Na sklonku října 2024 obohatilo nakladatelství Kniha Zlín, člen skupiny Albatros Media, tuzemský knižní trh o publikaci Terryho Pratchetta Jedním tahem pera – Ztracené povídky (A Stroke of the Pen: The Lost Stories, 2023). Překlad Vratislava Kadlece doprovázejí i původní ilustrace Micaely Alcaino.

K práci sira Terryho Pratchetta se vracíme vcelku pravidelně, a to hlavně v recenzích zvukových podob jeho série Úžasná Zeměplocha. Naposledy jsme si představili audioknihu Carpe Jugulum (1998, česky prvně 2000), krátce předtím Svobodnej národ (The Wee Fee Men, 2003, česky prvně 2004), a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. S výjimkou překladů autorovy tvorby jsme se o tomto géniovi, který již bohužel není mezi námi, zmínili i v rámci pohledu do objemného svazku z pera jeho dlouholetého asistenta Roba Wilkinse s názvem Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou (Terry Pratchett: A Life With Footnotes: The Official Biography, 2022). A v neposlední řadě v souvislosti s Neilem Gaimanem, s nímž Terry Pratchett stvořil Dobrá znamení (Good Omens: The Nice and Accurate Prophecies of Agnes Nutter, Witch, 1990, česky prvně 1997). Právě Neil Gaiman sepsal pro Ztracené povídky, jak je sbírka Jedním tahem pera také pojmenována, jednu ze dvou předmluv.

Když se někde objeví dosud nevydaná kniha zesnulého autora (připomeňme, že sir Terry Pratchet zemřel před deseti lety), jedná se zpravidla o dílo nalezené kdesi zapadlé za skříní, pod postelí, případně na jiných kuriózních místech. V případě dnešní sbírky Jedním tahem pera – Ztracené povídky jde ale o trochu jinou situaci. Všechny do ní vložené příběhy již totiž kdysi vyšly jako novinové příspěvky. Když píšu „kdysi“, pak mám skutečně na mysli dobu plus mínus půl století zpátky. Nejstarší z nich si připisuje letopočet 1970, zatímco ta nejmladší 1984. Kdybychom ale chtěli být důslední, pak je třeba doplnit, že předobrazy k některým textům se datují až k roku 1966, kdy si autor teprve sahal na hranice formální dospělosti. Za zmínku nepochybně stojí i fakt, že reálný tvůrce sbírky Colin Smythe, Pratchettův nakladatel a později agent, nepřišel k hotovému. Všechny zde znovuobjevené povídky pro něj v archívech vykutali Paty a Jan Harkinovi na popud jiného z fanoušků, který sice vlastnil novinové výstřižky s nejmladší ze zde uvedených povídek Honba za paterem klíčů, ale postrádal u nich datum vydání. A protože při odhadu období, v němž mohla být Honba… publikována, je možné začít pátrat ze dvou směrů, šťastnou náhodou se Harkinovi rozhodli pro ten „nesprávný“ (tedy vzdálenější). Jak se ovšem brzy ukázalo, často jsou takové volby v konečném důsledku těmi šťastnými. Protože než se amatérští detektivové propracovali ke kýženému roku 1984, narazili doslova na poklad – na povídky Patricka Kearnse, Prachettova tehdejšího autorského alter ega. A tak se dekádu po své smrti může Terry Pratchett znovu představit jako nadějný začínající autor i nám, kdo do nedigitalizovaných novinových archivů přístup nemáme.

Pohlédneme-li na nám známou tvorbu Terryho Pratchetta, pak musíme celkem logicky nabýt dojmu, že jde hlavně o romanopisce. Ať už se bavíme o jeho dvou sci-fi knihách (Odvrácená strana Slunce, Strata), o tvorbě pro děti a mládež (trilogie Johnny, trilogie Vyprávění o Nomech, případně Kobercové), či o jeho stěžejním projektu Úžasné Zeměploše, vždy se jedná o texty komplexní a čítající přes sto (často mnohonásobně víc) stran. Není tedy divu, že objev Pratchetta jako tvůrce povídek může být pro mnohé překvapením. Ale ruku na srdce – není právě krátký literární útvar dokladem spisovatelského mistrovství? Ne každý totiž dokáže doslova na pár stranách vybudovat zápletku, dát postavám jasné charaktery a na závěr všechny překvapit nečekaným rozuzlením. Ne ne, povídka je zkrátka a dobře skvělý nástroj, kterak si své spisovatelské dovednosti vybrousit k dokonalosti. Takže jak na tom byl sir Terry Pratchet v samých počátcích své spisovatelské dráhy?

Sbírka Jedním tahem pera hostí dvě desítky příspěvků. Odečteme-li z dvou set šedesáti čtyř stran dvě předmluvy a následná závěrečná slova, zbude nám na povídky celkem dvě stě třicet dva stránek, což činí plus mínus průměrně deset stran na jednu. Ale protože závěrečná Honba za paterem klíčů si nárokuje pětkrát tolik, je zřejmé, že mnohé z ostatních textů budou výrazně kratší než zmíněný průměr. Společným rysem všech příběhů je jejich humorná stránka. Svým stylem i tématem často připomínají dění v nám známém Kocourkově, jen v Pratchettově podání se ono místo jmenuje Blackbury (ne, opravdu tam nemají být dvě „r“). Zní vám povědomě? Ano, jde o lokalitu, do níž autor na sklonku devadesátých let (tedy o víc než dvacet let později) umístil i své trilogie o Johnnym a o Nomech. Pro zajímavost – Kobercové, předobraz Nomů, ale vznikl již v roce 1971, tedy v době, kdy se začaly objevovat i povídky, o nichž si dnes povídáme.

Z dnešního pohledu se možná mohou některé ze Ztracených povídek jevit trochu naivně. Určitě by bylo zajímavé zjistit, jak by obstály v některé z bezpočtu u nás pořádaných literárních soutěží (napadá mě nejméně jedna, ze které by zcela jistě nevyšly moc dobře – ale protože na její organizátory mám velmi vyhraněný názor, nechám si její jméno raději pro sebe). Nicméně faktem je, že čtenářské preference jsou různé a pestré, takže připusťme i fakt, že ve sbírce Jedním tahem pera koukáme pod pokličku tvorby někoho, kdo se postupně ukázal být geniálním autorem. Využijme tedy příležitosti a potěšme se jeho ranou tvorbou, sledujme jeho vývoj, kochejme se jeho nápady. Protože je-li úkolem literatury pobavit, poučit, rozptýlit, pak se nám do rukou dostala kniha, která je toho všeho plná. A jak už to o výsledků práce skvělých autorů bývá, ani nevadí, že nás od doby vzniku textu dělí více než půl století překotného vývoje společnosti i techniky.

Související knihy

Pratchett, Terry

Kniha Zlín, 2025