Teď se na mě kněz zle podíval, zvedal pohár s vínem, který právě proměnil v krev Ježíšovu, a já měl třikrát zazvonit, ale nezazvonil jsem, protože jsem se ještě natahoval za sloup, jestli náhodou nemůže sedět tam, ale zaprvé tam stejně nevidím a zadruhé je to blbost, protože tam nikdy nesedává. Už od půlky mše se na mě kněz dívá podezíravě, já se mu moc nedivím, pořád koukám do kostela na lidi, místo abych se soustředil na to, co mám dělat. Teď ještě další zvonění, to už si pohlídám a pak jdu pro podmisku k vedlejšímu oltáři.
Když se vracím, málem sebou seknu, stojí u zadního sloupu, musela teď přijít. Má na sobě bílý džíny, ty nikdy neměla, a bílou halenku s krátkým rukávem. Ruce má sepnutý před sebou, halenku hodně rozepnutou, a jak je celá v bílém, opálená kůže jí svítí přes celý kostel. Plavý vlasy padají na ramena. U toho sloupu mezi jiným svatými vypadá jak anděl.
V tu chvíli je zklamání pryč, ale místo toho se mi hned rozklepou kolena. Dokážu ji dnes políbit?

Když vyjdu ze sakristie, stojí před kostelem, opírá se o zábradlí a usmívá se na mě. Já na ni také. „Já už myslel, že nedorazíš.“
„Táta mě nechtěl pustit. Furt si vymejšlel nějaký úkoly. Musela jsem utýct.“
„Počkej, fakt jsi utekla?“ Normálně se leknu, protože já bych si přes zákaz utéct netroufl, a to je mi šestnáct. Jí teprve čtrnáct. Zase se mi líbí, že nejspíš utekla jen kvůli mně.
„No, říkala jsem mu, že chci jít na mši, on se jen ušklíb. ,Prej na mši, tak nejdřív udělej tohle a ještě tohle a támto.‘ A když jsem udělala asi padesátý támto, tak místo abych mu řekla, že to mám hotový, šla jsem do svýho pokojíčku, převlíkla se a vylezla oknem, abych ho náhodou nepotkala.“
„Nebyl naštvanej, že jsme minule přišli tak pozdě?
„No to jo,“ usmívá se na mě. „Sice nic neřikal, ale naštvanej byl, to bylo vidět celej tejden.“
Minule jsme přišli k nim před dům až za tmy, sedli jsme si na zídku jejich plotu a povídali si. Tedy povídala spíš ona, já jsem celou dobu myslel na to, že bych ji měl políbit. Ta zídka byla dost úzká, proto jsme se oba podpírali rukama, já se nějak posunul a ucítil jsem, že se dotýkám její ruky.
Chvíli jsem se ani nehnul a pak jsem ji začal hladit malíčkem, čekal jsem, co bude, ale ona vyprávěla dál, já jí pohladil celou ruku a ona mně taky, a tak jsme seděli, dál kecali, dělali že nic, a přitom si proplétali prsty a hladili si dlaně. Bylo to úžasný, bál jsem se dýchat, abych něco nezměnil.
Řekl jsem si, že tohle je ta správná chvíle, že teď nemůžu čekat, teď už ji musím políbit. Začal jsem se k ní naklánět, vtom se rozletěla vrátka a vyšel z nich její táta. „Padej domů!“
„Dobrý večer,“ slušně jsem pozdravil, ale on se na mě ani nepodíval, natož aby odpověděl. Ona se zvedla a zmizela uvnitř zahrady.
To bylo přesně před týdnem, pak jsme se neviděli, protože na víkend jela někam pryč. Domluvili jsme se až na dnešek.
„Jsi ňákej zadumanej. Co je?“ vytrhla mě z mých myšlenek.
„Ne, nic, jen jsem si vzpomněl, jak se tam minule objevil tvůj táta.“
Rozesmála se.
„Jo, to bylo vtipný, ale v pohodě, ono ho to zase přejde.“
„Snad jo,“ vydechnu, ale už mě zajímá, co bude teď. „Tak co? Ukážeš mi, kde tady máte ten druhej židovskej hřbitov?“
„Jasně.“
„Stejně je to divný.“
„Co je divný?“
„No, jeden židovskej hřbitov je zamčenej, nepřístupnej, zakázanej. A na ten druhej se klidně může.“
Jen pokrčí rameny.
Přejdeme kamenný most, projdeme sídliště, za ním kolonii rodinných domků a po štěrkové cestě stoupáme mezi řadami garáží do mírného kopečka. Uvědomuji si, že jsem tady nikdy nebyl, a přitom je to jen kousek.
