se to pokusila napravit a vzala jsem si orla, tentokrát správně zapnutého, na fotografii na přebal.

Související knihy

Madeleine Albrightová

Práh