Rozhovor se spisovatelkou Petrou Soukupovou

„Rozdíl mezi psaním pro dětského a dospělého čtenáře nedělám“, říká spisovatelka Petra Soukupová.

20.3.2025 Martina Hradilová Bez komentáře

Jméno Petra Soukupová není v české literatuře čtenářům jistě neznámé. O tom, jak Petra k psaní přistupuje a co stálo za vydáním hned první knihy u nakladatelství Host si můžete přečíst v rozhovoru, který jsme připravili pro všechny milovníky české literatury.

Petra Soukupová patří k nejúspěšnějším českým spisovatelkám. Na svém kontě má řadu knih (dosud jich vydala celkem 12) pro dospělé i dětské čtenáře. Dohromady je prodáno více než 100 000 výtisků jejích knih a je držitelkou několika ocenění a nominací. Ve své zatím poslední knize Marta děti nechce, se vrátila k hlavní hrdince z románu Marta v roce vetřelce. Žije s dcerou a dvěma psy v Praze.

Vaše první kniha (která byla vydána u Hostu) byl titul K moři a hned měla u čtenářů celkem velký úspěch. To musí být pro autora skvělý výchozí bod pro „spisovatelskou“ kariéru, ne?
Ano, to rozhodně ano, ale myslím, že ona měla úspěch hlavně až po té Ortenově ceně.

Předpokládám ale, že to nebyla první věc, kterou jste napsala, tedy jak vzniklo Vaše psaní?
Já jsem od dětství hodně ráda četla, tak asi proto jsem začala i psát. Od deseti let jsem si psala deník a pak občas nějaké povídky, tzv. do šuplíku. A taky už nějak od těch deseti let jsem chtěla být spisovatelka. Ale nic jsem pro to nedělala. Po maturitě jsem šla na vysokou školu do Brna, špatně jsem si vybrala obor a chtěla jsem se na to vykašlat. To nechtěli rodiče a řekli, že můžu nechat této školy, až se dostanu na jinou. Na umělecké školy se dělají zkoušky už v lednu, tak jsem se zkusila dostat na FAMU. To se sice na poprvé nepovedlo, ale říkala jsem si, že tomu dám ještě jednu šanci. A pak moje spolužačka chodila s hodně nesympatickým mladíkem, který vydal knihu, a já jsem si říkala, proboha, i tenhle to dokázal, musím už konečně taky. A tak jsem napsala K moři.

Host je v Česku snad nejznámější a nejuznávanější nakladatelství, jak došlo ke spolupráci právě s nimi?
Vlastně náhodou. Dala jsem K moři přečíst panu Janouškovi, který mě učil na FFUK. A tomu se text líbil a sám mi nabídl, že ho do Hostu, kde měl známé, doporučí. V Hostu se jim to také líbilo a bylo to.

Autoři někdy hovoří o svých rukopisech, které zůstávají v jakémsi často pomyslném šuplíku, protože je nikdo nechtěl vydat, nebo se k tomu neodhodlali. Má i někdo tak úspěšný jako Vy šuplík s odmítnutými rukopisy?
Ne, to nemám. Dokonce nemám pomyslný šuplík s žádnými rukopisy.

Knihy, které píšete, ale nejsou úplně typické. Nebo aspoň některé. Pamatuju, když jsem třeba četla Martu v roce vetřelce, že jsem byla trochu zaskočena tím, „jak“ je to napsané. Na druhou stranu mi to nijak nepřekáželo, ba naopak se mi to zdálo „věcné“ bez „obkecávání“ okolo. Nebála jste se třeba, že to čtenář „nevezme“?
Nebála, ale měla jsem se bát, protože to čtenář opravdu moc nevzal a Marta v roce vetřelce je dosud moje nejméně prodávaná kniha pro dospělé.

Vaše knížky pro dospělé (protože píšete i pro dětské čtenáře) jsou hodně vztahové. Třeba Pod sněhem, nebo Věci, na které nastal čas… Je to původní záměr, že se zabýváte vztahy, nebo prostě píšete příběh a ono se to zformuje „samo“?
Ne, především se zabývám vztahy, ony ty moje příběhy zase tak strhující nejsou , ale o to mi ani nejde, zajímají mě v podstatě jenom ty vztahy.

Já (čtenářsky) hodně oceňuju, že často píšete o úplně běžných věcech. Třeba že u vztahů líčíte tu každodennost, až bych řekla obyčejnost, a přitom Vaše knížky nejsou obyčejné, ale člověk v nich najde skoro až „útěchu“, že problémy nemá sám… Čerpáte i z nějakých vlastních zkušeností, co jste sama zažila (nebo vyslechla)?
Zřídka. Zvlášť v knihách to nedělám. V krátkých povídkách na zakázku ale někdy použiju něčí historku, ale obvykle ji nějak posunu, pozměním, nebo z ní jen vyjdu a dál už si to vymyslím.

V rozhovorech působíte (a snad jste to i sama říkala) docela jako introvertka. Vždy si říkám, že to pro spisovatele může být výhoda, ale pak si představím autogramiádu nebo knižní veletrh a řeknu si, jak se v tom asi cítíte. Takže jaké to pro Vás pak je, když jste „v davu“? Je to horší, než když sedíte u psaní, nebo Vás naopak třeba nabije kontakt se čtenáři?
Ne, bohužel mě opravdu nenabije. Přestože někdy to bývá příjemné, strašně mě to vyčerpává. Sice už to pro mě není takový stres a tréma, ale čím jsem starší, tím víc mě to zase unavuje. Ale sedět u psaní, to je zase jinak náročné.

Je pro Vás jako pro autorku nějaký zásadní rozdíl v tom, když píšete knihu pro dospělé, a když píšete pro děti? Kromě toho, že tedy očekáváte jiného „cílového čtenáře“?
Ne, není. Vlastně skoro žádný.

Máte po vydání knihy chvíli „volno“, nebo hned začínáte pracovat na něčem dalším? I když Vy pracujete i jako dramaturgyně, takže… možná to volno nemáte nikdy?
V podstatě je to tak, málokdy mám úplně volno. Ale potom, co dopíšu knihu, se snažím alespoň půl roku v podstatě nic nepsat. Ne vždycky se to povede, ale přemýšlet nad další knihou začínám opravdu asi až po půl roce.

Co děláte ve volném čase, když nic nepíšete a máte čas opravdu jen sama pro sebe?
Chodím v přírodě, často se psy. Taky miluju saunu a otužování. Koukám na seriály, občas čtu. Chodím s přáteli na dobrá jídla.

Foto: Petra Soukupová, Ivan Kahún, archiv Městská knihovna Kyjov

Děkujeme za rozhovor a přejeme ještě mnoho napsaných knih a spokojených čtenářů.

Doporučení:

Share