Za garážemi následuje černá skládka a za ní skrumáž různých křoví, stromů a hlavně vysokých kopřiv. Ona úplně sebejistě zahne doprava a prochází kolem nich. A opravdu, asi po dvaceti metrech je mezi nimi vidět úzká cestička.
I když si celou cestu povídáme, já myslím jen na to, kdy bych ji měl políbit. A čím víc na to myslím, tím je to horší, žádnou holku jsem nikdy nelíbal, ani nevím, jak se to dělá. Zatímco ona už loni chodila s Petrem, to jí bylo třináct. Jemu bylo osmnáct. Vůbec nechápu, jak mohla chodit s tak starým klukem. On potom šel na vojnu a prej jí řekl, ať na něj nečeká, že dva roky jsou dlouhá doba, ale že chce, aby se s ním na rozloučenou vyspala, a ona to prej udělala. Nevím, jestli je to pravda, bylo jí třináct, dyť mohl jít sedět, ale je jasný, že se minimálně líbali. Takže ona je zkušená, možná ani není panna, a já se půlku prázdnin nemůžu odhodlat dát jí jednu pusu.
Když projdeme úzkou kopřivovou cestičkou a nahoře vylezeme z křoví, rozevře se před námi obrovská louka a hned na jejím začátku stojí vysoká kamenná zeď. Obejdeme ji a uprostřed je velká brána, na které z jedné strany visí v železných pantech zbytek starých dřevěných dveří. Vejdeme dovnitř.
Celý hřbitov se pokládá do mírného kopce, jak kopíruje stráň. Hned od brány vedou středem hřbitova vzhůru rozbité kamenné schody a po jejich levé i pravé straně ze země trčí kamenné náhrobky s typickým židovským písmem. Vlastně ani nevím, jak se to jejich písmo jmenuje. Náhrobky jsou v různém stavu poničení. Některé ještě stojí rovně, jiné už nakřivo, další se válejí na zemi, zbylé jsou zlomené.
Ona se rozběhne vzhůru po schodech. Jdu pomalu za ní. Sedne si u horní zdi na nejvyšší schod.
„Máš cigára?“ zeptá se, když k ní dojdu. Usměju se.
„Jo, startky.“
„No, to je dobře,“ vydechne. „Hlavně že jsi nekoupil marsky. Ty jsou fakt hnusný.“
„Ty, tady je nějaká úplně jiná atmosféra.“ Rozhlížím se kolem.
„Jo, je to úžasný místo. Už tady není slyšet hluk z města. Je to tady tajemný.“
„Když jsme prošli tou bránou, jako bysme vlezli do jiný světa.“
„Židi holt nebyli blbý,“ řekne, nechá si připálit a potáhne jako starý zkušený kuřák.
Chvíli mlčíme. Zvedne se vítr a hučí mezi náhrobky.
„Víš, co by mě zajímalo?“ podívá se na mě najednou zpříma.
„No, co?“ řeknu opatrně. Trochu se bojím, že se mě zeptá, na co furt čekám nebo jestli už jsem měl někdy něco s nějakou holkou.
„Proč tolik lidí kouří marsky. Když přijdeš do hospody, všichni chlapi, všichni dědkové maj před sebou na stole marsky.“
„No to je jasný, protože jsou levný. Všichni by chtěli kouřit sparty, ale ty si jen tak někdo dovolit nemůže.“
„To máš pravdu. Táta si kupuje sparty jednou měsíčně, vždycky po vejplatě. A máma nadává, že nás přivede na buben. Ale von se jen usmívá. Úplně ho vidim, jak ty sparty labužnicky šlukuje.“
„No jo, lidi nemaj na sparty, tak kouřej marsky.“
„A víš, proč se marsky jmenujou marsky?“ zeptá se mě s tim jejim šibalskym úsměvem. Vždycky když se takhle směje, jsem z ní úplně hotovej.
„Ne,“ zavrtím hlavou.
„Protože to jsou Meziplanetární Aritmetický Resuscitační Sparty.“
Nechápavě na ni zůstanu zírat.
Obrátí oči v sloup a ušklíbne se.
„Jo, už to chápu. To je vtipný,“ dodám rychle.
Podívá se na mě, jako že jsem úplně blbej, a zeptá se: „Dáme ještě jednu?“
„Jasně,“ přikývnu a vytáhnu další startku.
Sedíme vedle sebe na nejvyšším rozbitém kamenném schodu a kouříme startky. Už nemluvíme, jen pozorujeme, jak se listí prohání mezi náhrobky. Já ani nemyslím na to, že bych ji měl začít líbat, když jsem to nepochopil s těma marskama.
Zapálíme si ještě jednu. Pořád mlčíme. Začíná se pomalu stmívat. Ona vstane a řekne: „Budu muset pomalu jít, aby se táta nezbláznil.“
„Jasně.“ Také vstanu a políbím ji.

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022